Pojď si proň, ty polednice... Máte doma strašidla?
Polednice, klekánice, čarodějnice, ježibaby, hejkalové, hastrmani, čerti a především bubáci. To jsou oni! Báli jsme jich my, naši rodičové a možná i ti jejich. I mne doma strašili. Vzpomínám, že jsem nějak tušila, že všechna ta strašidla neexistují, ale co kdyby náhodou! A tak jsem raději byla hodná. Měla jsem z bubáka větší respekt než z maminčina zvýšeného hlasu. Ale co naše děti?
Mám dva syny čtrnáctiletého a dvouletého. Když byl ten starší ještě malý a zlobil, bylo jasné, že si pro něho přijde bubák, když okamžitě nepřestane. Většinou stačilo bubáka jen zmínit, popřípadě nenápadně zaťukat nebo zabušit – to podle toho, jak moc zlobil - zespoda na desku stolu, zeď nebo dveře a byl klid. Přiznám se, že jsem nepřemýšlela nad tím, jestli náhodou můj synek nemá nějaké trauma. Nestrašila jsem často, ale když to bylo třeba, raději jsem jako první možnost volila bubáka než vyhrožování, že mu dám na zadek. Když si to opravdu zasloužil, dostal totiž na prdku hned bez varování. Když jsem se jej teď ptala, jestli z bubáka neměl zlé sny, jen se smál a říkal, že ne.
Dnes je stále modernější děti nijak nestrašit. I já jsem rozhodla, že to svému druhorozenému nebudu dělat – traumatizovat ho strašidly. Avšak mé předsevzetí vzalo za své právě teď, když jsou mu dva. A jak se to stalo? Ani sama nevím. Jako by bubák byl v mé mysli zakódovaný, coby to první, co použít, když si nevíte rady. Vzniklo to asi takhle: můj maličký dostal angínu a musela jsem mu dát antibiotika. První dávku vzal vcelku bez problémů, ale zjistil, že mu tenhle sirup ani trochu nechutná. Další dávka byl pak boj. Ne a ne pusu otevřít, pláč a přetahování. Jsem zdravotní sestra a myslím, že poradit si umím, ale přišlo mi drastické dítěti s vysokými horečkami zacpávat nos nebo mu vyhrožovat, že mu dám na zadek. A najednou byl tu, nejprve v mé hlavě a pak vyletěl ústy ven! Povídám malému: „Honem otevři pusu, nebo zavolám bubáka.“ Aleluja! Synek otevřel pusu a snědl sirup jako nic. Jen se ubezpečil, že už je to „hotovo“ a dál se díval na pohádku. Do té doby neslyšel o bubákovi nic, neví, kdo to je, ani co by mohl udělat. Prostě jen poslechl. Bez dalšího vysvětlování nebo vyhrožování.
Od té doby u nás zase bydlí bubák, kterého se chystám zavolat, jen když je opravdu potřeba. Většinou zůstane jen u toho, že ho zavolat chci, nakonec totiž nemusím. A tak jsem možná zpátečnická matka „herodeska“, ale jsem ráda, že bubáci jsou. Alespoň z něčeho má ten můj loupežník respekt.
Jak jste na tom vy? Máte doma bubáky a hastrmany ? Věří vaše děti na strašidla? Nebo děti zásadně nestrašíte? Jak vzpomínáte na dětství a strašení?
25.7.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 16 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pojď si proň, ty polednice... Máte doma strašidla?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak tohle strašení nepěstovali ani moji rodiče a ani já.
tornado-lou: 
pěkná historka, s tou motorkou. Nemá nějaké oblíbené plyšové hračky? Tam by to bylo v pohodě i s peřinou.
Strašidla asi nezavedu, ale moc se těším na to, až bude moje dítě kreslit nebo psát Ježíškovi a jak to celé bude vnímat 
. Ale to už je trošku jiné téma...
Když byla sestřenice malá, tak jsme ji večer volali domů s tím, že venku chodí klekáníček a naklepe jí do zadku cvočky. Asi nevěděla, co to cvočky jsou a tak večer chodila domů s tím, že by jí mohl klekáníček naklepat do zadku CVRČKY. - Tento měsíc slavila šedesátiny a tak jsme zavzpomínali i na klekáníčka a cvrčky.
U nás bubáci nebyli. Z prostého důvodu, že jsem dceru musela nechávat občas večer samotnou doma (pracovní důvody). A dokonce jsem udělala docela dusno ve školce, když je tam strašily učitelky. Nene, žádní bubáci - a den se schovává pod polštářem a proto je tma...
.JPG){kind=avatar}
Děti jsem nestrašila strašidly. Ukecávala jsem je. Takže syn ve dvou letech věděl, že když spolkne tuhle nechutnou medicínu, bude mu líp. Ale necpala jsem mu ji násilím. Řekla jsem mu, jak to s tou medicínou je, nachystala mu ji a nechala ho, ať si ji vezme sám. Vždycky chvilku váhal, v hlavičce mu to šrotovalo, až najednou šup, popadl odměrku, rychle to do sebe kopl a otřepal se. To ale fungovalo jen na něho. Na dceru neplatilo nic, té bylo třeba dát léky podfukem nebo násilím.
Měli jsme ale doma skřítka pořádníčka, který synovi schovával neuklizené hračky, tedy jen ty, které byly poházeny na zemi. Syn byl hračička, a tak mu půl hodiny před večeří stačilo říct, ať dá hračky spát, dohodli jsme se, co zůstane vytažené, protože bude zítra ve stavbě pokračovat nebo že to chce ukázat tátovi, a pak už nereptal a všechno pečlivě uklidil. Škoda, že mu to nevydrželo do dospělosti. Asi proto, že dcera naopak byla bordelářka a bylo jí jedno, jestli pořádníček hračky odnese nebo ne. Pořád přece zůstaly k hraní bráchovy hračky, tak co by se tím trápila.
u nás už asi 3 roky zvoní klekání a naše Maruš si vsugerovala, že viděla klekánici, od tý doby se zvoněním metelí domů a nemám problém s večerním sháněním dítěte
myslím, že pořád lepší je zařadit na repertoár imaginárního bubáka, než vyhrožovat: počkej, až se vrátí z práce tatínek! Nebo: počkej, až budeš chodit do školy...
tornado-lou: motorka spinka 
No u nas se nic takoveho nepouzivalo, kdyz jsem byla mala. Sestrenice na sve pacholky obcas pouzije vetu - "a nezapomente, ze mam cislo na certa"... coz pravda je, protoze na pana, ktery u nich dela certa cislo ma... je fakt, ze dokud je napominala normalne (v zapalu hry s dalsimi detmi zacali v eurorii delat fakt hovadiny, ze slo o zdravi), tak jakoby neslyseli, stacilo rict "cert" a zacali davat bacha... je to tezky, taky myslim, ze bez strasidel by to bylo lepsi, ale co ja vim, co me jednou potka za zoufalstvi, az nebudu vedet kudy kam...
.gif)
mám doma jedno strašidlo a to stojí za to....
Nikdy jsem doma neměla žádné strašidlo, moje děti ani vnuci taky ne.
mý děti jsou na to ještě malý, ale myslím, že na strašidla u nás nedojde. vlastně bych dětem dost nerada říkala spoustu takových těch věcí, které se dětem běžně říkají. znáte to, takové ty dětské lži: běž spát, motorka už taky spinká. Tohle mi ujelo jednou. a synek šel, vzal motorku, dal ji do postele a chtěl ji přikrýt peřinou, když teda spinká. úžasně demonstroval, že cokoliv co řeknu bere naprosto vážně. takže myslím, že si zaslouží neoblbovat.
mý děti jsou na to ještě malý, ale myslím, že na strašidla u nás nedojde. vlastně bych dětem dost nerada říkala spoustu takových těch věcí, které se dětem běžně říkají. znáte to, takové ty dětské lži: běž spát, motorka už taky spinká. Tohle mi ujelo jednou. a synek šel, vzal motorku, dal ji do postele a chtěl ji přikrýt peřinou, když teda spinká. úžasně demonstroval, že cokoliv co řeknu bere naprosto vážně. takže myslím, že si zaslouží neoblbovat.
Babička mi kdysi vyprávěla o klekánici, která sbírá neposlušné děti, když ještě večer nejsou doma. Ale trauma jsem z toho určitě neměla
Teď u nás doma občas řádí strašidýlko Zášupšák, které schovává věci
.JPG)
Doma je zákaz strašidel, bubáků apod. Doma má být ostrov bezpečí a klidu.
sallie: Souhlasim, ze by deti mely mit respekt z rodicu a ne z bubaku. Taky jsme deti nestrasili, a vyrostli fajn (teda mimo dobu, kdy strasim po ranu v nocni kosili, ale to se asi na prave straseni nevztahuje )
