Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já bych v tomhle věřila vedoucímu. Než dopis dorazí domů, bude dítě nejspíš dávno v jiné náladě a kdyby se rodiče zbalili a dorazili na tábor pro něj, bude se ještě divit, co blázněj. Možná bych to přehodnotila, kdyby takových dopisů přišlo několik za sebou.

kareta: Ale to pak můžeš jako odkladiště brát jakoukoliv instituci, která se zabývá péčí o děti. Nebo i babičku, hlídací tetu atd., prostě kohokoliv, kdo se dětem věnuje, když jsou rodiče v práci. Moje velké dítě jezdí na tábory od pěti let a jezdí na ně rádo. A já jsem vděčná těm nadšencům, kteří měsíce dopředu vymýšlejí program a jsou ochotní na sebe vzít riziko starosti o osmdesátihlavý pytel blech.

Já bych pro něj dojela... Nikdy jsem na tábor nechtěla, nikdo mě nenutil a mé dvě dcery také nikdy na táboře nebyly- nechtěly ani slyšet.Už jsou dospělé, samostatné a žádné újmy z toho, že jsme nikdy na táboře nebyly- nemáme.

Milly: moc hezky napsáno. Já tedy nekompromisní praktiky mé mámy v některých věcech oceňuju až po letech, v tu chvíli bych ji nejraději

Fatima: 7.7.2008 6:22 "Pokud dítě není již z domova od mala vedeno k samostatnosti, pohybu, zdravému sebevědomí v kolektivu, tak tam trpí a nemělo by na tábor jezdit."

Dovoluji si odporovat - prave proto by tam jezdit MELO. Kdyz ho to doma nenaucili (samostatnosti, sebevedomi atd.), tak ma sanci se osamostatnit na tabore, mezi cizimi... protoze tam bude sam za sebe, nebude tam nikdo, kdo by ho ochranoval a vodil za rucicku.

Ja jsem byla mazel a zavislak, na tabore jsem byla jednou a trpela jsem tam velice... ale nastesti me mamka domu nevzala... jen jsem uz priste nikam nejela. Ted, jako dospela vidim, ze kdyby me byla byvala poslala jeste X krat, ze by mi to s nejvetsi pravdepodobnosti pomohlo - nalezite bych se zocelila a nemusela pak s nedostatkem sebevedomi a nesamostatnosti bojovat v dospelosti.
To vsechno se pestuje prave tak - kdyz clovek napriklad prekona a zvladne neco, ceho se boji, a tim, ze vydrzi, co je mu neprijemne a tim, ze dotahne veci do konce.
Podle mne je lepsi vypestovat tyto vlastnosti uz v diteti - deti jsou taky lidi a rodice v nich musi videt budouciho dospelaka.
Na sobe vidim, ze nema cenu neco ulehcovat a zametat cesticky - pak se s tim musi potykat v dospelosti a nekteri i cely zivot... Rodice jim to sice ulehci, ale jen pro tu danou chvili - do budoucna jim to vubec nepomuze.

kareta: Já už ti zase budu oponovat s tím odkladištěm. V tom skautským oddílu, kam chodí naše malá, si myslím, že to dělají proto, že je to fakt baví, dlouho dopředu plánují táborovou hru, kostýmy atd. Těch lidí, kteří to dělají ve svém volném čase, si cením, myslím, že je jich čím dál tím míň. Podle mě je to pro dítě určitě lepší alternativa, než se pleskat doma u televize nebo po ulicích. Jinak i já jsem pamětník těch ROHáckých táborů, kam jsem musela každý rok, nikdo se mě neptal, jestli chci nebo ne. Protože jsem byla nemehlo a sportovní antitalent, taková táborová olympiáda pro mě byla přímo noční můra.....

Šťastná Baronka: hmmm, tak to by bylo lepší, kdyby tam při odjezdu hodil hadry rovnou do potoka

zelle: jéžiš diskošky

chytrájakrádio: 2 metry ve třetí třídě

Romča71: ad dopis chčije a chčije, bu´dme rády, že chčije, v naší republice by mohlo i to druhý

zelle: no ja nebyla obezni, ale zase o hlavu vetsi, nez vsichni kluci a nohu mela 41... taky potupny.. navic kribvy zuby.. umis si predtsvait, co jsem si vtrpela? ne, ze bych to tem curinum nevratil, kdyz jsem ůzkrasnela".. ale.. fakt tabor pro me byl vzdycky trestem a peklem..

zelle: jo, diskotéky já zase už asi ve třetí třídě měřila dva metry a k tomu měla hnusný tlustý brejle, takže si jistě dovedeš představit, jak žádaná tanečnice jsem byla

momentálně je syn na táboře a mám obavy, že mi přijde dopis se slovy klasika: "...chčije a chčije"

zelle: tak táborový diskotéky jsem taky nesnášela

kareta: tak to buď ráda, my kroj mít museli a na prvním a posledním nástupu jsme v něm šaškovali při nástupu .... mýtina uprostřed lesa plná bleděmodrých úchyláčků ... letecký pohled by byl zajímavý

JarkaP: já to vidím stejně, ale je fakt, že něco jiného je, když třeba můj syn je do táborů nadšený, ale když není dítě táborový typ, tak asi do toho nelze nutit.

Já jsem na tábory taky nejezdila ráda... popravdě už si moc nepamatuju program nebo jídlo, ale byla jsem jako dítě lehce obézní a děcka se se mnou moc nebavily... a ty potupný diskotéky, kde jsem čekala, až si pro mě někdo přijde, ach jo

Jo, tábory. Syn má letos 14. Několika tábory taky prošel. První tábor jsem vybírala podle internetu. Děti se měly učit jezdit na koni, vyrábět sýr a podobně. 10 dní tábora se zvrhlo v levnou pracovní sílu na statku. Syn se projel na zvířeti jen jednou, za to na oslu. Druhý tábor jsme uskutečnili po pár letech - doporučení známého, jak je tábor skvělý a má dlouholetou tradici. Nuda, nuda, nuda. Vedoucí se rádi věnovali večer popíjení alko nápojů a dopoledne bylo vždy ve znamení nuceného klidu. Teprve třetí a čtvrtý tábor byly fajn. Asi proto, že syn začal chodit v novém bydlišti do turisťáku a na tábory jel s kolektivem, který znal. Ani neměl čas nám napsat. Letos je na týdenním soustředění veslařů. Hmmm, taky se těší domů a nejraději by už byl s námi - ale to je tím, že se mu po nás stýská. Tábory ano, ale je potřeba je pořádně vybírat. A zajet se tam i podívat. Seznámit se s lidmi, kterým své děti svěříte. Někdy může být nářek opravdu jen steskem, někdy je ten nářek oprávněný.....