Moje práce prý není žádná práce. Mám chuť utéct od rodiny.
Prý jsem přecitlivělá, říká mi můj manžel. Já si to nemyslím, a tak bych ráda znala váš názor na můj problém. Dlouhodobě totiž trpím pocitem nedocenění, možná už je to i jakési vyhoření. Připadám si jako mašinka na klíček, které pomalu dochází síly, až se zastaví úplně.
Je mi dvaačtyřicet, máme tři děti, nejstarší 14 let, prostřední 9 a nejmladší 5 roků. Všechno jsou to chlapci. Před dvěma lety mi skončila poslední mateřská a já nastoupila do práce. Vrátila jsem se na své původní místo v kanceláři, pracuji jako účetní. Naštěstí mi vyšli vstříc a dělám jen šest a půl hodiny denně, od půl deváté do tří. Díky tomu stíhám vyzvedávat děti (ty mladší) z družiny a ze školky, objet se všemi jejich mimoškolní aktivity, v podstatě máme každý den něco. Domů se dostaneme kolem šesté, půl sedmé, úkoly, domácnost… však to znáte.
Cítím se čím dál víc utahaně. Možná je to přístupem manžela, který se vůbec nemá k nějaké pomoci, ani nedá najevo nějaký vděk. Nepoděkuje nikdy za nic, za jídlo pod nos, uvařené kafe, za nic. O všechno pro všechny se starám sama, nákupy, praní, vaření, než dám večer celou domácnost trochu do pořádku, je deset hodin a já padám únavou. Manžel sedí a kouká na televizi nebo si hraje na PC, synové, když jsem hodně důrazná, sice s něčím pomůžou, ale většinou nadělají víc škody než užitku. Podezírám je, že to dělají schválně, abych po nich radši nic nechtěla.
Několikrát jsem manželovi nadnesla, že by od něj bylo hezké, kdyby se doma víc zapojil, ale z jeho strany žádná kladná odezva. Pracuje od osmi do pěti, pravda, má poměrně fyzicky náročnou práci, ale zase nic takového, aby byl každý den totálně vyšťavený. Podle něj mám já pohodu, dřepím v kanceláři na zadku, nedělám ani na celý úvazek, tak si nemám na co stěžovat. A hlavně nemám být z čeho unavená. Moc si to prý beru a zbytečně se lituju.
Kdyby byl aspoň ohleduplný, ale on si po sobě ani nic neuklidí. Talíř, špinavé prádlo, vanu po své koupeli nechá špinavou a ručník na zemi, vedle špinavé ponožky a slipy, jak mu kde co odpadne, tak to nechá být. Kluci už to dělají po něm a já šílím. Mám dvě možnosti – buď se dennodenně rozčilovat a sekýrovat je, nebo rezignovat a dělat všechno za ně sama. Ani jedna varianta se mi nelíbí, vždyť by to mohlo fungovat bez problémů, aby byli všichni spokojení.
Poslední tak dva měsíce je mi z toho všeho nějak čím dál hůř a přistihla jsem se, jak si v duchu zahrávám s myšlenkou, že vezmu nejmladšího syna a na čas se s ním přemístím k rodičům. A manžela nechám s těmi staršími dvěma, aby se o sebe postarali sami. Je to šílené, ale čím víc si to představuju, tím víc se na tu myšlenku upínám. Mám prostě dost.
Jaký je váš názor? Myslíte, že jsem opravdu přecitlivělá a stěžuju si na zcela běžnou náplň, kterou musí zvládat každá zaměstnaná matka? Nebo mám na svou únavu a vyhořelost právo? A co říkáte na tu možnost na týden, dva odjet s nejmladším pryč? Mě to láká, ale připadala bych si asi jako krkavčí matka.
12.6.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 65 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Moje práce prý není žádná práce. Mám chuť utéct od rodiny.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Nikdy nesmíte zapomínat sama na sebe a dovolit, aby váš manžel nechal všechno jen na vás. Nedávno se vedení naší firmy rozhodlo zorganizovat teambuilding z internetových stránek www.firmsport.cz pro všechny naše zaměstnance. Díky zajímavým hrám a výzvám jsme si všichni odpočinuli a lépe se poznali, takže to byl příjemně strávený víkend.
To je to, že si to v podstatě děláme samy. Ukážeme, že jsme schopné zvládat všechno, a oni to na nás taky nechají. Je potřeba říct dost. Řekni mužovi i synům, že je načase, aby si po sobě začali uklízet sami, a to, co oni někde nechají, prostě ignoruj. Časem si všimnou, co pro ně děláš, jen je potřeba být trpělivá a nepovolit. Držím pěsti.
Myslím, že by to bylo zajímavé. Pokud tu možnost máš, dovolená u rodičů bude asi fajn,ale myslím, že to doma moc nepomůže.To co tě bude čekat po návratu bude maso. Musím souhlasit, že muže si rozmazlujeme a snažíme se chovat a tvářit jako superženy..práce, děti, domácnosti a ještě aby byl mužíček spokojený a moc se nenadřel. Ruku na srdce, kdo to nechal zajít tak daleko? Už dávno jste se ne to měla.....Chlap nevidí, že je zacákané umyvadlo a zrcadlo v koupelně, nevidí, že je nevysáté a neutřený prach (pokud mu to nebrání v pohledu na jeho pořad). A hlavně kolik hodin věnujete domácnosti? připočtěte +6, které odpracujete v práci a pok zjistíte kolik hodin opravdu děláte. Dělal někdy Váš tak dlouho. Pro děti to není dobrý příklad, že žena se dře a chlap ji ani nepomůže a ani je nepoděkuje či nepochválí. Jednou kluci budou nějakou dívenku taky tak ničit,protože si budou myslet, že je to tak OK.Držím pěsti a doporučuji návštěvu odborníka.
Já si myslím, že odjet bys měla, protože už sis sáhla na dno a na nějaké vysvětlování už nemáš síly. Nebrat to ale konfrontačně, jen si musíš dát odstup,abys věděla jak dál. Po týdnu napéct uvařit, přinést, poučit rodinku jak chceš, aby to fungovalo a zase na týden odejít.Hlavně být nad věcí a nehnout doma prstem, ať mají dost času si uvědomit, co pro ně děláš.
Michaelo, bude potřeba nějak začít. Je přijatelné pro všechny, aby máma prala jednou týdně a nádobí myla pouze jednou denně, a to, až všichni skončí večeři. K večeři bych o všední dny podávala studené jídlo. Stylem bochník chleba na stůl a mísu nakrájené šunky, sýra, atd. Ať si každý namaže. Teplé měli v práci a ve škole, ne? Žádné obskakování. Na stůl bycvh ráno položila čtyři tácky s kobližkama, konvici čaje a basta. Prala bych jen to, co dají v sobotu do koše. V neděli bych to vyžehlila a všem starším to dala do pokoje na jejich postel. Ať si to uklidí. Jen malému do skříně. A zásadně bych neuklízela a překračovala vše, co by se kde válelo. Jsou to jejich věci, což je evidentní, to každý vidí. Trucováním a naschvály to nikam nepřivede žádná máma. Ty děti za to nemůžou, jaký jste jim dali s mužem model. Zmenšete frekvenci své práce, ale dělejte ji. Pokud bude muž mít připomínky, obrňte se trpělivostí, nevysvětlujte, neargumentujte, nevyčítejte. Odpovídejte pořád dokola - já to nestihla. Odjet nebo je někam poslat - to je řešení na chvíli a vrátí se to zase do starých kolejí. Nemá to cenu. Je to jako když opíšete písemku. Je to řešení pouze pro chvíli. Krátkozraké. Řeč bych s mužem na to nezaváděla. On to nepochopí stejně. Zbytečně vynaložená energie.
nene, to je špatně. Potřebuju dovolenou ve vlastním bytě, tedy aby zbytek rodiny odjel, první dny bych holt uklidila byt a další dny si užívala pořádku a "volnosti" a odpočívala sama, s nikým za zády.
Procházím právě stejným obdobím vyhoření. Mám také 3 syny - 6,9 a 12 let. Navíc pracuji u manžela, takže nemám ani "vlastní" plat a "svou" práci. Bohužel mě se třema dětma nikdo nezaměstná, obzvlášť, když nemám jinou praxi než v té práci, co teď dělám. Konkurence mě nezaměstná neb jsem žena konkurenta.
Doma mám pocit, že je to marný boj, pořád máme nepořádek. Nějak nemám sílu po všech uklízet (nikdy jsem nebyla ani já přespříliš pořádná, ale bohužel nepořádek mi vadí).
Narozdíl od tebe mě manžel chválí, občas pomáhá, jezdí nakupovat. I tak mám pocit nedocenění, vlastní nepotřebnosti, vysílení. Poslední dva roky jsou horší v tom, že už jsou kluci poměrně samostatní a já téměř vypnula, už se mi s nima(tedy s nejmladším, ti starší chodí sami) nechce chodit ven (naštěstí máme aspoň terasu), do obchodu na drobné nákupy posílám kluky.... ztloustla jsem a zjistila, že musím zase nabrat nějaké síly, protože to nejsem já. Nikdy jsem takový lenoch nebyla. Ale potřebovala bych DOVOLENOU! Bez rodiny! Paradoxně ale vím, že by se mi po nich stýskalo a že stejně bez nich nikam neodjedu
Vím, že jsem ti neporadila, jen jsem chtěla, abys věděla, že jsem na tom podobně. Byly jsme asi moc zapřežené.
Zacnete tim, ze dnes, az se budou shanet po veceri, jim predlozte chleb s maslem a se syrem a vykaslete se na nadobi. Synkove at pomahaji - kdyz prijdou na to, ze kdyz neco neudelaji poradne, budou to muset predelat a stravi tam mnohem vic casu cinnosti, ktera je nebavi, jako je uklizeni ci myti nadobi, zacnou se snazit. Jestli chce manzel kafe, at si ho udela. Sobotni obed? Jdete do restaurace. Mate prece pravo mit chvilku pro sebe.
Ono vůbec nejde o to, jestli jsi přecitlivělá nebo ne. Cítíš se mizerně a je jedno, jestli je to proto, že jsi utahaná z práce nebo máš v práci klid, ale nemáš sílu nebo chuť žít takhle dál, protože tě to ubíjí.
A manžel, místo toho, aby ti byl oporou, ti tvrdí, že nemáš právo se takhle cítit. V tom je problém. Nesnaží se řešit situaci tak, aby byli všichni spokojení, stačí mu, že je spokojený sám a víc ho nezajímá.
I kdyby byl utahaný z práce tak, že po příchodu zalehne a usne a vážně nemohl pomoct, tak by měl aspoň projevit pochopení, navrhnou, co lze omezit, zapojit kluky, hledat nějaké řešení.
Ovšem je možné, že jsi ten typ, pro kterého je cokoli, co udělá někdo jiný, špatně a to bere chuť pomoct, hlavně dětem. Ty potřebují motivovat pochvalou. Pokud je třikrát setřeš za špatně odvedenou práci (i kdyby to byla pravda), počtvrté se tomu budou vyhýbat, jak budou moct. Pochválit, ukázat jak vylepšit, co je špatně a zase pochválit.
Nejhorší na tom je, že nejde o Tebe - jak sis to udělala, takové to máš. Ale vychováváte 3 sobce, kteří se budou ve svých vztazích chovat k partnerkám stejně. Protože je to pro ně samozřejmost! Vím, znám od kolegyně. Neodešla v 15 letech svého syna, protože si myslela, že bude lepší, když se obětuje, jen aby syn nezůstal bez otce (kterého velice miloval). Nakonec to stejně zabalila za 3 roky. A syn je momentálně už nepolepšitelný, celý tatínek, nechápe, že není pánem tvorstva!
Zmínit se manželovi, že by bylo hezké, aby po sobě uklidil, je zjevně na nic. Chce to změnit přístup. Oznámit mu, že už toho máš dost a končíš a odteď po sobě bude uklízet a nebo bude doma binec. Jo, může mít pocit, že jsi přecitlivělá, ale buď tě bude brát takovou jaká jsi a nebo ať si hledá jinou, ale ty už jsi na zhroucení a nehodláš si ničit zdraví proto, aby on se mohl dívat na televizi. že mu to není blbý, nechat se obskakovat a ještě dávat takový příklad lenosti dětem.
A už od toho neustoupit.
A nebo, pokud tvrdí, že to, co doma děláš , není práce,a je soutěživý, tak si to schválně na týden prohoďte, sepiš mu, co všechno každý den děláš a ať si to vyzkouší. Ono nejde jen o tu námahu, ale taky čas strávený tou činností, takže pak nemáš ani chvilku pro sebe. Práce vv kanceláři není možná namahavá fyzicky, ale psychicky zas víc než ta jeho a odpočinek je potřeba stejně..
Moje rada je rozvod S takovým bych nebyla, na to, abych byla v manželství, si musím chlapa vážit a těmito typy já hluboce pohrdám. Nejdřív se mi chtělo napsat: jak sis ho proboha mohla vzít a udělat si s ním rovnou tři děti, ale pak jsem si to spočítala. S ohledem na věk dětí jste spolu minimálně 15 let (pravděpodobně ale o pár let víc), takže jste se seznámili ve tvém mladém věku a ve 20+ holt člověk neví to, co ví později, je neúměrně tolerantní, přehlíží zásadní nedostatky a má naivní představy o budoucnosti Prošli jsme si tím skoro všichni. Předpokládám, že dneska ti takový typ zkřížit cestu, utíkáš až se ti za patami práší Taky jsem za mlada takového měla, naštěstí jsem si s ním nestihla udělat děti a včas jsem pláchla. Bylo to užitečné v tom, že se pro mě stal prototypem "chlapů", které jsem posléze okamžitě posílala do háje s rozběhem, jakmile jsem tuhle stránku povahy u nich objevila
Tady by se mohlo zdát, že je vzhledem k dětem pozdě, ale není. Přece si nebudeš ničit život, jsi ještě relativně mladá. Odejdi a hlavně vyviň veškerou snahu, aby se synové nepotatili - holky jsou v tomhle naštěstí čímdál chytřejší, rohožky už ze sebe dělat nenechají a synové po tatínkovi by se vysoce pravděpodobně nikdy neoženili. Hodně štěstí v novém životě
Poradit asi neumim. Odjet na par dni podle me nepomuze. Musis si rozmyslet, co po nich vlastne chces. Ne obecne aby vic pomahali. Ale konkretne. Velkej vysava a uklizi svuj pokoj jinak nebude xxxx. Prostredni krmi psa jinak nebude yyyy. Malej odnasi veci ze stolu a uklizi si hracky. Tata jednou tydne nakoupi podle pripraveneho seznamu. Kdyz nenakoupi, tak ty veci proste nebudou doma. Hlady neumrou. Jen misto chleba se sunkou dostanou chleba bez sunky. To vydrzi. Jen ses mela ozvat driv a ne po tolika letech.
Zaplatpanbuh za myho manzela.
Myslela jsem,že tenhle typ můžů už vyhynul.Doopravdy nechápu,jak si někdo může takové chování nechat líbit