Startuju na první našlápnutí. Žádný vztah mi nevydrží.
.jpg)
Je mi sedmatřicet a mám sama se sebou docela problém. Jsem strašně vznětlivá a navíc i žárlivá. Uvědomuju si, že je to vražedná kombinace, snažím se naučit sebeovládání, ale nikdy to dlouho nevydržím. Bohužel, díky této mé povahové vlastnosti jsem ve svém věku už podruhé rozvedená, respektive, teď se podruhé rozvádím. Z obou manželství mám děti, z prvního devítiletou dceru a z druhé čtyřletou.
Manžel mi řekl, že bude usilovat o svěření naší dcery, té čtyřleté, do své péče. Prý nedopustí, abych ji svými nekontrolovatelnými vzteklými výbuchy ničila život. Vím, že má pravdu, já skutečně startuju na první našlápnutí, ječím, nadávám, vyčítám, pak když se uklidním, mě to vždycky mrzí a slibuju si, že už to nikdy nedopustím. Jenže pak se stane něco, co mě vytočí a já ječím zas.
Nevím, co to se mnou je. Vyrůstala jsem v harmonické rodině, naši na nás nikdy nekřičeli, nikdy nás nebili. Neměla jsem v dětství strach z reakcí rodičů na špatnou známku, poznámku, nebo cokoli jiného. Naši uměli všechno řešit v klidu. Oba dva. Po kom mám tak šílenou, nesnesitelnou povahu, opravdu nevím.
Když se mi rozpadlo první manželství – muž se prostě jednoho dne sbalil a odešel s tím, že už na to nemá, hodně jsem se trápila. Tenkrát jsem ještě nedokázala hledat chybu u sebe a měla jsem na něj vztek, že mě nechal s dcerou samotnou. Pak jsem potkala současného manžela a zpočátku, v době, kdy jsem byla hodně zamilovaná, bylo všechno v pohodě. Jančit jsem začala až v těhotenství, což on přičítal hormonům a věřil, že se po porodu zklidním. Jenže já se nezklidnila, naopak, s narozením druhé dcery se moje vzteklost a vznětlivost ještě zvýšila.
Přitom vím, že vyvolávám hádky kvůli úplným nesmyslům. Vůči dětem je to hlavně z důvodu jejich neposlechnutí, nepořádku v pokojíku a tak. Manželovi zase tropím časté žárlivé scény. On je moc pěkný, charismatický chlap, vím, že se ženám líbí. Stačí mi, že se na něj nějaká podívá, nebo se zmíní o nějakém rozhovoru s kolegyní a už je oheň na střeše. Přitom si nemyslím, že by mi někdy skutečně zahnul, je to spíš výplod nějaké mé paranoi.
Jsem ze sebe zoufalá, chtěla bych se změnit. Zničila jsem už dvě rodiny, teď mi navíc hrozí, že přijdu o mladší dceru, hlavně z toho jsem úplně rozhozená. Vůbec si neumím představit, že bych neměla být se svým dítětem a měla ji vídat jen o víkendech dvakrát do měsíce. Manžel je pevně rozhodnutý ji do péče získat, z toho důvodu vlastně ani nemůžu nikam k psychologovi, bojím se, že by to mohl u soudu zneužít.
Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste některá taky bojovala se svým sebeovládáním. Dá se nějak naučit, aby to člověk zvládnul? Já zkoušela třeba počítat do deseti, ale nepomohlo mi to. Nechci být taková, vadí mi to, ale nemůžu si pomoct, stačí málo a já mám pocit, že vnitřně vybuchnu a všechny ty emoce musí ven. Ječím pak na každého, koho mám po ruce, což jsou nejčastěji děti a manžel.
22.6.2015 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 23 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Startuju na první našlápnutí. Žádný vztah mi nevydrží.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zkuste se nejprve uklidnit, napočítat si do deseti a říci si, že jsou na světě i lepší věci, než neustálé hádky. Já si třeba ráda čtu http://www.lady.cz/vztahy
dadka: Taky mě to štve, ale bylo mi řečeno, že Meryl to dělá při zaměstnání a nestíhá. Tak vždycky jen nakouknu, jestli není něco nového, přečtu si nové příspěvky pod článkem, jestli nějaké jsou, a jdu na ženu-in. 
.jpg)
Minimálně bych šla k psychložce, možná nějaký kouč, alternativní terapie, rodinné konstelace...
Já nevím, co se v ŠŽ děje, že se objeví nějaký článek jednou týdně a ještě stejný, který tady byl nedávno. Vždycky jsem se těšila, jak si ráno uvařím kávu a podívám se na nové články, ale teď vůbec nic.Stejná ankketa tady visí už půl roku. Je to problém mít nové články a být pružnější? Chodím tu už roky, ale tak bídné ŠŽ ještěš nebyly.
.jpg)
Ivi: 
Rozhodne odborna pomoc, nic jineho ti nepomuze… Na to, ze s tim nekam chodis, na to se da pohlizet z vicero uhlu. Ty vidis ten horsi, ale co to podat tak, ze na sobe pracujes? To by mozna u rozvodu taky mohlo mit vahu. Sama to nedas…
Anahir: 
.gif)
Anahir: Uřvanou žárlivou hydru nemá zapotřebí žádný chlap.
.gif)
Anahir: ....tak nějak bych to napsala.....
kdo by s tebou vydržel ?.....to chce psychiatra ane to psát na ŠŽ....
Uřvanou žárlivou hydru fakt pěkný charismatický chlap nemá zapotřebí.
Fascinuje mě jak snadno ho vyštváváš pryč....
S chorobnou žárlivostí, uřvaností a s nesmyslnými výplody vlastní mysli máš jít k doktorovi a ne počítat do deseti.
možná jsi nespokojená sama se sebou tak řveš kvůli tomu na ostatní. Začít u sebe, je ta nejlepší cesta, ale sama to nezvládneš.
U rozvodu se bude spíš líp vyjímat, když bude vidět že se snažíš s tím něco dělat než když vyjde na jevo, že neděláš nic.
Dceru nech tam, kde jí bude líp a to u uřvané, nespokojené, hysterické a paranoidní matky rozhodně nebude.
To chce psychiatra,a hodně rychle!
Zuzano, právě tím, že manžel dostane do své péče mladší dceru, máte šanci něco na sobě změnit, a to tím spíše. Začnete si uvědomovat, že vám ta holka chybí a že jste něco dělala špatně. A pak když k Vám jednou za dva týdny přijde, jistě na ní ječet nebudete. Je to v zájmu i toho dítěte, ať dočasně vyrůstá s tím klidnějším rodičem. Mámou být nepřestanete nikdy, i když se znovu rozvedete. Naučte se nejdřív žít sama se sebou. Potom budete připravená žít s lidmi. Je smutné, že to ve 37 letech ještě nezvládáte, ale co se dá dělat. Nikdy není pozdě. Kdybyste jednou byla po nehodě nebo při vážné nemoci upoutaná na týdny a měsíce ležmo, asi byste si sama řekla, co jsem se já hloupá tolik vztekala? K čemu mi to bylo? Můj otec, když se to s ním zhouplo - věděl to on i my kolem, kam to povede, se jen podíval na mámu a řekl, proč my se tak hádali kvůli hloupostem? Vždyť to nemělo vůbec cenu....A měl pravdu. A přišel na to v hodině dvanácté, bohužel....
Úspěch je již to, že si svoje počínání uvědomuješ. Podle mě to ale sama nezvládneš, tohle by už chtělo fakt dobrého psychologa, popřípadě psychiatra a pokusit se najít třeba i nějaký zdravotní důvody tvého chování. Možná jsi zdědila povahu prarodičů, kdo ví, každopádně je mi tvého okolí líto a máš problém. Pokud nechceš ztratit lidi kolem sebe a hlavně tedy děti, začni jednat.
Článek s podobným nadpisem - taky žena kolem čtyřicítky - a komentovalo 30 ŠŽ. Byl zde 2.2.2015 - většinou jste radily návštěvu odborníka <smajlik76
http://www.stastnezeny.cz/index.asp?tot0=30&pgf0=15&menu=602&record=27258
Není to tak dávno, co tu byl stejný článek.Kdybych měla více času, tak ho vyhledám....
