Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Vysyp všechnu koku, ta se tam dovážet nesmí, jinak budeš mít problémy,“ dostala jsem doporučení se vztyčeným prstem od majitelky hotýlku ještě před svým odjezdem. Před nastoupením do autobusu směr La Paz jsem tedy věnovala zbytek sáčku z tržiště nějakému místnímu chlapci. Sice jsem si trochu připadala jako dealer drog mladistvým, ale on zas tak malý nebyl a tady koku žvýkají opravdu i děti předškolního věku. Bylo to možná zbytečné, protože i v Bolívii byla volně k dostání.

Předtím jsem však celkem bez problémů podlehla odchytávači jedné z místních cestovek a za dvacet solů si u něj koupila okružní jízdu po okolí Puna. Tyto pouliční obchody nejsou pro slabé nátury. Prodavač se ničím neprokáže, bez účtu nebo potvrzení sebere peníze a slíbí, že se v určitou hodinu objeví ve vašem hotelu a vyzvedne vás. A kupodivu to tak opravdu je. Mikrobus objede několik hotelů ve městě, posbírá lidi všech možných národností a naše babylonská společnost vyrazí vpřed. Městečko Chucuito je jen kousek a kromě samotného kouzelného kostelíka, který vypadá jak ze Sedmi statečných, jsme se všichni pochichtávali nad kamennými falusy, kterými staří Inkové usmiřovali a vzývali bohy, aby jim dopřáli plodnost. Taquile je ostrov uprostřed Titicaca bez cest, elektřiny a dalších civilizačních vymožeností a k vidění tady jsou původní zbytky inckých staveb, například oblouková brána, skrz kterou je úchvatný výhled přes jezero na vzdálené hory.

Přeplavíme se na další ostrov Amantaní, který už je obydlený a obdivujeme práci jedné domorodkyně, která na ulici vyráběla barevné textílie. O kousek dál na malém tržišti jsme si je mohli koupit, stejně jako různé kresby, košíky, dřevořezby a další ruční práce. Nejkrásnější a nejlevnější ručně pletené svetry se ale prý dají koupit jedině v Sillustani, a tak se vracíme zpátky na pevninu. Šachové věže, napadlo mě nejdříve. Vypadají tak, ale jsou to hrobky, které začali stavět už příslušníci kultury Collas někdy před pěti tisíci lety. Věže postupně přibývaly a ty nejmladší postavili právě poslední Inkové. Celá oblast je věžemi doslova posetá. Většími, menšími, kulatými, ta nejznámější je dvanáct metrů vysoká a díky reliéfu na stěně se jí říká Ještěrčí věž. Ty svetry tady mají opravdu skvělé, a kdybych bývala tušila, jaká mi bude brzo zima, koupila bych si ho také. Takhle jsem si odnesla jen šálu a rukavice bezprsťáky, ale i tak jsem ocenila, jak umí lamí vlna neuvěřitelně hřát.

Bolivijské Altiplano je náhorní plošina, která odděluje Kordillery Bílé od Kordillery Černé. A je tam strašná zima. Zkrátka tu mrzne až praští. Zimě odolní jedinci si vyráželi na výlety k největší solné pláni světa nebo se kochali pohledem na několik sopek současně, ale já jsem teplomilný tvor, a tak jsem jen na vlastní oči chtěla vidět to, co jsem zatím slýchávala jako legendu. Přes Altiplano vede jedna z nejvýše položených železničních tratí světa. Cestující prý za jízdy vyskakují z vlaku, aby si ho vyfotili a pak znovu naskočili zpátky. Nic takového jsem ale neviděla, tak jsem se aspoň pokochala pohledem na stádo lam, nasedla na autobus a pokračovala dál do La Paz, nejvyššího hlavního města světa. A možná i nejstudenějšího. Je s podivem, jak jen o kousek dál a níž, v Punu, jsem vedrem málem svlékala kůži a tady není ani dvacet stupňů.

Většinu Bolivijců tvoří původní indiáni a tak bílé tváře, které potkáte, jsou téměř bez výjimky turisté. Jako hlavní lákadlo je jako všude jinde kostel, ale kdo už jich má dost, najde tady zajímavá zpestření. Třeba čarodějnický trh. Valili jsme oči na sušená embrya, amulety, lektvary, vúdú panenky a spoustu dalších rituálních předmětů. A když jsme se pak dostali mimo turistické zóny, měli jsme štěstí vidět jeden rituál spalování lamího embrya na vlastní oči. Kromě spousty dalších muzeí zaměřených klasicky na předkolumbovské civilizace a místní historii je výborným osvěžením Museo de Coca. Ne ne, ochutnávky tu nedělají, ale dozvíte se o této rostlince úplně všechno. Pokud vyznáváte adrenalinové sporty, můžete si zakoupit výlet s výmluvným názvem Cesta smrti. V La Cumbre za městem, v necelých pěti tisících metrech nad mořem nasednete na kolo a nad půlkilometrovým srázem si to prosvištíte až kousek pod městečko Coroico, do výšky jen tisíc sto. Ale protože já už jsem měla podobný zážitek za sebou při cestě do Cuzca, nechtěla jsem svého strážného anděla pokoušet podruhé. Poslušně jsem se vrátila do postele a ráno pádila zpátky do teplé peruánské náruče. Čeká mě ještě tolik míst k vidění!