Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po delší odmlce způsobené okolnostmi, o kterých nestojí za to se rozepisovat, se opět hlásím z jihovýchodního koutu Asie. Tentokrát však posuneme prst po mapě z Malajsie lehce na jihovýchod. Představte si přibližně tříhodinový let a pojďte se se mnou podívat na Bali. Bali je jedním z indonéských ostrovů, který se ovšem svojí povahou od zbytku Indonésie tak trochu liší...

V šestnáctém století, kdy se na vedlejší vládnoucí Jávě rozmohl islám, začali právě odtamtud přicházet na Bali aristokraté, kněží a umělci. Díky tomu je dodnes Bali výjimečné díky své kultuře a umění, které v sobě má kořeny hinduismu, což je vyznání ostrovních obyvatel. Objevují se tu také prvky buddhismu díky čínským přistěhovalcům, kteří se na Bali dostali při obchodních cestách Melackým průlivem. Bali, stejně jako většina okolních zemí, prošlo obdobím kolonizace, a tak v místní kultuře zanechali otisky také Holanďané, kteří byli díky ostrovu špičkou v obchodu s kořením. Od roku 1950 spadá Bali opět pod Indonésii a po smrti posledního krále v roce 1965 se definitivně stalo součástí Indonéské republiky.

Ostrov zabírá plochu přibližně 5,5 tisíce kilometrů čtverečních, z čehož víc než polovinu zabírají pohoří a hory. Nejvyšší horou je Gunung Agung (3142 m), což je sopka, která předvedla, co umí, naposledy v roce 1963, kdy zemřelo v okolních vesnicích víc než tisíc lidí. Dnes je Gunung Agung jakýmsi poutním místem. Balinésané tam směřují do jednoho z nejdůležitějších chrámů na ostrově a turisté vyrážejí na noční výstup k samému vrcholu sopky, aby se pokochali východem slunce a scenérií. Přiznám se bez mučení, že téhle kratochvíli jsem se záměrně vyhnula, protože ostrov nabízel mnohem víc možností než celodenní trmácení do kopce, na jehož vrcholu vás čeká zklamání v podobě mraků, které umně zakrývají všechno pohledné.

Naše první setkání s Bali nebylo zrovna poetické - místní letiště v hlavním městě Denpasaru se od jiných příliš neliší, a tak jsme se příliš nerozhlíželi a hradbou taxikářů se prodrali až k chlapíkovi mávající cedulí s naším jménem. Naložil nás do dodávky, aby nás odvezl do vesničky Padang Bai, kde nás čekalo ubytování a několik dní potápění. Po nepříliš upravené asfaltce jsme se posunovali šnečí rychlostí, a protože pobřežní cesta je jakýmsi hlavním tahem, kde jezdí všichni a pořád (chvílemi jsem dokonce měla dojem, že někteří záměrně tam a zpátky po celý den). Do Padang Bai jsme jeli přibližně šedesát kilometrů dvě dlouhé hodiny, ale alespoň jsme měli dostatek času na sledování okolí a plánování našich deseti dnů dovolené.

Míjeli jsme vesničky, chrámy a procesí, domky s modlitebnami na zahradách, místní ženy, které nosí nákupy v proutěných ošatkách na hlavě (jak praktické, hned máte dvě volné ruce!). Všechno působilo barevně, vesele a zároveň trochu mysticky. Náš řidič si nelámal hlavu s angličtinou a ačkoliv indonéština s malajštinou jsou téměř identické jazyky, nelámal si hlavu ani s tím: prostě s námi nekomunikoval. Jediná informace, kterou nám poskytl, bylo jméno chrámu Goa Lawah, který jsme si prohlédli zvenku velice pečlivě, protože doprava musela být zastavena z důvodu nekonečně dlouhého procesí přecházejícího silnici směrem k pláži, aby tam lidé odevzdali oběti bohům moře. Další zastávky jsme absolvovali již jen díky kravám, líně ležícím uprostřed silnice, které ale neřídil policista s plácačkou, a tak jsme prostě museli počkat, až se unuděné zvíře zvedne samo od sebe a s výčitkou v očích se odplouží.

Pokračování v pátek