Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Pod pojmem Panamerická dálnice, která protíná Jižní Ameriku odshora dolů, jsem si vždycky představovala něco úžasně romantického, zajímavého a dobrodružného. Přešlo mě to brzy. Cesta pouští romantická opravdu není. Peruánská poušť není písečná, je to vyprahlá hlína. Ještě několik kilometrů za Limou jsou krajnice plné vyvezených odpadků, ve kterých se sem tam povaluje mrtvola, a dálnici čas od času zahaluje dým a zápach z části skládky, která právě hoří. Po čase odpadky vystřídají primitivní chýše bezdomovců a za bezdomovci je už jen prázdno. Mrtvá země bez kousku života, která znovu ožívá bezdomovci a odpadky až při příjezdu do dalšího města.

První městečko, které stálo za zastávku, byla Chincha. Záměrně používám minulý čas, protože nedávné zemětřesení ho téměř smetlo z povrchu zemského. Podobně na tom bylo i nedaleké Pisco a o něco méně škod utrpěla větší Ica. Ica je univerzitní městečko s příjemným náměstím plným zeleně, laviček a menších obchůdků a vinic. Je zde spousta domů vystavěných v koloniálním stylu, a protože španělská conquista ohněm a mečem vnutila domorodým obyvatelům křesťanského boha, je i zde k nalezení stejný kostel, který je k vidění prakticky na celém kontinentu. Španělé evidentně přivezli jen jediného architekta. Nejzajímavější místo této oblasti je však poloostrov a přírodní rezervace Paracas. Na to se ale musíme vrátit zpátky do Pisca. Pisco je maličké městečko, z kterého vede cesta až na pobřeží, a všechno, co má kola a je aspoň v trošku pojízdném stavu, vozí turisty tam a nazpátek. Než nasednete do autobusu, minibusu, taxíku nebo na kárku za oslíkem, zajděte nejdříve do víru města.

Dejte si na úvod panáka místní pálenky stejného jména a pokračujte na zdejší trhy, které jsou nepřekonatelné. Když si ohlídáte peněženku a doklady, můžete za pakatel nakoupit všechno, na co jen pomyslíte. Od součástek do starého tranzistoráku, přes boty až po nový typ mobilu nebo ručně vyráběné úžasné šperky či pálené dvouhrdelní lahve. U stánků s ovocem nelze odolat. Prodavačky nabízejí ochutnávky zdarma a zdejší originály jsou chuťově nedostižné. Dovážené ovoce k nám se s tímto nedá srovnat a u mnoha z nich jsme ani v životě neslyšeli o jejich existenci. No schválně, kdo ví, co je to třeba Guanabana. Obživa pro tuto oblast pochází hlavně z rybolovu, a tak hned u vedlejších stánků se dá nakoupit nepřeberné množství ryb a mořských produktů. Sníst si to můžete třeba hned vedle na náměstí, a když budete mít štěstí, bude tam zrovna probíhat přehlídka místních obranných sil, koncert nebo jiná fiesta. A že jsou všichni Peruánci na takové slavnosti patřičně hrdí! Tak teď už jen na cestu bábovku od domorodkyně a může se vyrazit.

Cesta netrvá dlouho a není ani moc drahá. Podle typu zvoleného dopravního prostředku se dá pořídit do padesáti korun. V cílové rovince ale znatelně přituhne. Ceny u stánků jsou dvojnásobné a návštěva restaurace či hotelu už znamená citelný zásah do rozpočtu. Výlet k ostrovům však za to rozhodně stojí. Už na molu si můžete nakrmit divoké pelikány. Oni jsou tedy výrazně zkrotlí, rozmazlení a hlavně přidrzlí. Pro rybu jsou schopní vlézt až do batohu a ještě vám vynadat, že není čerstvá. Ale žijí tam volně a pro Evropana, znajícího většinu zvířat jen ze ZOO, je to první pořádná atrakce a setkání se zdejší přírodou. Hned vedle si lebedí krabí rodinka, kolem které proplouvá hvězdice a hejno červených rybek. Potom vyfasujete plovací vestu, nastoupíte do člunu a už frčíte vstříc prvnímu ostrovu v Tichém oceánu. El Candelabro. V hoře písku se díváme na tři tisíce dvě stě let starý a sto třicet metrů vysoký obrazec trojzubce. Kde se tu vzal a co znamená, se neví. Že by si odskočili mimozemšťané z nedaleké Nazcy a nakreslili jeden obrazec i sem?

Pokračujeme k dalšímu ostrovu. Je to komplex skalisek a jeskyní z červené žuly, a když zastavíme před kamenným obloukem zvaným Katedrála, připlave si to k lodi první lachtan. Než stačil průvodce zasáhnout, vrhnuli se všichni cestující na jednu stranu lodi a málem jsme šli ke dnu. Přiznám se, že by mi to vůbec nevadilo, protože na břeh to byl kousek a dožít mezi volně se válejícími a slunícími lachtany, lvouny a tučňáky by bylo jako v ráji. Ano, čtete dobře, tučňáky. Co dělali místo na pólu u rovníku, mi hlava nebere dodnes, ale byli tam evidentně spokojení. Vyplácala jsem několik filmů, pohladila jednoho z lachtanů na rozloučenou a frčeli jsme zpátky.

Ačkoliv lachtani a ostatní volně žijící kolegové jsou asi nejzářivější atrakcí, celý Paracas je nádherné místo s polopouštním ekosystémem a biologicky nejbohatšími vodami světa. Strávit zde jen jeden den rozhodně nestačí.