Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Znáte ten vtip, jak přijde k rozvodovému soudu stařeček se stařenkou, kterým je 110 a 107 let a soudce se jich ptá: „Prosím vás, prožili jste spolu celý život, proč se chcete v takto požehnaném věku rozvádět?“ Staříček mu odpoví: „Víte, pane soudce, my jsme spolu vlastně byli jenom kvůli dětem. A teď, když děti umřely, jsme se rozhodli, že se konečně rozvedeme.“

Je to tedy takový dost černý humor, ani nevím proč jsem si zrovna na tenhle vtip vzpomněla. Asi proto, že se mí rodiče, rovněž na stará kolena, rozhodli, že se rozvedou. Jsem z toho v šoku. Je mi dvaapadesát, rodičům 76 a 73 roků. Mají za sebou už zlatou svatbu, kterou jsem všichni oslavili a najednou tohle.

K žádosti o rozvod se rozhodla maminka. Svěřila se mi, že už má táty plné zuby, že se v podstatě celý život ovládala, ustupovala, sama sebe zařadila až na poslední místo. V podstatě ji chápu, táta je dost despotický a paličatý, rozhodně s ním asi neměla lehký život. Jak mi řekla, poslední rok, dva, v ní myšlenka na rozvod čím dál víc sílí a konečně dospěla k tomu, že to udělá.

Táta je prý čím dál víc nesnesitelný, s věkem se jeho negativní vlastnosti ještě znásobily. A máma toho má už dost, konečně chce žít v klidu, bez každodenních nerváků a zbytečně vyvolávaných hádek. Táta oznámení o rozvodu přijal vlažně, tváří se, že je mu to jedno.

Je to těžká situace. Maminka už má všechno promyšlené, třípokojový byt, ve kterém bydlí, se prodá a koupí se dvě garsonky. Zařízení si rozdělí a půjdou každý po svém. Vypadá to jednoduše, ale snadné to rozhodně nebude. V podstatě to budu já, kdo to celé odskáče.

Maminka se o sebe postará, o to nemám strach, horší to bude s tátou. Ten si totiž neumí uvařit snad ani čaj. Pro mne, jako pro jejich jedinou dceru to znamená se o něj starat. Teď budu asi hodně ošklivá, ale přiznám se, že z toho radostí zrovna nehýkám. Vyjít s naším tátou není snadné, všechno komentuje, nic mu není dost dobré, často křičí a sprostě nadává. Já vím, je to můj táta, je má povinnost se o něj postarat, přesto je mi nějak úzko.

Konečně jsme s manželem vypustili všechny naše tři děti do života, mám dvouletého vnoučka, kterého si užívám a nastalo mi období, kdy můžu trochu vydechnout. S manželem nám to klape a já jsem se ještě nenabažila toho pocitu, že „nic nemusím“. Ve smyslu, že neletím z práce hned domů chystat večeři a prát a uklízet. Naše dvoučlenná domácnost je velmi snadno udržovatelná, přes týden prakticky nevařím, jen o víkendu a i tak si třeba v neděli někam na oběd vyjdeme.

A teď by tomu měl být konec, protože bude potřeba starat se o otcovu domácnost, nosit mu jídlo, prát mu. A k tomu poslouchat neustálé stěžování, nadávání, hulákaní, jak jsem k ničemu, líná, neschopná, že to jídlo je moc slané, nebo málo slané atd.

Víte, mamince se opravdu nedivím. Utíká z toho manželství, aby si užila ještě alespoň pár let klidu a pohody. Zcela sobecky mne trápí, že to teď budu já, kdo bude otci sloužit jako hromosvod jeho despotismu.

Asi mne odsoudíte, přesto bych se vás chtěla zeptat, kdybyste byly na mém místě, jak byste takovou situaci řešily? Napadlo mne dát tátu do domova důchodců, ale neumím si představit, jak by na to reagoval.