Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

…aneb zase jeden z mých hloupyých nápadů.

Neděle 31.dubna v 9h sraz na Florenci (jak jinak) a co podnikneme dneska? Projevili přání navštívit přirodu a tak jsme měli naplánovaný výlet za Prahu – dostali na výběr mezi Karlštejnem a Koněpruskými jeskyněmi? To jsem si zavařila a počala jsem vysvětlovat co jsou to jeskyně. Skončili jsme v Berouně na autobusovém nádraží.

Omlouvám se, pokud se tu vyskytují nějaké domorodkyně, ale uprímně pro těch asi 8 tyčí s jízdními řády a zavřeným stánkem s občerstvením je to více než honosný název.  Když k tomu přidám šedou oblohu, z které navíc začalo mrholit, mohli se mí drazí Dánové klidně domnívat, ze je hodlám únést a budu požadovat tučné výkupné. A to nemluvím o taxikáři, kterému odvoz 7 osob k jeskyním nestál ani za nastartování auta. Měl smůlu, našla jsem si jinýho, který byl ochoten odvézt nás byť musel jet dvakrát.

Koněpruské jeskyně je nadchly a já poprvé v životě nestála frontu na vstup, neb jsme tam byli jediní návstěvníci. Mimochodem taktéž poprvé v životě jsem se v jeskyních ohřála – vevnitř bylo nějakých 10 stupňů , kdežto venku lehce pod nulou. Po prohlídce a vykoupení stánku se suvenýry projevili zájem o procházku tamní přírodou. Kdyby bylo léto a nebo aspoň sluničko a pár stupňů nad nulou, tak bych to pochopila, takhle jsem si v duchu zaťukala na čelo šla vyzpovídat domorodce v suvenýrech. Dozvěděla jsem se, že do Berouna na nádraží je to lehce z kopce a po rovině nějakých 5-6km.  Já vůl mu to uvěřila a  předložila myšlenku skupině, která to radostně uvítala.

Tu radost si udržely první asi 2 km, kdy se cesta lehce svažovala lesem , pak jsme potkali drobný, asi kilometrový kopeček a nastal sestup. Měl pouze jednu vadu, klesal pod úhlem bajočko tak 70-80 stupňů. Někde v jeho polovině jsme překročili hranici, kterou meterologové označují jako vyšší  polohy, a z romanticky křupajícího ledu pod našima nohama se stalo kouzající blátíčko.  Po sjezdu tohoto lehkého klesaní stylem od stomu ke stromu  a dalších asi 3km roviny nastalo stoupání, o kterém se mi ten mladý muž v suvenýrech nějak pozapoměl zmínit a já na něm málem vypustila duši.

Do Berouna jsem dorazili o tři hodiny a asi 10km později plni zážitků a s bahnem někam  po pás. Ovsem tato “procházka” měla pro Franka coby elektrikáře, další nezapomenutelný zážitek – elektrické vedení na dřevěných sloupech, porcelánové pojistky a jejich připojení k domům na předměstí Berouna ho uvedly v němý úžas. Na nádraží jsme vykoupili  místní občerstvení, já zažila poměrně horkou lingvistickou chvilku, když jsem se snažila osvětlit pojem tvarohový koláč. Tvaroh je v Dánsku poměrně neznámá surovina a soutchán se domníval, že se jedná o zapečený sýr. Vzdala jsem to, zakoupila poslední dva tvarohové výrobky, krapet primitivním způsobem jsem je rozdělila a všichni (kromě Camilly) povinně ochutnali rozdíl mezi tvarohem a sýrem.

V mezičase jsem ještě stačila zatelefonovat Monje, že v Praze budu tak za hodinu. Domluvili jsme si schůzku pod koněm s tím, že mě lehce pozná “mám hnědou dlouho koženou bundu a bahno všude”. Ve vlaku z nás pomalu začalo bahno opadávat a Dánové byli nadšeni výhledem. Na hlavním nádraží jsem se s nimi rozloučila, oni se jeli převléknout do hotelů a pak soutchánovci vyrazili na procházku Prahou a omladina vykoupit nákupní centrum v Letňanech. Jak pravila dcera “musím jim přece ukázat pořádný nákupní centrum”, čímž myslela (opět v Dánsku neznámé) Tesco a jeho 24-ti hodinovou otevírací dobu.  Mě s bahnem snad až ve vlasech oslovila na Václaváku dáma v kozačkách, šatech a kabátu přicházející z vystavy o poslednim mocipánovi.

Musím uznat, že jsme s naším oblečením tvořili nadherné nepřehlédnutelné duo….diky Monjo za super pokec! V Brandýse mě uvítala kámoška s vaječnou pomazánkou, velikonoční nádivkou a bílým vínem. Do asi třetí hodiny ranní jsme si vyměňovaly víkendové zážitky a plánovaly uspořádán jejiích nových skříní, které chtěla po velikonocích objednat.

PS. Do dneška ty skríně ještě pořád neobjednala

Ponděli 1.dubna v 9h na Florenci potkávam pouze dceru, s kterou jsem zajela na hřbitov upravit rodinnou hrobku, nakoupit poslední zásoby českých pochutin a po poledni jsme dorazili do hotelu vyzvednout zavazadla. Dánove si mezitím prošli naposledy Pražské centrum včetně Karlova mostu a vydatně se posílili na cestu českým pivem. Rozloučili jsme se a vyslala jsem je směr Ruzyně. A já se snad poprvé vydala do Brandýsa za světla. Kámoška se mezitím u svojí rodiny zmínila o mých toulkách po Praze a její maminka nás zásobila bramborovým salátem a řízkama.  Večer jsem, za vydatného posilňování se zaslaným proviantem, přemlouvala kufr, aby pojmul nakoupené zásoby  českých pochutin a dárky.

PS.letadlo mělo opět zpoždění.

V úterý 2.dubna jsem se poprvé vyspala a dopoledne jsem prošla Brandýs a dokoupila zásoby typu barva na látku, silonové punčocháče, 30 rohlíků, několik krabiček Apetita, Eidam na obalování a milión dalších lehce zabalitelných drobností. A došla jsem k názoru, že vidím obsahové možnosti mého kufříku více než optimisticky a tudíž jsem zakoupila příruční tašku a tiše doufala, že váhově jakž takž nepřesahuji limit ČSA. Po obědě jsem i já vyrazila směr letište. Letadlo mělo opět zpoždění, tentokrát rekordních 90 minut,  a ve 22h mě manžel vyzvedával u nás ve městě na nádraži.

Člověk jak blázen nenakupuje podle toho, co mu chybi nebo potřebuje, ale podle váhy a velikosti daného sortimentu, několikrát přepakovává a převažuje zavazadla, aby se ve výsledku dohadoval na letišti k vůli necelým dvou kilům nadváhy a o 3cm větší tašce. Pričemž ČSA inzeruje, že berou ruční zavazadla do 8kg, což ovšem personál letiště nezajímá, protože oni mají instrukce 5kg. A ve výsledku? Kdybych jela autem, tak mi to taky trvá 10hodin, zaplatím za palivo a mostní poplatky totéž co za letenku a všechny jízdenky a navíc nemusím řešit, jestli 10 krabiček Apetita váží 1,5kg a nebo 2kg. Shrnuto: příště jedu autem!!!!