Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nemám moc ráda distributory čehokoliv, ale tahle dealerka kosmetiky se mi vetřela až k jídelnímu stolu a evidentně nehodlala odejít. Tenkrát jsem kosmetiku ještě považovala za okrajovou záležitost a jediné, co jsem používala, byly stíny a řasenka. Čekala mě ale jedna důležitá akce, nadšená prodejkyně se také nechystala vzdálit a já podlehla barevným obrázkům v katalogu.

„Úžasná novinka,“ šveholila slečna přede mnou, až se hýbaly záclony na oknech. „Gelová okurková maska!“ rozhazovala rukama jako kazatel stojící před zástupem svých oveček. „Ta Vám úplně vyhladí tvářičku, osvěží a budete vypadat jako miminko!“ nenechala se zastavit ve svém projevu. „Jednoduchá aplikace. Nanesete ji na obličej, necháte pět minut působit a potom ji stáhnete dolů jako škraloup. Okamžitý účinek!“ A tak jsem podlehla. Vidina večírku, kde budu zářit svěžestí a všichni si mě budou zálibně prohlížet, udělala své.

Za dva dny jsem držela v ruce tubičku se zeleným slizem. Byla sobota, večírek začínal za pár hodin a nastala vhodná doba pro aplikaci tohoto zeleného zázraku. Napatlala jsem si ho přesně podle návodu i na krk a dekolt a šla na oněch pár minut relaxovat do tmavé a tiché místnosti. Když jsem se probudila, bylo už šero. Usnula jsem jako špalek a masku měla na obličeji nikoliv pět minut, ale skoro dvě a půl hodiny. Obličej mi svíralo cosi tvrdého, co mi jej zároveň svlékalo z kůže a když jsem na to sáhla rukou, nahmátla jsem několik olbřímích brázd. V hrůze jsem zařvala, vyskočila z postele a vrhla se před zrcadlo. Před ním stálo cosi podobné legendárnímu zelenému Grinchovi i s jeho šklebem.

To musí okamžitě dolů, začala jsem odlupovat zelený okraj na čele. Nešlo to. Za nehty mi ulpívaly tvrdé zelené částečky, sem tam se mi podařilo utrhnout i delší proužek, ale hmota byla na obličeji jak přikovaná. Lepší to nebylo ani po jejím namočení. Strávila jsem zbytek večera s pinzetou v ruce a sundávala masku po kousíčkách leckde i s kůží. To, co mi zbylo na obličeji se rozhodně nedalo nazvat svěží a odpočatou pletí. Měla jsem výraz štvance, který má kombinaci lepry a zarděnek.

Na večírku jsem měla úspěch. Opravdu jsem budila pozornost a chodili si mě prohlížet i hosté z protějšího lokálu. Zelená barva obličeje i dekoltu zůstala hojně zachována a výplně mezi ní obstarala jasně červená. Vzorek dotvořily vlající cáry kůže a zbytky masky, které sice nešly nijak odstranit, ale zato vytvořily pěkný vzhled popraskaného smaltovaného nátěru. Nad tím vším nekoordinovaně trčely zbytky vlasů, které se mi na masku přilepily a já se při marném pokusu o její sundání málem skalpovala. Nikdo si nevšiml mých krásných nových černých šatů se stříbřitými třpytkami.

Zbytky masky se mi podařilo během následujících dvou týdnů definitivně odstranit. Během té doby jsem dostala do normální barvy i zarudlou kůži a včlenila se opět do společenstva lidí. Maska zůstala zastrčená někde vzadu v polici a víc jsem ji nepoužila. Až jednoho dne přijela na návštěvu kamarádka. Bylo to krátce po úklidu koupelny a u dveří stála krabice s věcmi na vyhození. „Ty už ji nechceš? Já si ji vezmu, jo?“ rozsvítily se jí oči nadšením. Nechtěla jsem jí kazit radost. Začala jsem jen odpočítávat hodiny, kdy se mi rozdrnčí mobil ...