Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když máte jako koníčka vytrvalostní běh, obnáší to takovou malou nevinnou úchylku. Kamkoli totiž přijedete, už kradmo obhlížíte okolí hotýlku a v duchu vyměřujete trať pro své penzum kilometrů.

Mořská pláž je celkem náročný terén ku zdolávání, ovšem měla jsem na výběr: směřovat své kroky podél silnice s nepočetnými sice, ale o to hlasitěji troubícími auty a rozjařenými řidiči, nebo pláž, která mi poskytovala téměř intimní soukromí. Třeba v takovém Tunisu či Turecku to jinak nešlo. Pohled na ženskou v bermudách a plandajícím triku vyvolával i brzy poránu v tamních obyvatelích touhu poměrně vehementně mi cosi sdělovat. Neodradily je ani mé zamlžené brýle a propocený oděv, ani lapání po dechu.

Běhání na písečné pláži představuje dost náročný fyzický výkon. Nožky se boří do písku a ze všeho nejvíc si připadáte jako hráč plážového volejbalu. Moje svaly, trénované pražskou náplavkou, se po slabé půlhodince pohybu na pláži vzpouzely a stávkovaly. Naznačovaly mi, že už bych toho trápení měla nechat, nicméně pak si raději zvykly.

Zábavný terén představoval pro vytrvalostní radovánky řecký ostrov Samos. Nepatří zatím k těm přeplněným turisty, ačkoliv i tady se už pilně buduje. Místní plážičky nejsou nejrozlehlejší, krajina je velmi kopcovitá, s prudkými spády do moře. Zato je všude protkaná množstvím stezek, které se kroutí a stoupají skoro k vrtulím tamních větrných elektráren. To byl můj cíl, ale stoupání mě pokaždé natolik vyčerpalo, že jsem se k nim nikdy nedostala. Pohled na členitou krajinu s políčky, silnicí a jasně modrým mořem ukrývajícím obrysy tureckého pobřeží byl i tak krásný. Na Samosu jsem potkávala jen pár podobných bláznů, kteří také nevychutnají snídani bez svých kilometrů v nohách.

Kde ale po ránu vládl čilý běžeckých ruch, to byl ostrov Rhodos. Tam jsem se skoro nestihla vyhýbat desítkám ukázněných sportovců, většinou z Německa, v ukázkových úborech a se stopkami v rukou. Někdy jsem se tomu v duchu smála. Dojemné byly ale třeba dvě německé babičky. Pro ně už představovalo běhání příliš velkou zátěž, a tak se alespoň každé ráno pomalu a důkladně prošly a potom si přesně v půl osmé dopřály koupel v krásně teplé mořské vodě. Tady byl také na plážích nevídaný luxus pro běžce, ale i chodce: místní tu položili jakési masivní rohože z palubek. Po nich se krásně běhalo, člověk se nebořil a mohl si dovolit bezstarostné civění kolem.

Asi si říkáte, že jsem blázen, proč si na dovolené raději nepřispím a místo toho jdu běhat. Takový východ slunce na liduprázdné pláži, vyhlazené a poseté tisíci mušliček po nočním odlivu, je prostě pohlazení. Chvilka, kdy můžete být v letovisku, které je jinak přeplněné, sami a mít pocit, že tam třeba nějak  –  i když jen na krátkou chvíli  –  patříte…