Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před čtrnácti dny jsem s radostí oznamovala nový přírůstek do rodiny – pejska Toma. Netušila jsem, že naše srdce potěší jen nakrátko, aby zase šel o dům dál.

Jednoho dne jsme se vrátili z práce a Tom byl pryč. Utekl už dvakrát předtím, ale vždycky jsme ho našli. Naposledy ve vesnici 8 km daleko. Nejsem pro to, aby byl pes na řetězu, a tak jsme jen ucpali všechny možné únikové otvory a odstranili od vrat popelnici, z níž se odrazil naposledy. Stejně mu však nic z toho v útěku nezabránilo. Údajně přeskočil vrata.

Po týdenním marném pátrání jsme to tedy vzdali. V pátek jsme si s kamarády na zahradě opékali a vzpomínali na různé psí historky. Prostě taková tryzna na psí počest.

S našimi psy jsme zažili příhod spousty, ale v ten den čněly o třídu výš dvě historky našich přátel. Jsou tak neodolatelné, že jsem se rozhodla se o ně s vámi podělit.

Historka první od kamaráda Míry

Při motocyklových závodech hlídal u vchodu do závodiště policista s německým ovčákem, důstojně sedícím u nohy. Bránou se valili diváci a Mírou i jeho kamarádem dav smýknul. Ten druhý nechtěně šlápl psovi na ocásek, avšak cvičený, disciplinovaný pes se nesnížil k tomu, aby po pachateli rafnul. Jen se vyčítavě zahleděl, poposedl a ocásek stočil pod sebe. Kamarád se omluvil a šli na tribunu.

Navečer, po šesti hodinách, se oba kamarádi stejnou cestou vraceli. Zpátky je opět nesl početný dav a bránu střežil týž policista se psem. Když se z hloubi davu ozvaly jejich hlasy, pejsek zbystřil, našpicoval uši, poposedl a ocásek pečlivě stočil pod sebe. A pak že jen sloni mají dobrou paměť.

Historka druhá od kamarádky Majky

Její kolega je velice zaneprázdněný, na výcvik svého psa si však vždycky chvíli našel. Zúčastnil se s ním spousty výstav i závodů. Protože s ním důkladně pracoval, už několik let získávali první místo v disciplíně, kdy pes pracuje téměř sám a jeho pán nesmí používat téměř žádné pobídky. Páníček byl patřičně hrdý a na tomto závodě si velice zakládal. V ostatních soutěžích sbírali druhá, třetí místa, ale tohle byla vždycky zlatá tečka za výcvikem.

V minulém roce však pánovi přibyla spousta práce a pejska zanedbával. Na pravidelné procházky ho vodil, ale na cvičiště se s ním dostal až týden před závody. A tak ve snaze všechno dohnat pejska proháněl a dřel. To, co byla pejskova radost, se na týden stalo skoro polepšovnou. Pak přišly závody. Pejsek se snažil, jak mohl, a opět sbíral krásná druhá a třetí místa, až přišel zlatý hřeb, na němž si jeho pán tak zakládal. Ve chvíli, kdy jej porota vyzvala k akci, zadíval se pejsek pánovi hluboce do očí........... a odešel.

Nevím, jak vy, ale já bych mu v tu chvíli dala hlavní cenu – za charakter!