Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milé Šťastné ženy, na dnešek jsem plánovala téma jiné, ale víkendové dojmy mě přesvědčily o faktu, že projednou můžu vynechat informace o Malajsii a nabídnout vám místo toho kousek svého pestrého soukromí.

O víkendu jsme totiž jeli na výlet… Posledního půl roku se nám nedaří jet vůbec nikam, až tedy na drobné výjimky v podobě jednodenních výletů do okolí Kuala Lumpuru. Konečně tedy byl před námi víkend dlouhý, slibující slunění na pláži, opojení šumícím mořem a báječný třídenní relax bez telefonů, internetu a stresu. Ovšem člověk míní a manžel dobrodruh mění, a tak se den před odjezdem změnil cíl našeho úprku z města. Místo východního pobřeží nás čekaly hory na severu. Důvodem bylo deštivé počasí, které skýtalo manželovi dobrodruhovi rozvodněnou horskou řeku a nám oběma setkání s malajským čarodějem bylinkářem (bomo). Ten přislíbil, že s námi půjde do džungle, aby nám odhalil tajemství místních léčivých rostlin.

Páteční den proběhl v duchu rychlých příprav, přičemž manžel zjistil, že jsem zapomněla předchozí den zajistit zahrádku pro naše vozidlo, takže není kam naložit jeho kajak. Improvizace se protáhla až do večera, a tak jsme odjezd odložili na sobotní ráno. Ale jak už to tak bývá, ráno jsme zjistili, že nám chybí to a to, do toho se ozval kamarád, který nutně potřeboval odtáhnout auto do servisu…Co vám budu vyprávět, když jsme nasedli v odpoledních hodinách do naloženého auta, moje dobrá nálada byla tatam. V myšlenkách jsem proklínala okamžik, kdy jsem se nechala umluvit a vzdala se víkendu u moře. Manžel dobrodruh ale jako obvykle neztrácel optimismus a ujišťoval mě o úspěchu výletu. Chtěl mě snad potěšit, a tak navrhl místo nudné cesty po dálnici mezi palmovými háji cestu starou, o dvacet kilometrů delší, zato provázenou nádhernou scenerií vesniček s horským pásmem na pozadí. S čím ale nepočítal, byl sraz těch nejpomalejších náklaďáků a cisteren, dvě dopravní nehody a nefungující kontrolka na benzín v našem autě. Na místo určení jsme dorazili za tmy. Tou dobou jsem už raději nahlas neprojevovala svůj názor na cokoliv a byla jsem ráda, že žiju.

Temným lesem jsme se dvacetikilometrovou rychlostí doplazili do jakési vodácké ubytovny, která byla k manželově překvapení zavřená. Následovalo řešení noclehu okořeněné lehkou výměnou názorů na téma “Kdo sakra zapomněl ty spacáky doma???“ K uspokojivému výsledku jsme nedošli, můj drahý navrhl a vzápětí schválil nocleh v autě a optimisticky se jal rozbalovat gril, aby uskutečnil svůj plán k večeři, totiž nějakou tu kotletku a pár mořských obludek. Za pomoci baterky jsem koukla na hodinky, opět jsem spolkla komentář a odevzdaně čekala na výsledek. Ten se brzy dostavil v podobě zuhelnatělého masa a v rámci možností poživatelných krevet („nějak jsem podcenil výhřevnost toho nového uhlí…“), které jsem v zoufalství zapila lahví červeného vína a odebrala se do říše snů. Zaplaťpánbůh, že naše autíčko je poměrně pohodlné i k podobným účelům.

Hned zrána mě probral zvláštní pocit, že na mě kdosi civí…Pocit se zhmotnil hned, jak jsem otevřela oči - přes okýnko na nás zíralo několik párů očí, které patřily dětem z přilehlé domorodé vesnice lesních lidí... (Orang Asli). Samozřejmě se styděli a okamžitě prchli, ale zanechali po sobě památku v podobě srdíček a kytiček namalovaných prstíkem do prachu na autě, snad jen na střechu nedosáhly. Když se probudil i manžel, společně jsme se zasmáli předchozímu dni. Bylo přenádherné počasí, a když jsme se dozvěděli, že náš přítel čaroděj bůhvíproč nedorazí, vyrazili jsme každý za svou zábavou. Manžel dobrodruh se vydal se svým kajakem pokořit horskou řeku a já jsem v pomalovaném hippie autíčku objížděla vesničky, fotila pralesní obyvatele a přírodu (příroda je mnohem jednodušší na fotografování, protože se nestydí, nehýbe, neutíká před vámi a nemusíte řešit jazykovou bariéru). Když jsme se opět sešli s mužem, on překypující adrenalinem a já sežraná od moskytů, opláchli jsme autíčko a ještě jsme si dali malý oddech u řeky. Slunili jsme se na kameni, pozorovali krásné obrovské motýly, kteří se přilétali osvěžit, a obdivně jsme zírali na domorodé nahaté děti, jak se nadšeně vrhají bez pudu sebezáchovy ze skal do peřejí, kam i zkušený vodák vjíždí se smrtí v očích a otčenášem na rtech….

Takže navzdory očekávání všechno dopadlo alespoň příjemně. Mne sluníčko nabilo novou energií, na zpáteční cestě jsme zachránili jedno kotě motající se u dálnice a jednoho hada sebevražedně se plazícího přes rušnou cestu. A kdyby se nám nějkou záhadou nevybila autobaterie v polovině cesty po zastávce na večeři, snad bych se cítila dokonce i přešťastná. Manžel kajícně přislíbil příští víkend na pobřeží, kam jistojistě vyrazíme už v pátek dopoledne, tedy v případě, že se nestane nic neočekávaného…