Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jako každá správná ženská jsem se i já jednoho dne naštvala na své vlasy a rozhodla se jim vyhlásit válku. Odrostlý krátký sestřih už vypadal zplihle a každodenní hodinové úpravy před zrcadlem zkrátka nejsou pro mě. Chtělo to změnu. A to razantní.

Rasta copánky jsem už kdysi na hlavě měla. Ale to jsem ještě byla vysokoškolskou studentkou plnou elánu a energie. Každopádně jsem na ta léta zavzpomínala (s pětatřicítkou na krku to přece jen je už nějaký pátek) a rozhodla jsem se tomuto originálnímu účesu dát ještě jednou šanci. Tenkrát to přece jen nevypadalo vůbec špatně a u okolí jsem sklidila docela úspěch…

Fáze jedna: rozhodnutí

Nebudu zastírat, že jsem impulsivní člověk. A že když se pro něco rozhodnu, chci to mít hned. A nebudu také předstírat, že péči o vlasy věnuji bůhvíkolik času. Čím dřív ráno vypadnu z koupelny, tím lépe. A všechno moje vybavení se skládá ze dvou kusů vlasové kosmetiky (čtěte jako šampon a kondicionér), pořádného poctivého kartáče na vlasy a několika gumiček a sponek. A nepostradatelného laku, bez kterého bych to vrabčí hnízdo asi nezkrotila.

A tak se nejspíš nebudete divit, když jsem se jednoho ráno skutečně naštvala. Kreace, kterou se mi podařilo za půl hodiny marného snažení na hlavě vytvořit, by si zasloužila zvěčnění v síni slávy, respektive v síni ostudy. Zavzpomínala jsem v tu chvíli, jak bezstarostný byl tenkrát život s copánky a musela jsem je hned mít.

Fáze dvě: nakupuju

Sehnat pletařku v Praze nebyl problém. Holčinu jsem si pozvala domů a sama vyrazila koupit potřebný materiál. Copánky se totiž naplétají z kanekalonu, který věrně připomíná lidské vlasy. A zde přišel první kámen úrazu.

Paní v obchodě byla milá a pomohla mi vybrat konkrétní materiál včetně barviček. Se svojí přírodní neutrální – mimochodem nikdy nebarvenou – tmavě hnědou barvou jsem najednou zatoužila po něčem zajímavějším. Samozřejmě jsem si nemohla dovolit mít hlavu jako duhu, přeci jen chodím na schůzky s klienty a měla bych si udržet nějakou tu úroveň. A tak jsem odešla s mixem blonďaté a světle a tmavě hnědé. A co více – v extra zvlněné variantě.

Fáze 3: pletení

Pletařka dorazila a nad mým výběrem barev se doslova rozplývala. Prý budu kočka. A abychom těch vln (či kudrlin?) využili co nejvíce, dohodli jsme se, že konečně copánků necháme otevřené, takže to celé bude vypadat, jako bych měla najednou dlouhé vlnité vlasy.

A tak jsem na celých dlouhých deset hodin usedla do křesla a svěřila se do péče šikovných rukou. Dámy – takovou bolest jsem si z minulého pletení skutečně nepamatovala! To vám tak tahalo… Nejspíš jsem jen přecitlivělá, každopádně mi to připadalo, jako když se mi někdo snaží sedřít kůži z hlavy.

Fáze čtyři: výsledek?

Ale nakonec bylo to utrpení i konce a já se mohla pochlubit novou bujnou hřívou. Co na výsledek říct? Už nikdy nebudu experimentovat s melíry a s blonďatou. Připadám si – se svou světlou pletí a tmavými vlasy a obočím – jako bych si odskočila z poutě. Ty lacině působící melíry asi znáte každá… A ty vlny? Vypadají úžasně, ale otevřené konce se strašně cuchají a už po měsíci ztratily svůj lesk a hebkost. Musela jsem na ně vzít žehličku na vlasy, abych nepřipomínala zacuchanou čarodějnici…

A o tom, že mi po celé hlavě naskákaly svědící červené pupínky, snad ani nemluvě… Takže co s vlasy udělám příště? A vůbec dámy, jak vy válčíte s vlasy a s jejich „údržbou“?