V šedesáti jsem sama. Jak to přežít?
.jpg)
Potřebuju se někomu svěřit se svým trápením. Zrovna jsem oslavila šedesáté narozeniny a možná mě právě tenhle věkový přelom do dalšího desetiletí přiměl k jakémusi bilancování. Tak jsem bilancovala a vyšla mi z toho docela slušná depka. Najednou mám pocit, že žiju takový nějaký jalový život.
Byla jsem vdaná skoro dvacet let, ale bohužel, vinou mé neplodnosti zůstalo naše manželství bezdětné. Já se sice snažila manžela přimět k adopci, ale on byl zásadně proti. Prý radši zůstaneme bezdětní. Jenže všechno dopadlo jinak. Když se mu přehoupla pětačtyřicítka, zamiloval se do mladší ženy, přivedl ji do jiného stavu a zákonitě následoval náš rozvod. Mně bylo taky pětačtyřicet a zůstala jsem sama.
Jak jsem se tehdy cítila, zde rozepisovat nebudu, nechci se ještě víc utápět v depresi. Ale bylo to opravdu hrozné, dlouho jsem se z toho, že mne opustil, nemohla vzpamatovat.
Až po několika letech jsem byla schopná situaci přijmout, jaká je a rozhodla se žít dál. Nějakou dobu se mi dařilo, našla jsem si koníčky a začala žít hodně aktivně. S kamarádkami jsme chodily do divadla, s jednou i do turistického oddílu, jezdily jsme po výletech, chodily plavat, dokonce i tancovat do takových těch tanečních kursů pro pokročilé. Ta jedna nejbližší kamarádka byla tehdy taky sama ( i když ne tak úplně, měla děti, už dospělé) a na těch tanečkách se seznámila s fajn chlapíkem. Já ne, ti, kteří se líbili mně, nejevili zájem a ti, kteří by o mě stáli, byli zase nepřijatelní pro mne.
Kamarádka se logicky pak věnovala svému partnerovi, dnes už jsou manželé a taky svým dětem a vnoučatům. Na mě měla stále méně času, až naše společné aktivity postupně úplně vyhasly.
A já zůstala zase sama. Během následujících pár let mi postupně zemřeli oba rodiče a protože jsem sourozence neměla, najednou mi došlo, že už nemám nikoho blízkého. Sice mám nějaké sestřenice a bratrance z matčiny strany, ale s nimi jsem se viděla naposledy v dětství, pak se rodinné vazby úplně zpřetrhaly, ani nevím proč. A táta byl taky jedináček.
No a teď jsem oslavila šedesátku a padl na mě pořádný splín. Došlo mi, respektive do důsledku jsem si uvědomila, že jsem doslova jako kůl v plotě.
Nemám manžela, děti, rodiče, žádné příbuzné. Kamarádky, se kterými jsem se dřív stýkala, mají své rodiny a svůj čas věnují hlavně vnoučatům. Občas s některou zajdeme na kafe nebo do divadla, ale je to málokdy. Pořád ještě chodím do práce, děsím se doby, kdy už to nepůjde a stane se ze mě důchodkyně na plný úvazek. Asi se pak zblázním, sama mezi čtyřmi stěnami.
Já vím, že mi tady asi nikdo neporadí, vlastně ani žádnou radu nečekám, jen mi možná trochu pomohlo se ze svého smutku vypsat. A kdo ví, třeba mi tu nějak vlijete do žil trochu optimismu. Já mám totiž jedno velké přání, strašně ráda bych ještě zažila a měla hezký partnerský vztah. Myslíte, že je na to v mém věku už pozdě? Znáte někoho, kdo se po šedesátce seznámil s novým partnerem a jsou spolu spokojení? I když je mi hodně smutno, v koutku duše si představuju, jaké by to bylo, kdybych našla rozumného osamělého mužem třeba vdovce a s ním prožila hezký podzim života a kdyby měl navíc ještě děti a vnoučata, tak bych byla asi nejšťastnější na celém světě. Nepřipadám vám jako blázen?
4.10.2016 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 19 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - V šedesáti jsem sama. Jak to přežít?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nepíšeš město,kde žiješ..možná,že tady se najde kamarádka a parťačka pro Tebe na trávení času!
Moje mamka se v 65 letech seznámila přes internetovou seznamku s přítelem o dva roky starším. Jsou spolu už 5 let, pěkně se nám rozrostla rodina, klape jim to a očividně svědčí. Nezoufej a klidně použij tuto cestu. Nikdy není pozdě.
pokud se člověk naučí vycházet sám se sebou, může být sám, ale nikoliv OSAMĚLÝ. Vždyť je tolik krásných a zajímavých činností a koníčků, jak navrhují děvčata níže
On zrovna většinou ten "pán Tvorstva" je brzdou v rozvoji své ženy, někdy mi připadá, že i české ženy si libují v naprosté závislosti na svém "machovi" - jako je tomu u muslimů /vč. toho násilí/.
Jsem podruhé vdova a nesmírně šťastna, že mi nikdo nedýchá "za chrbtomn" a konečně NEMUSÍM ale MOHU vše dle svého uvážení,síly a chuti 
Kvůli zdrav.problémům mně dali plný důchod již v mých 47 létech a ještě jsem nestihla zažít a prožít spoustu krásných zážitků /jenže já žiji celý život s 
,kteří jsou opravdu přátelé nejvěrnější/ mužskému bych nevěřila ANI NOS MEZI OČIMA 
Každá jsme jiná, přeji Libušce - ať se již brzy necítí SAMA 
Dneska už šedesátníci nesedí doma na peci, ani nejsou trpěni mladými na vejminku. Chodí mnohdy do práce a žijí, jak chtějí sami. Rozhodují si o tom, co si koupí a kam pojedou. A nemusejí to být zdaleka rentiéři, aby si to užívali. Paní Líbo, i ve velice pozdním věku, do něhož Vy máte ještě daleko, se dá potkat partner, s nímž si člověk sedne. A mezi námi, ne každému se děti vydaří, aby byly oporou ve stáří, kolikrát je vidíme jen, když něco od nás potřebují. Tu životní spokojenost, tu musí každý najít sám v sobě. Není životní prioritou pro každého, být bohatý, mít děti, nebo mít partnera. Spousta lidí žije sama - a mnohým to i vyhovuje. Moje příbuzná potkala bezva člověka v osmdesáti. Vídali se a pomáhali si hezkých téměř deset let. Já si vždycky myslela, že moje manželství bude napořád. No, nebylo. Nakonec jsem si řekla, i co, co mi samotné bude chybět. Nehledala, potkala. Fajn člověka, prima chlapa. Paní Líbo, vždycky může být hůř. Máte práci, jste zdravá, máte kde bydlet. Pěkný start, ne? A že kamarádka potkala? Přejte jí to! Příště potkáte Vy. A když ne,svět se přece nezboří, je na něm pěkně i tak. Když jsem doma sama, vezmu si knížku, uvařím něco voňavého, odpočívám u televize, mám i dva koníčky, časově spíš koně, a umím být spokojená sama se sebou. Je to hodně důležité.
Petruša:
.jpg)
ale nemyslím si, "milá" naděje, že by na tom byla paní Líba až tak blbě...
no tak jehovisty bych fakt nedoporučovala...
nebo navstiv nejaky nejblizsi krestansky sbor. podnikaji se zde ruzne aktivity.
treba: jednotu bratrskou, nebo nejakou jinou jakoukoli protestanskou cirkev
nebo nejblizsi sbor svedku jehovovych. SJ budou radi, ze te uvidi, a pokud do sboru SJ budes chodit, rozhodne sama nebudes
pripojuji link na nalezeni adresy neblizsiho shromazdeni svedku jehovovych
https://www.jw.org/apps/B_SRCHMTGMAPS
a link na titulni stranku https://www.jw.org/cs/
Dočetla jsem co radí ostatní...nic k tomu nemusím dodávat, souhlasím s nimi... Zrovna moje bývalá kolegyně z práce si teď od září našla starší paní, která jí vyzvedavá prcka ze školky, ta paní si dala inzerát do školky...
Ne, nepřipadáte mi jako blázen. A v mém okolí jsou tři starší lidé (o kterých vím, možná i víc) s novým partnerem a nejblíž naše babička, té teď bude 80 a přítele si našla myslím před 6 lety. Neházejte flintu do žita, určitě Vás čeká ještě plno krásných dní 
Přeju hodně štěstí
YXH: Teď jak jsi to napsala, jsme si vzpomněla, že u nás je při DDM kroužek krajinomalby, kde je nejmladší účastnici 40, jsou tam i důchodkyně . A i spousta jiných kroužků pro dospělé za přijatelné ceny, takže se dá hledat i na místech, kde by to člověk nečekal.
Co ti brani se venovat konickum a cestovani. Podle toho jak pises, nejsi na mizine financne, tak proc nejet nekam na nejake wellness pobyty, prihlasit se do turistickeho krouzku, jak pisi holky, nebo zacit noveho konicka, treba mas vlohy na malovani nebo podobne, urcite tam u vas neco takoveho existuje. Take muzes dobrovolnicit pri ruznych akcich, at uz s detmi nebo dospelymi.
Kdyz energii, co pouzivas na sebelitovani, vrazis do nejake aktivity, tak budes jen jiskrit. Ono je jednodussi sedet a litovat se, nez s tim neco delat, ale jak zacnes, tak to uz pak pujde samo.
Můj otec měl přítelkyni,bylo mu kolem sedmdesáti,paní byla z Tábora,u otce bývala tak měsíc dva,když byl dědek protivný,sebrala se a hajdy domů.Každý ve svém dýchal z hluboka,mého otce to do měsíce přešlo,zastesklo se mu a přišel ke křížku.Byli spolu jedenáct let a byli by dál,kdyby táta nezemřel.Rozhodně si nikoho nenasadit do bytu.
Chlapa nejdřív poznej - jak žije,jeho vyjadřování o životě,věcech okolo.Máš živ.zkušenosti - poznáš toho,kdo chce ošetřovatelku,hospodyni atd. Prostě pomalu na to...nejlíp v partě .
Líbo,určitě nejsi blázen.Všechny toužíme po životě s někým,kdo nás má rád a záleží mu na nás a je fuk,kolik nám je. Hned si dej inzerát do Seznamka.cz=je solidní./varuju před Be2/koukej kolem sebe...klidně se přihlaš třeba do Klubu čes.turistů nebo do Sokola - prostě někam,kam chodí i kluci/jsme přece pořád holky,ne?/.Nejlíp se seznamuje tam,kde ty lidi můžeš trochu poznat,najdeš tam i kámošky a parťáky do nepohody.Já to tak udělala a jsem v pohodě.Dej vědět,jak to jde.Je super,že myslíš na zadní kolečka - jseš fajn!
