Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vzpomínám si, jak jsem před lety záviděla kamarádce, že její holčičky málo jedí. Máme stejně stará dítka, a zatímco ona rozkrojila jeden rohlík k snídani pro obě holky, já mazala jak o život. Zatímco ona vysloveně žadonila, aby holky něco snědly, já se v duchu modlila, aby naše děti po vzoru Otesánka nesnědly mámu i tátu.

Dcera byla velice vynalézavé batole. Jak se pohybovala po bytě, nacházela pro jídlo ty nejnemožnější skrýše. Ožužlané rohlíky jsme nacházeli pod polštářky na sedačce, v knihovně či v koši s hračkami. Jak se jí podařilo rohlík od stolu uloupit, jsme nikdy nezjistili.

Když povyrostla, přišlo období „maťa“. Bez masa ani ránu. Pro nožičku párku byla schopná v obchodě ronit krokodýlí slzy a za kus salámu by vyměnila vlastního bratra. Jeden čas jsme chodili po bytě a zjišťovali, co že to tak smrdí. Prolezli jsme úplně všechno, ale nic jsme nenašli. Až o víkendu nás vítala tchyně slovy: „Martina si u nás dělala zásoby na horší časy.“ „Jaký zásoby?“ divil se manžel. „Ále, já se tady s dědkem snažila zjistit, co to tu smrdí, a záhada se vysvětlila, když šel dědek klepat běhouny. Pod běhounem v kuchyni byly nacpaný kolečka šunky. Vy víte, že šunku kupujem jenom pro Martinku, takže ten malej záškodník nám to tu dobře zamořil,“ chechtala se tchyně.

Sotva jsme přišli domů, vrhli jsme se na koberce. Samozřejmě. V kuchyni měla nakřečkované „maťo“ pod kobercem. Ovšem co jí moc nejelo, toho se dokázala bravurně zbavit. Od jisté doby jedli s bráchou v pokojíku, protože stále trvali na tom, že budou papat „šámí“. Jaké bylo mé překvapení, když jsem čočku našla v kapse zástěrky, kterou měl na sobě pidlooký medvěd. „Mates! Tys dala čočku do kapsy?“ „Mejídek je memosnej,“ zněla pohotová odpověď. Cpala jsem do nich luštěniny se slovy, že je musí papat, aby nebyli nemocní.

Ještě horší to bylo se synkem. Už coby mimino se pokoušel prokousat zdí. Omítku se snažil olizovat i ze spaní. Hlavu nacpal na šprycle postýlky a jazyk vyplazil až na zeď. Dle paní doktorky mu chyběl vápník. Dostal sirup, ale omítkou se cpal dál.

Čím byl větší, tím to bylo horší. Postýlku jsme dávali kus od zdi, avšak synek s ní tak dlouho rumploval, až doskákal ke zdi. Omítka vzala brzy za své, a tak nám stále trčel ze zdi rákos, neboť bydlíme v dřevěném domě. Jeden čas už jsme si mysleli, že by bylo lepší potýkat se s dřevomorkou než s naším omítkožroutem. Časem naštěstí jeho nájezdy na naše omítky přestaly. Ovšem apetit mu zůstal.

Piškoty schované v pyžamku, kus tvrdého chleba v batůžku, oválené lízátko v rukavičce, to byla běžná praxe. Hysterický pláč, když měl házet rohlík kačenkám: „Můůůje jojíííík!“ odmítal těm ubohým tvorům hodit kus pečiva. Ostatní maminky a důchodci se dobře bavili, já se hanbou propadala.

Jiné děti se na písku praly o bábovky, náš synek o kus žvance. Ve třech letech šel s klukama na velikonoční koledu. Maličký špunt s košíčkem a pomlázkou se držel za ruku staršího bratrance a pak šel odhodlaně bušit do dveří sousedce. Jen ta dobrá duše otevřela, náš synek spustil: „Hody, hody dej mi vejce, nebo aspoň chleba.“ Sousedka se smíchy prohýbala. A synek s touto koledou obešel celou vesnici. Synovec pak vyprávěl: „Této, Íkan takhle všude loudil a u Dvořáků dostal kakao a loupák. Prej aby maličkej neměl hladík. Já už s ním nejdu. Po cestě snědl plno vajíček a čokolád a teď je mu špatně.“

Pohled na našeho přecpaného Otesánka byl vskutku žalostný. Ruce od barev, jak loupal vajíčka, na bundičce skořápky a pusu od čokolády. Ten den mu bylo pěkně zle. Ovšem už nazítří se ptal, kde má klacek, že půjde hodovat.

Jak šel čas, na synkův apetit jsem si zvykla. Za pár dní mu bude patnáct. Pod pojmem kousek salámu se skrývají dvě zatáčky točeného, kousek chleba je čtvrt bochníku, trocha omáčky mísa. Knedlíky kolem talíře, a když se ptal, jestli si může vzít k snídani vánočku, a já odpověděla, že jo, taky jsem tím nemyslela celou...

Teta dala na stůl bábovku, nakrojila dva kousky a řekla: „Jen si, kluci, vemte.“ Syn usoudil, že ty dva kousky má tetě nechat, a spořádali zbytek. Tetin tlak dostal zabrat. Včera jsem byla u kamarádky a tiše jí záviděla. Její holky snědly každá jogurt a funěly, jako by spořádaly hostinu o pěti chodech.

Opravdu neznám stav, že by se dítka v jídle šťourala. Že bych je jako malé musela do jídla nutit nebo přemlouvat. Zatímco Martina už tři roky nejradši chroupá zeleninu, syn je věrný svému apetitu. Když byl malý, poslouchala jsem, že roste. Teď má 182 cm a poslouchám, že je v pubertě a ve vývinu. Tak se tiše ptám: „Do kdy se bude vyvíjet?“