Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ahoj, trochu se vám tu svěřím a budu ráda, když mi poradíte. S přítelem jsme se seznámili před 6 lety. Mně je 27, jemu 35 let a bydlíme od sebe 90 km. Nikdy mě nepřitahoval, nelíbil se mi jako chlap, takže jsme spolu nikdy neměli sex. Sice zpočátku - první rok nějaké intimnosti mezi námi byly, ale pak jsem přišla na jeden jeho zlozvyk, kterým se mi zprotivil úplně a přestaly i ty intinmosti, které mezi námi do té doby byly. A celých 6 let jsme spolu bez sexu.

Na povrch vypadáme jako běžný pár, jen my dva víme, jak to mezi námi je. A přítel mě celých 6 let jako partnerku bere, jen já jeho ne a a ni jsem mu to nedokázala nikdy říct - zatím. Já jemu nic neřekla a dál si hledala někoho jiného - což také vůči němu nebylo fér. A přítel na mě nikdy nenaléhal, že by chtěl sex - natolik mě má rád. Sice si duševně rozumíme, ale jinak jsme si za těch 6 let prožili také pravé peklo ohledně hádek. Neskutečně jsme se vždy hádali, nejhorší to bylo mezi námi, když jsem u něj ze začátku vztahu 1 rok bydlela. To jsme se vždy hádali kvůli každé prkotině a hádka nám vydržela několik hodin a tak se to opakovalo docela často. Většinou jsme se hádali, že mi na něm stále něco vadilo.

V tu dobu, jak jsem u přítele bydlela, mě živil, já byla bez práce. Teď už práci mám a každý bydlíme zase zvlášť a celkově už se tolik nehádáme a docela spolu vycházíme, ale stále ho bohužel celkově nemusím. Nějak jeho přítomnost nevyžaduju.

Jinak je přítel až moc hodný, slušný, hlavně na začátku vztahu pro mě udělal co mi na očích viděl, vše mi koupil, kupoval mi dárky, bral na výlety, dovolené, zkrátka vše, co jsem si přála, mi splnil. Moc si mě hýčkal a rozmazloval, udělal pro mě i mnoho jiného, platil mi různé moje záliby, když jsme spolu někam šli, platil vždy on a já to brala jako samozřejmost, protože jsem na to od něj byla zvyklá už od začátku. A toto vše mi poskytuje dál, i když už v menší míře. V tomto vztahu já brala, on dával.

Až teď si to vše uvědomuji, že to tak samozřejmé není. Zvlášť, když já jeho nemusela, neměl se mnou sex, věčně jsme se hádali apod. Já jsem mu za vše, co mi kdy dal a co pro mě udělal, vděčná, proto si říkám, že by bylo fér si s ním o našem vztahu promluvit - že ho považuji jen za kamaráda a jestli tedy můžeme dál být jen přátelé?

Vlastně jako doteď, jen s tím rozdílem, že si vše povíme na rovinu. On si totiž přeje celou dobu rodinu a původně si jí přál se mnou - vím to, i když jsme o tom spolu nikdy nemluvili. My se vůbec spolu málo bavili o tom, jak si to představujeme do budoucna apod. Vím, že jsem mu o tom, že ho beru jako kamaráda, měla říct už dávno, ale nějak jsem to doteď nedokázala. Možná z důvodu, že bych nerada přišla o to vše, co mi doteď poskytoval? Ale teď si o tom všem s ním chci co nejdříve promluvit - zaslouží si to.

Jak to vše vidíte prosím vy? Moc děkuji.

S pozdravem