Ve výchově absolutně selhávám. Jak mám být důsledná?
Mám čtyřletého chlapečka a připadám si jako matka absolutně nemožná. On mne totiž vůbec neposlouchá. Když mu něco říkám, nebo chci, aby něco nedělal, nebo naopak udělal, úplně mne ignoruje, jako když mluvím do dubu.
K manželovi si to nedovolí, toho poslechne na slovo. Ale jakmile jsme spolu sami – což je většinou, protože muž bývá do večera v práci a malého ze školky vyzvedávám já, je to pro mne doslova utrpení. Jít s ním třeba nakoupit je hotový očistec. Vytrvale mi hází do vozíku různé věci, které pořád dokola vyndávám a vracím na místo, když mu řeknu, aby to nedělal, chová se, jako když mne neslyší, jako bych byla úplný vzduch.
Šíleně mne to vytáčí a po nějaké chvíli to nevydržím a buď mu jednu plácnu, nebo s ním zatřesu, aby se vzpamatoval. V tom okamžiku syn spustí šílený povyk, klidně si lehne na zem a kope kolem sebe, ječí jako podebraný. Když to udělá doma, odnesu ho do vedlejší místnosti a nechám ho vyřvat, ale na veřejnosti jsem úplně bezradná. Okolí na mne kouká s despektem, lidi kroutí hlavou a trousí poznámky o neschopné matce a nevychovaném spratkovi.
Jsem zoufalá. Přemýšlím, kde dělám chybu, co jsem kdy zanedbala nebo podcenila, že se mi sotva čtyřleté dítě takhle vymklo z rukou. Bojím se, jak to bude pokračovat dál, mám obavu, že čím bude starší, tím to s ním bude horší a v patnácti mne klidně nějakou ubalí.
Manžel tvrdí, že jsem málo důsledná. Asi má pravdu. Když synovi něco například zakážu, málokdy to dodržím, protože on spustí tak šílený povyk, že jen pro ten klid mu radši povolím. Vím, že je to chyba a že tohle je patrně ve mně. Ale ať se snažím jak se snažím, nedokážu se k důslednosti ve výchově dopracovat. Mám vždycky velké předsevzetí, že tentokrát se zlomit nenechám, a nakonec stejně prohraju.
Prosím vás, máte někdo zkušenost s takto neposlušným a nezvladatelným dítětem? Jak na něj? Já už opravdu nemůžu, od chvíle, kdy ho vyzvednu ve školce se nejvíc těším na chvíli, kdy ho večer zaženu do postele a on konečně usne. Je to špatně, vím, ale když já jsem tak šíleně utahaná a mám pocit, že to prostě vůbec nezvládám.
28.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Ve výchově absolutně selhávám. Jak mám být důsledná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Romi, doporučuji pro inspiraci knihu Lidmily Pekařové: Jak žít a nezbláznit se.. Chce to pevné nervy a opravdu, křiku si nevšímat.. dítě by nemělo vidět, jak rodiče ztrácí nervy (tím i autoritu), pozitivně, klidně, trvat na svém a nepovolit.. taky jsme měli problém v obchodě, jezdili jsme trénovat nákupy tam, kde nás nikdo nezná:o) nejlepší je dítě zabavit, zaúkolovat, dát mu zodpovědnost, aby si připadalo "důležité".. Přeji hodně sil a hlavně pevné nervy, bude líp!:o)
Manžel má pravdu, nie ste dôsledná, Ak raz niečo poviete, musí to platiť. Inej možnosti niet. Akonáhle to syn zistí, budete mať pokoj a kľud.
Otázka je, prečo ustúpite ? Neveríte si ? To si neverí snáď každá matka pri 1. dieťati, ale sebadôveru získate časom.
Neustupujte ani doma, ani na verejnosti. Doma ho nikam neveďte, ale v prípade zlej reakcie syna odíďte bez slova z miestnosti vy. A nechoďte za ním, on musí prísť prvý za vami.
Na verejnosti kašlite na ľudí, je to vaše dieťa, vy ste zaň zodpovedná a je to na vás. Nenechajte sa zneužívať. Že sa okolie na vás díva a myslí si niečo o nevychovanom spratkovi, je samozrejmé. Prepáčte, ale on nevychovaný je. Takže urobiť to isté, čo doma, opustiť bez slova bojisko. Vyložiť všetky veci von z košílka, a opustiť obchod. Počkať ho von. A dôrazne ho upozorniť, že takéto správanie nebudete tolerovať. A skutočne ho nesmiete tolerovať.
Chvíľu to potrvá, ale ani tomuto správaniu sa nenaučil za týždeň, učil sa to 4 roky. Držím palce, vydržte a buďte dôsledná, inak skončíte tak, ako teraz predpokladáte.
medved: On je každý jiný. Dcera je schopna během cesty z kuchyně do pokoje zapomenout, že se tam šla převlíct a začne si vystřihovat, protože ji zrovna napadl nějaký úžasný tip na výtvor. Vždycky ji překvapí, když jí připomenu, co tam šla dělat. Za tohle trestat je nesmysl a ani to nefunguje.
Stejně čím dál víc dospívám k tomu, že téměř jakýkoli trest je nesmysl a vlastně vyjádření bezmoci rodiče. Podotýkám, že za trest nepovažuju něco, co přímo souvisí s tím, co dítě dělá nedělá a má možnost ovlivnit, tj. nestíháš se umýt do večerníčku, tak ho neuvidíš.
Oni ti miláčkové jsou stejně naprogramovaní, že je těší nám dělat radost, jen kolikrát neví jak , pokud jim to sami neukážeme.
Romi: Ja mám ctyrletou dceru a muzu říct,ze příkazy na ni prakticky nefunguji..a říct, ze něco nesmí a nedodat proč tak mám 100% jistotu ze to udělá....nejlíp na ni funguje vysvětlovat a místo příkazu požádat...ono takový:já by jsem chtěla aby jsi se šel vykoupat, zní přeci jen lip
Romi: sorry, ale to mi fakt prijde hrube pres miru. kdybys napsala, ze ma syn dva roky, tak rekneme pochopim, ze se chova jak si popsala, ale predskolak ? mam shodou okolnosti jednoho resp. jednu doma a neexistuje, abych neco opakovala vic jak 2x, potreti je automaticky trest. stejne tak si neumim predstavit, ze by mi nadavala nebo ublizovala sve sestre a ja to jen tak presla. mam pocit, ze si neco hodne propasla a mela bys to zacit urgentne resit. stejne jako pisatelka clanku
Ve tvém případě nepomůže nic, jen důslednost...to ječení a vztek se mu totiž nesmí vyplatit...v okamžiku, kdy dítě zjistí, že nějakým způsobem dosáhne svého, bude to používat...proto mu musíš ukázat, že jediný způsob jak dosáhnout svého je slušné chování, poprosit, poděkovat, poslechnout a pod...
Studenou sprchu bych nepoužívala, přijde mi, že to už hraničí s týráním a má to jediný efekt, dítě se tě pomaličku ale jistě začne bát...
Mě se osvědčilo si ho přestat všímat, pokud by se vztekal, tak bych ho překročila a odešla do jiné místnosti, pokud by se začal vztekat v obchodě, tak bych nechala košík košíkem a s ledovým klidem bych ho vytáhla ven a tam ať se válí na chodníku...v okamžiku, kdy zjistí, že tě to nechává klidnou (i kdyby jsi se měla kousnout do jazyka) a nic na to neříkáš, přestane...nebude mít důvod to dělat...i negativní pozornost je pozornost...
Co se týká poslouchání, tak u nás se hodně osvědčilo dát malýmu na vybranou, buď se oblečeš a nebo jdeš do školky v pyžamu, odcházíme až bude ručička tady...a taky dodržet...my už byli jednou na odchodu v pyžamu a to jsi měla vidět, jak rychle byl převlečený, když zjistil, že to myslím vážně...
Když jdeme do obchodu tak máme jasno...můžeš si vybrat jednu věc (na jídlo - brumíka, lentilky apod)...tím to končí...většinou tak horečně uvažuje co vybrat, že absolutně ignoruje všechno ostatní...a taky vozíme malý nákupní vozíček, kam se skládají věci určené pro něj...myslím tím jogurty, nějaké sladkosti a takové věci...některé markety je dokonce mají na prodejně, vyplatí se na něj počkat, pokud zrovna není žádný k mání...
Poslání do vedlejšího pokoje taky praktikujem, ale spíš to bylo potřeba na mladší dcerku, která právě dorostla věku, kdy brečí kvůli všemu...snaží se všechno si vybrečet a není jí rozumět...takž jak začne slzavé údolí, je odeslána do pokojíku, aby se vyplakala a až se vypláče, tak ať přijde a pěkně nám poví co po nás chtěla...většinou nedojde ani k pokojíku a vrátí se s úsměvem, že už je vyplakaná a krásně nám řekne co a jak...
Deti chodi do skautu a syn prijel z tabora s tim, ze kdo tam neposlouchal, tak ten delal drepy, kliky, sklapovacky, loupani brambor apod. Tak u nas, kdyz to dloiho trva, tak je 10 drepu apod. Ale asi je mame tvarnejsi, protoze kdyz se nekdy chovaly spatne v obchode, tak jsem je vyvedla a nechala cekat na chodniku a pak byl dlouho klid. Ale taky na vsechno vresti a musi se jim to opakovat mnohokrat...
Na syna taky platilo, když jsme ho vykázala z místnosti, to je pro něj největší trest doteď- a toho debila by to měl okamžitě, prostě odejdi, neumíš se chovat , nebudeš tu s námi, pokud chceš přijít, pouvažuj o svém chování a omluv se.
Často se vztekal dost dlouho, ale neodvážil se přes práh a nakonec se přišel omluvit (tedy nenadával, to byly jiné věci), následovalo pomazlení, usmíření, to je hodně důležité, pozornost při dobrém chování.
Romi: Nechceš po něm udělat něco hned? Nechat třeba hry a oblíkat se? To děti obvykle těžko zvládají. Naopak, když se jim řekne, že mají ještě čas chvilku něco dodělat (konkrétně, třeba vybarvit postavičku, objet autíčkem tři kola...) a pak že se bude oblíkat, má čas s e na to připravit. Když navíc ještě řekneš, že pokud se oblíkne opravdu rychle, bude mít čas si ještě chvilku pohrát, může to mít úspěch, aspoň u nás tohle funguje na syna bezpečně. Na dceru ne, ta se zasní uprostřed jakékoli činnosti a čas jde mimo ni.
V 5 letech říct 47x že se má oblíct není nic až tak neobvyklého, to znám dost dobře, teď v 10 to obvykle stačí tak 5-10x
nečetla jsem ostatní příspěvky, tak se omlouvám pokud se budu opakovat.
Říkat dítě že něco "nesmí" jen tak, je k ničemu. Vysvětli proč to nesmí. Neumí se chovat v obchodě? Nedá se nic dělat, nemůžete chodit do obchodu = nebude mít večeři. A nedej mu jí (nebo mu dej suchej chleba, nebo suchý těstoviny, nebo něco, co mu prostě nebude příjemný). Nechce se oblíkat do školky? Tak musíme zavolat paní učitelce, že nemůže přijít, protože je takový mimino, že se ani neumí obléct.
Zkus ho za nespolušnost "netrestat" - jakou má souvislost to, že on něco udělal a dostane pohlavek? Zkus najít vždycky nějaký přirozený (nepříjemný) důsledek jeho činů. Nejde se večer mýt včas? OK, nezbyde čas na pohádku. Zlobí na hřišti? Musí se jít domů.... ono někdy to vypadá, že tím vlastně "potrestáš" sebe, ale on musí vidět, že jeho zlobení má NÁSLEDKY. Logické, nepříjemné, ale konkrétní.
A zkus s ním předem domluvit, co od něj očekáváš. To, že "bude na hřišti hodný" je velmi vágní - spíš zadej úkol "jestli budeš někoho mlátit, jdeme domů". Za pár dní (pokud zvládne nikoho nemlátit), to rozšiř o "musíš sourozenci půjčit bábovičky" atd... ale hlavně buď důsledná - pokud řekneš, že se jde z hřiště domů, protože bacil Pepíčka, tak se jde domů... i kdybys ho měla přivázat na kočár a mladšího sourozence nést v ruce. Nebudeš to mít jednoduchý, protože on si zvyknul, že když udělá scénu, tak ty povolíš, takže to bude na tebe zkoušet... budeš se muset pochlapit a ty scény teď prostě zvládnout.
A jak píše Nika - neškodí ho občas pochválit "to jsem ráda, že jsi dneska oblečený včas do školky". Nebo i za prkotiny - třeba "to jsem ráda, že mám aspoň jednoho velkýho kluka, který se nakrmí sám" (jestli máš miminko, kterýmu se musíš věnovat, tak zdůraznit, že on je už hrozně šikovný a velký není od věci - trochu tím vykompenzuješ to, že mimino má víc péče)
Romi: Člověče nezlob se není moc mírumilovná hra pro uklidnění. Co si něco vyrobit a pochválit ho za to. Dítě musí mít pochvalu, ale i trest. Za debila bych vzala rákosku a ta by měla žně.
Romi: Zkus mu říct: "Až bude velká ručička na hodinách na šestce (ukaž mu kde to je), půjdeš se oblíkat. Já teď mám moc práce, tak to prosím tě sleduj a řekni mi, až tam bude, protože jsi už velký kluk a já jsem ráda, že mi pomůžeš a řekneš mi, kdy se máš jít oblíkat." Nebo tak nějak...Formou hry se dá dítě do určitého věku docela dobře zvládnout. Nakonec tě do oblíkání bude třeba sám honit
Děkuji vám za rady. Asi je pravda, že teď se mu věnujeme míň než když byl sám jenomže teď chodí do školky (předtím nechoditl), potom jdeme na hřiště, příjdeme večer, navečří se, zahrajeme si člověče nezlob se, a už je čas koupání. Potom se s námi kouká na televizi (to prcek už spí) a cca v půl devátý jde spát a manžel mu čte pohádku. Takže toho času na věnování se mu taky tolik není. úklid a podobný věci dělám když je ve školce. Už jsem o tom hodně přemýšlela kde dělám chybu. Většinou se zasekne když po něm něco chci např: svlékni se a jdi se koupat" "Nepůjdu", "nechce se mi", nebo mě vůbec neposlouchá. Teď jsem najela na metodu obehrané desky, zopakuju mu to třeba stokrá a trošku to funguje. Dneska když se mel oblíkat do školy, jsem mu řekla "oblíkni se" 47x a potom se opravdu oblíknul. Je to děsný
Romi: Já vím, že to není jednoduché, ale některé věci dítě prostě dělat NESMÍ. Asi těch příčin tam bude víc. Zamýšlela bych se nad tím, jakou máš u něj autoritu, když "se ti směje do očí"? Proč to tak je? Máš na něj dostatek času? Jsi důsledná? Ta varianta žárlivosti je dost pravděpodobná, souhlasím s Bellanou a s tím, co píše. Dítě musí vědět, kam až může, jak tyhle mantinely nemá, je samo bezradné, co má dělat a co už ne. Nevšímat si toho je podle mě blbost. Naopak je potřeba jednat a čím dřív, tím líp. Ta varianta se sprchou není od věci. A potom, až se ukladní si s ním zkus sednout a třeba formou pohádky nebo hry mu vysvětlit, proč nesmí nadávat rodičům a ubližovat malému bráškovi.
Moje dcera mela obdobi vzdoru take,ted ji bude za par mesicu 5let a reknu jedno Ignorovala jsem ji a nepovolila v nicem a reknu ti,preslo ji to velmi rychle a od te doby nemam jednu scenu doma. Fakt musis byt dusledna
Kdyz neco udela jde do pokoje,nebo venku,jdu dal nevsimam si ji,pak za mnou hned leti a omluvi se mi