Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Mami, prosím tě, mohla bys mi v pondělí odpoledne pohlídat Andrejku? Mám nějaké běhání po doktorech.“ Žádnou prosbu na světě bych nesplnila nadšeněji než tuto.  Na veledůležitou roli hlídací babičky jsem se těšila od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že je mé první vnoučátko na cestě, a radostně a ochotně jsem dceři hlídání potvrdila.

Po telefonu jsme domluvily několik organizačních záležitostí, mezi něž patřilo i převezení Andrejky k nám, jelikož od doktora bude dcera dřív u nás než u sebe doma a, jak doufala, třeba to stihne všechno v pauze mezi kojením. Lahvičku s odstříkaným mlékem však pro všechny případy přibalí do výbavičky, jelikož miminku, kterému jsou necelé dva měsíce, by se asi těžko vysvětlovalo, ať ten hlad chvíli vydrží.

A já se začala těšit na své první zcela samostatné babičkovské hlídání.  Spoléhala jsem na svoje dvojnásobné mateřské zkušenosti a v hlavě měla vidinu pokojně prožitého odpoledne s vrnícím a usmívajícím se miminkem v mé houpající náruči. Chacha… babička idealistka, které ze vzpomínek na nejútlejší období vlastních dětí zůstalo jen to pěkné a voňavé. Novorozenecké břišní koliky a dlouhotrvající neutišitelný pláč byl dávno zapomenut.  A tak má vnučka usoudila, že je na čase mi všechno osvěžit a vrátit mne zpět do reality.

Krátce poté, co jsem Andrejku převzala do své péče, s kočárkem dorazila domů a položila ji na pečlivě připravené a bezpečně ohraničené místo na gauči, si Andrejka vytvořila alibi na několik následujících hodin. Oblažila nás (tedy babičku a dědu) několika roztomilými úsměvy, spokojeně se nechala pronést po bytě, zvídavě se seznámila s prostředím a vůbec nám předvedla ukázku, kterak vypadá hodné miminko.

Oddychli jsme si. „Je zlatá, viď?“ Pronesli jsme oba téměř unisono, pohledem objali tu naši sladkou, hodnou princezničku a chystali se využít chvilky, kdy byla zaujatá pozorováním hraček, k vypití kávy. A právě to byl rozhodující okamžik, kdy se naše vnučka rozhodla přejít do útoku. „Uáááá….,“ okomentovala vodu, kterou jsem zalévala připravené hrnky. „Uáááá….,“ odrazila dědečkovu snahu o utišení formou různých opiček a grimas.

Zmobilizovala jsem všechny své mateřské zkušenosti a vzala Andrejku do náruče. „Uáááá…“. Houpala jsem, měnila polohy, zpívala, hladila, chodila s ní po celém bytě… „Uááá…“ Rozbalila jsem ji a zkontrolovala plenky…“Uááá…“ Zacvičila jsem jí nožičkami, vyzkoušela rourku na uvolnění větříků… „Uááá…“. Postupně jsem vystřílela všechnu svou osvědčenou utišující munici a bezradně stála uprostřed obýváku s nepřetržitě plačícím miminkem v náruči. „Asi už má hlad,“ usoudila jsem zkušeně a dala ohřívat lahvičku s odstříkaným mlíčkem do vodní lázně. Roli vrchního utěšovatele mezitím snaživě a zodpovědně převzal děda. „Uááá…“

Konečně. Opravdu to byl hlad, oddychla jsem si. Andrejka pila jako o život, maminčino mléko do ní pěkně žbluňkalo a já ji při krmení zjihlým pohledem oddaně pozorovala. Napapá se a pak hezky usne, domnívala jsem se naivně. Když měla dost, vystrčila dudlík z pusinky, za chvíli si ukázkově odříhla a spustila druhé kolo: „Uááá…“ Možná chce ještě napít. Dědeček odkvačil přihřát mlíčko… Pliv, nechci. „Uááá…“ Opětovná kontrola plenek, rourka, houpání, chování, klubíčková poloha… Na střídačku jsme si ji předávali s vidinou, že alespoň u jednoho z nás se ztiší. Marně.

Káva nám už dávno zcela vystydla, v obýváku na stolečku byl vysypán celý obsah výbavičkové kabely. „Dudlík! Je tady dudlík!“ Pliv, nechci žádný hloupý dudlík. „Uááá…“ Učinila jsem poslední pokus a  začala zpívat „Plavala husička po Dunaji“. „Uááá…uááá…uáááá….“

Když už naše zoufalství dosáhlo vrcholu a mé sebevědomí  zkušené babičky spadlo na bod mrazu, ozvalo se z předsíně dceřino: „Ahooooj, jsem tady“. V tu ránu se Andrejka vypnula stejně rychle, jako když otočíte knoflíkem u rádia. Maminka přišla. Převzala z mé náruče svou dcerušku a ta ji okamžitě zahrnula celým repertoárem svých úsměvů. Když se ty dvě jedna druhé dosyta nabažily a náležitě se po tom odloučení přivítaly, rozhlédla se naše dcera po bytě a s pohledem na konferenční stolek plný lahviček, dudlíků, plenek, hraček, rourek a mastiček, se smíchem pronesla: „Proč tady máte takový binec?“

A pak už bylo všechno v pořádku. My jsme si konečně vypili studenou kávu, já uvařila pozdní oběd a všichni jsme si užívali malé, roztomilé a usmívající se Andrejky, která nám všem dala jasně najevo, kdo je v jejím životě tou nejdůležitější osobou. A my jen doufáme, že brzy nastane doba, kdy zjistí, že babička s dědou jsou taky príma a je s nimi legrace… Jelikož mne však v pondělí čeká další hlídací kolo, mám v plánu s ohledem na zachování duševního zdraví nás všech prožít ho venku na procházce s kočárkem, ve kterém bude sladce spinkat to moje malé, milované štěstíčko.

Večer, když jsem pak tupě zírala do blba a cítila se jako vyždímaný citrón, jsem přemýšlela, jak je možné, že jsem kdysi bez problémů zvládala péči o dvě děti, stihla při tom vyprat a vyžehlit pleny, uvařit, uklidit a k novorozeněti se věnovat ještě tříleté dceři. Po své první hlídací babičkovské zkušenosti mám totiž dojem, že se to prostě zvládnout nedá. Anebo je to zcela přirozený koloběh života a i já začnu časem zastávat názor, že na vnoučatech je krásné to, že jsou… a taky to, že člověk ví, že je dříve či později vrátí jejich rodičům? Protože, ať chci nebo ne, a ačkoli tu naši malou nade vše miluji, otevřeně přiznám, že ve chvíli, kdy se ocitla opět v náruči své maminky, se mi velmi výrazně ulevilo.

Jaké jsou vaše první babičkovské vzpomínky? Ať z pohledu samotných babiček, tak maminek, které své ratolesti babičkám svěřují?