Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé šťastné ženy, poučena svým dosavadním životem musím vám dát dobrou radu: Nikdy a za žádných okolností nekývněte na cokoliv, pokud jste v podroušeném stavu. Hlavně se to týká partnera a dětí. V životě se vyskytnou situace, na které by člověk i leckdy kývnul, ale v hlavě zabliká červená kontrolka ”POZOR” a člověk zabrzdi a začne o problému přemýšlet. Tato kontrolka má bohužel on/off čudlik, který se nějakým pro mě neznámým způsobem automaticky vypíná s první skleničkou čehokoliv, byť s minimálním s obsahem alkoholu. A ještě horší je, že po třetí skleničce tato kontrolka začne svítit zeleně a největší stupidita mi přijde jako perfektní nápad.

Takhle jsem před dvěma lety přišla k prvnímu psovi. Ano, o psovi jsme mluvili posledních 10 roků, manžel chtěl bígla a já jezevčíka. Ustoupit ze svého přání jsme nechtěli ani jeden, navíc psa do paneláku... A tak se ze psa stal plán na někdy do budoucna.

Mezitím jsme si pořídili domek, právě dorazili z dovolené a trávili příjemný večer s lahvinkou dobrého vína. A najednou se v manželové hlavě zrodila myšlenka typu – hele neměli bychom udělat něco s tím psem? S jakým psem, vždyť žádného nemáme. No právě. Nemáme. Vytáhnul laptop, najel na inzeráty a našel milión štěňat na prodej. Heleď drahý, na to zapomeň, já nechci žádného výstavního extra super za 10 táců, když psa, tak něco na mazlení a blbnuti. A za pár hodin telefonoval viking a domluvil schůzku na příští den.

Když mě v sobotu ráno budil stylem vstávej, jedem pro psa, fakt jsem se domnívala, že je to nějaký skrytý kód, nový název pro rezervní díl k počítači nebo kus letadla. Že jedem pro živé štěně, mi došlo až v autě. A od té doby máme Tessie. Po pár měsících života se štěnětem, které se bálo všech a všeho a jít se vyčurat na trávník byl pro ni psychicky teror (ta tráva taaaak lochtá do tlapek a na bříšku a ještě se ve větru pohybuje) došel manžel k fantastické myšlence, musím přiznat ze opět posílen alkoholem, že tohle Tessie sami nevysvětlíme, na to potřebujeme psího kamaráda.

A tak opět vytáhl počítač, našel chovnou stanici a druhý den jsme si jeli pro Millie. Millie byla půlroční, naprosto nezvladatelné štěně. Jak se Tessie bála i vlastního stínu, Millie byla pro každou srandu i špatnost. Tessie by v životě nenapadlo ochutnat naši obuv nebo kabely, co kdyby náhodou na ni udělalaly baf. Millie se vydala do boje vždy a se vším. Naše boty vyhazovala do vzduchu, do povlečeni vykusovala díry, sežrala kus pelechu (a opět ho vyzvracela), okousala mi květenu občas i s kořenáčem, párkrát jsme ji zavřeli omylem do myčky (chodila nám olizovat špinavé nádobí), kradla večeře ze stolu. Tessie ji vždycky sledovala s užaslým pohledem, a když jsme Millie vynadali, přišla Tes se zdviženým ocáskem pro pohlazeni a s výrazem „já to nebyla“. Časem se i Tessie oprskla, a jak holky rostly, začaly si hrát společně. Jejich honičky obvykle končí tím, že my se omlouváme, že jsme jim zrovna stáli v cestě a postavili jsme nábytek na tak nemožná místa.

Posledních pár měsíců si mladší dcera přeje rybičky. Bude jim prý říkat Ernie a Bernie. Osobně si myslím, že jim budeme říkat zpestřeni stravy pro Millie. V sobotu jsme s manželem byli na vánoční oslavě, domů jsme dorazili kolem čtvrté hodiny ranní v lehce společensky unaveném stavu. To, že tou dobou bude potomstvo a psiska spát, byla mylná domněnka. Psi vypadali jak pěkně naštvané zombie. Za prvé proto, že jsme je vzbudili v tak nespolečenskou hodinu, a zadruhé proto, že jsme si dovolili je večer opustit. Dcera byla vzhůru, aby mi sdělila fantastickou novinku. Teta její spolužačky se rozvádí, a proto likviduje akvárko se vším příslušenstvím, a pokud si pro něj dojedeme tento víkend, tak to všechno dostane a navíc zadarmo. V neděli ve čtyři ráno po mejdanu je to fakt informace za všechny prachy. Co jsem jí tak mohla odpovědět? Jo jo, ráno se na to podivám, dobrou.

V poledne mě tahala z postele. Mami jedeme pro akvárko. Co, kde, jak, proč? Akvárko? Kam ho postavíš? Pod sprchou jsem se probrala, došla k závěru, že akvárko ještě není tak hrozná pohroma, nakonec mohlo by být hůř, minulé dcerunka potkala ve zverimexu opičku. V nejhorším případě rybičky pochcípají, nebo je sežere Millie. Vyrazili jsme.

V neděli odpoledne jsem pak čistila akvárko, stěhovala rybičky, studovala internet a k večeru jsem zjistila, že akvárko prokapává. Prasklinku velikosti tisíciny milimetru jsem zaplácla stavebním silikonem, když to drží dlažbu kolem baráku, tak to snad zvládne i akvárko.

Takže teď máme doma dvě pruhované, asi 5 cm velké rybičky jménem Ernie a Bernie, něco, co vypadá jako miniatura žraloka a jmenuje se Bob, pár zatím bezejmenych pidižvíků různých barev a dva kusy čehosi blíže neurčitého. Prý je to taky ryba, kterou původní majitelka nazvala popelnicí. Vskutku vřele doporučuji s bolehlavem a opicí stěhovat a dávat dohromady akvárko, to stojí za to. Informace typu, že rybičky budou stěhováním vystresované, bude jim v autě zima, nebo dceřiny výkřiky typu "koukni jak Bernie klepe ploutvičkou, to mu je chudáčkovi zima", ve mně vyvolávaly záchvaty smíchu. V noci se mi zdálo o Berniem v zimním kabátku a kulichu ve smtelne agonii.

Asi začnu abstinovat, nebo se jednou probudím v zoologické zahradě.

PS. Sakra, ta zářivka nad akvarkem nějak divné bliká, nemůžou z toho rybičky dostat hystericky šok?