Má se k nám nastěhovat tchyně. Jsem z toho na prášky.
Milé ženy, potřebuju poradit. Byla jsem postavena před docela nepříjemnou situaci a nevím, jak z toho ven. Manžel k nám chce nastěhovat svou matku.
Víte, já vím, že dneska je těžká doba, že rodina by si měla pomáhat, ale pro mne to vůbec není lehké. Jen představa, že s ní sdílím jednu domácnost, mi způsobuje křeče v břiše. Jsem vdaná už pětadvacet let, nikdy jsme s tchánovci společně nebydleli. Bohatě mi stačilo ji vídat při návštěvách.
Jsme každá jiná, máme rozdílné návyky, způsob vedení domácnosti. Pamatuju si, jak mě vytáčely její nevyžádané rady, když jsme měli děti ještě malé. Do všeho mi mluvila, nikdy jsem podle ní neudělala nic správně. Postupně se hrany trochu obrousily, tak nějak se respektujeme, ale do náruče si rozhodně nepadáme.
A proč se k nám má stěhovat? Před rokem zemřel tchán a ona zůstala sama, je už v důchodu, který nemá nijak vysoký, víc než devět tisíc to není. A žije v nájemním bytě. Za něj zaplatí měsíčně i s inkasem šest a půl tisíc a na vše ostatní jí zůstane něco málo přes dva. Doteď to ještě zvládala, měla našetřenou nějakou rezervu, ale ta už je pryč.
Tak přišla s tím, samozřejmě, že já jsem rozhovoru účastná nebyla, že by se přistěhovala k nám. Pravda je, že máme rodinný barák, dost prostorný a děti se už osamostatnily a jsme tu teď s manželem jen ve dvou. O místo nejde, to tady je. Dokonce by se dala v přízemí zbudovat i malá garsonka, takže by měla něco jako vlastní bytovou jednotku.
Připadám si jako hyena, ale mně se jí sem vůbec nechce brát. I když bude bydlet samostatně, pochybuju, že bude celé dny a večery trávit zavřená u sebe, když my budeme doma. Těžko by ji člověk vykazoval pryč.
Mám obavu, že přijdeme o soukromí, o klid. Že se budu muset pořád přemáhat a čelit jejím snahám o pomoc v mé domácnosti. Navrhla jsem manželovi, že bychom jí mohli na nájem přispívat, platit jí třeba půlku, to bychom zvládli a ona by pak už měla nějak normálně vyžít a s většími nenadálými výdaji bychom jí samozřejmě pomáhali. Ale on to zavrhnul. Připadá mu to vůči vlastní mámě necitlivé, říct jí, že u nás bydlet nemůže.
Jsem v koncích, nevím, jak se zachovat. Když si prosadím svou, manžel to ponese velmi těžce, pravda je, že na své mamince odjakživa strašně visí, když ustoupím, prožiju kdoví kolik následujících let v jedné domácnosti s člověkem, kterého mi stačí vidět jednou za měsíc dvě hodiny a mám ho po krk.
Vůbec nevím, co s tím, jak se zachovat. S manželem není řeč.
14.3.2014 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 41 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Má se k nám nastěhovat tchyně. Jsem z toho na prášky.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Líbo, úplně tě chápu a rozumím ti. Moje tchýně nezavře na minutu pusu a pořád dokola omítá ty samé životní historky. Já mám ráda klid a ticho. Syn je jedináček a ona vdova. Když je u nás, už nám vlezla i do ložnice, vzbudit nás, protoáe usoudila, že bychom měli už vstávat. Jsou zkrátka lidé, se kterými se nedohodnete.
Ale tak je to u nás. Nenapadlo tě třeba zajít za tvou tchýní před tím, než se k něčemu rozhodnete? Zeptat se jí, jak to vidí ona? Že tě manžel postavil před hotovou věc? možná to udělal i jí, možná jí řekl: nastěhuješ se k nám, hotovo, tečka. Třeba pomůže, když si spolu vzájemně prmluvíte - bez manžela. Držím palce.
Je to složité..Ale jestliže máte dům, vždycky to jde nějak udělat, abyste se zase tak moc neviděly. Nastavila bych pravidla, která je nutné respektovat. Třeba se jednou ocitneš taky v takové situaci a budeš potřebovat pomoc od vlastních dětí a určitě by tě moc mrzelo, kdyby tě odmítly.
Já nevím, proč chlapi tak hrozně lpí na svých matkách. Můj manžel byl to samé. Přitom tchýně bydlela v domě se svopí dcerou a její rodinou, ale se vším vždycky čekala na mého manžela, až přijde a všechno opraví. Mezi dveřmi už mu strkala papírek, na kterém bylo napsáno všechno, co potřebuje udělat. Třeba i vyměnit pitomou baterku v hodinách.
Křeček: souhlasim s tebou, ale praxe je bohuzel jina. My mame hypo na barak, dneska bychom uz hypo nedostali, protoze manzel tahne na 50 a ja pracuji na polovicni uvazek (jiny jsem nesplasila), takze nemit hypo tak musime do najmu.Pokud bychom se rozvedli tak nedostane hypo ani jeden z nas v podstate do konce zivota, takze oba do najmu a nebo si najit pritele s hypo
Křeček: chápu......my starší jsme fakt někdy na zabití....nadáváme, fˇnukáme a mnohdy nemáme proč....myslím že do tohoto stadia se dostane skoro každej....mě se taky moc nechtělo do odkupu bytu a dnes jsem ráda že na mě manžel nedal.....bývalý zeťák co bydlí naproti je státním bytě a plati s inkasem 3+1 přes 12.000...........taky už mohl mít dáávno hypo a mít třeba menší a vlastní, jenže jeho rodiče bydlí kousek od něj a mají odkoupenou družstevku a tak on asi čeká až umřou - je jedináček....
saletka: s jejím důchodem a výškou nájmu, má "bohužel" ještě dost peněz
Pokud je tchýně soběstačná, nechala bych ji ve svém bytě. Na společné bydlení je času dost až nebude moct. Sama cítíš, že by to nešlo. S jejím dúchodem a výškou nájmu má 100% nárok na příspěvek na bydlení...bere ho dnes kde kdo, protože nájemní byty jsou drahé.
sharon: já vím
ale spousta lidí má před důchodem čas a možnost si to bydlení na stáří vyřešit, ale radši brečí, až když to nastane
máme i takové příbuzné
jedna teta se naštěstí vzpamatovala, ale vím, jak se manžel chytal za hlavu, když nechtěla odkoupit služební byt za 200 tisíc, že je to drahé (my v té době kupovali stejně velký byt za milion)
no a další příbuzní na férovku řekli, že státní byt odkupovat nebudou, jen ať se o ně stát postará - no tak teď kolem nich lítají jejich děti a jeden zatím schopný bratr
fakt tu možnost měli, byt dostali za totáče, potom byl za velmi slušné peníze k mání, a oni se na to normálně vykašlali, ale teď jsou chudáci
tak já prostě nesnáším, když potom někdo brečí
Křeček: jenže pokaždé a každému hypotéku nedají.....
Já pořád nechápu to nájemní bydlení - už jsem to tu jednou psala (ale nikdo se mnou nesouhlasil) - proč platit nájemné, když stejné peníze se dají platit jako splátky hypotéky, a člověk to dává do svého.
Když přijde důchod, vlastní bydlení už je zaplacené a není co řešit - leda výměnu většího za menší.
orinka: vím o čem mluvíš......kamarádka právě pečuje o sestru ...rakovina , třetí chemo, 40kg, nemá hlasivky a už nedojde ani na wc....kamarádka je vyřízená - čekám kdy zkolabuje....
sharon: ani nemluv, kolegyně, rok před důchodem, má šílené trápení s maminkou, která má Alzheimera. K tomu si zlomila krček po pádu na dvoře. Všecko přežila a teď jsou starosti, aby ji někde vzali do domova, protože 24 hodinovou péči o tak postiženou osobu nezvládne vůbec nikdo. Bylo to tam na zbláznění a rozbití rodiny. Teď ji vzali na pár týdnů do léčebny a zatím se hledá další možnost. Takže pisatelka může být vlastně spokojená, že se k ní nastěhuje babka, která je pouze jí nepříjemná, ale jinak péči nevyžadující. Mohlo by být totiž mnohem hůř!!
ach jo, jedna matka se postará o kupu dětí ...ale běda se postarat o jednu matku , to je problém ať je moje nebo manželova......pořád je to matka.. !!!
jednou možná budem každá z nás v podobné situaci - toho se raději nechci ani dožít.....
denda04 - 14.3.2014 10:43
kareta: dělají, nedělají - já znám jenom pečujcí ženy, ale připouštím, že jinde to je třeba jinak. Ale to nakonec není to podstatné: jde spíš o to, že když o někoho člověk pečuje, je lepší ho mít v domě, než za ním běhat přes půl města. A s tím osobní zkušenost mám: prababička, dvě babičky.
kareta: Jak kteří. O manželovu babičku se stará její zeť(můj tchán). Zatímco její vlastní syn má pořád "spoustu práce" a nechává to na sestrách.