Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Hurá, uděláme si celodenní výlet na tříkolce,“ zajásal přítel Martin, když se nám naskytla možnost vyzkoušet si jízdu na tomto báječném stroji na vlastní kůži. Jeho prvotní nadšení jsem sdílela s ním, leč  přiznávám, že poněkud opatrně a s obavami. Tříkolka je totiž něco jako motorka na třech kolech (když to popíšu čistě žensky amatérsky) a k takovým mašinkám nemám moc důvěru. Na motorce jsem seděla naposledy ve svých patnácti letech se svým bratrancem a naše pubertální jízda tehdy skončila fiaskem v podobě bouračky, při které se naštěstí nikomu nic nestalo. Přesto jsem tento zážitek brala jako varování z nebes a rozhodla se, že již nikdy nebudu pokoušet osud a na motorce ani ničem podobném mne už nikdo neuvidí.

A teď, po více než třiceti letech se mi naskytla možnost toto své předsevzetí porušit.  Moje „já“ se rozdělilo na dva stejně silné tábory:  Z jedné strany mne sžíralo strachem a obavami a z druhé nadšením a neskonalou touhou si to vyzkoušet. V důsledku tohoto schizofrenního rozdvojení osobnosti jsem si ještě večer před dnem D nebyla jista, zda na tu mašinku budu schopná nasednout.

Poslední, konečné a definitivní rozhodnutí padlo v okamžiku, kdy Martin na tříkolce slavnostně dorazil před náš dům. Koukla jsem, vydechla a okamžitě se rozhodla: Jedu! Pravda, srdéčko mi bušilo až v krku a po výjezdu do víru velkoměsta jsem ještě několik minut bojovala s neodolatelnou touhou vystoupit.

Tato rozpolcená bitva byla nakonec ukončena ve chvíli, kdy jsme se vymotali z Prahy a vyrazili po výpadovce směrem na jih. V tomto okamžiku se mé obavy vytratily kamsi do ztracena a já jsem si začala jízdu vychutnávat plnými doušky. A bylo to báječné.

Jeli jsme, kam nás zrovna napadlo. Vnímali jsme vůni polí a lesů, kterými jsme projížděli, mávali míjejícím motorkářům a autům, za jízdy pózovali fotoaparátům… Kde nás napadlo, tam jsme se zastavili a všude byla tříkolka centrem všeobecného zájmu zejména mužského pokolení.

Zastavili jsme se na kafe v Jílovém, na zmrzlinu v Pikovicích, pokochali se výhledem na Slapskou přehradu. Prosvištěli jsme kolem Konopiště… Jezdili jsme celý den a nemohli se toho nabažit. Byla to prostě nádhera a já byla ráda, že jsem si tak úchvatný zážitek nenechala ujít. S jízdou v autě se to nedá absolutně srovnat. Na tříkolce prožíváte všechno mnohem intenzivněji, cítíte každý závan vzduchu…

A jak si jízdu na tříkolce užil Martin?

„Těšil jsem se od první chvíle. Tříkolek nejezdí v naší republice moc a bylo mi jasné, že se bude jednat o něco výjimečného, co člověk jen tak nezažije. S řízením problémy nebyly, po krátkém školení „co a jak“ jsem nasedl, během několika prvních stovek metrů jsem měl vše pevně v rukách a pak už si to jen vychutnával. Stálo to za to a když bude možnost, rozhodně se takovou jízdu rád  zopakuju. Navíc se mi jako asi každému chlapovi líbí motorky a silné stroje, a tak jsem si alespoň jeden den připadal, že do té motorkářské rodiny patřím. Byl to opravdu nádherný zážitek, který se dá jen těžko slovy popsat. To se musí zažít.“

Je to tak. To se musí zažít. Ještě teď, po několika dnech, jsme našeho tříkolkového výletu oba dva plní a zjihle na něj vzpomínáme. A i když jsou motorky a podobné stroje většinou především mužskou záležitostí, musím říct, že i já, „stará konzerva a tak trochu poseroutka“, jsem si to báječně užila. A tak bych na závěr chtěla jenom dodat: „To je dost, táto, žes mě konečně taky někam vyvez!“

Chcete si jízdu na tříkolce vyzkoušet také? Nebo byste rádi věnovali poukaz na půjčení tříkolky svému manželovi či partnerovi? Pak se zapojte do soutěže o dárkový, celodenní poukaz na královskou, tříkolkovou  jízdu.

www.trikolky.wz.cz