Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi každý z nás má v sobě nějakou touhu. Touhu podívat se do míst, která jsou pro něj něčím přitažlivá a tajemná. Bohužel asi málokdo má takové možnosti, aby všechny své cestovatelské sny dokázal naplnit.

Když běžel kdysi v televizi seriál Marco Polo, doslova jsem ho hltala. Tehdy jsem také zatoužila alespoň jednou spatřit na vlastní oči Velkou čínskou zeď. Bohužel tato má touha asi zůstane navždy nesplněná. I když... nikdy neříkej nikdy. Kdo ví? Třeba jednou, v budoucnu...

Víte, že Číňané ji také nazývají Wan-li čchang-scheng, což v překladu znamená „Zeď dlouhá deset tisíc mil“? Volněji a výstižněji přeloženo by se také dalo říct „Nekonečně dlouhá zeď".

A to ona skutečně je. Vine se od Šan-chaj-kuanu u Žlutého moře poblíž Pekingu na západ do 2 400 km vzdáleného Ťia-jú kuanu. Se všemi odbočkami, zákrutami a zdvojeními pak měří 6 400 kilometrů, což je pro obyčejného smrtelníka něco nepředstavitelného.

Stavba takového kolosu musela dát pořádně zabrat a trvala hodně dlouho. Byla započata v roce 217 před naším letopočtem a největší část zdi byla postavena za dynastie Ming v letech 1368 až 1644.

Zeď je v základech 7,5 metru široká, v koruně 4,5 metru. Výška je v průměru 6 metrů, ale místy dosahuje až 9 metrů. Líce zdi jsou z obou stran tvořeny sedmi vrstvami cihel a vnitřek zdi je hliněný. Každých 150 až 200 metrů je pak umístěna obranná věž.

Číňané začali zeď stavět jako obranný val proti nájezdníkům ze severu. Na její stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatci a trestanci. Stavba započala tak, že se propojovala jednotlivá obranná opevnění. Přesto jim ani tento důmyslný projekt nepomohl při obraně proti Čingischánovi, který dobyl obrovské území od Koreje až po Turecko, také část Číny, a založil Mongolskou říši. Jeho vnuk Kublajchán pak toto impérium rozšířil ještě hlouběji do čínského vnitrozemí, kam přenesl své hlavní město.

O období Kublajchánovy vlády vypráví i seriál Marco Polo, o kterém jsem psala v úvodu.

Velká zeď je v dnešní době chápana jako jeden ze symbolů Číny a v roce 1987 byla zanesena do Seznamu světového dědictví UNESCO. Přesto ale není dnes její ochrana dostatečná – na některých místech je značně zchátralá a slouží jako stavební materiál.

Škoda, protože tato stavba je zcela unikátní. A kdyby se mi jednou podařilo vidět ji na vlastní oči, stoupnout na ni vlastní nohou a sáhnout si na hradby, byla bych opravdu hodně šťastná. Protože místa, ze kterých dýchá historie, mě nepřestanou lákat asi nikdy. Bohužel, u většiny z nich asi zůstane jen u toho marného snění...

Zdroj: Ilustrovaná encyklopedie lidské vzdělanosti