Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Povídali jsme si tu o tom, že mi chybí v Malajsii kulturni vyžití... Takže lehce navazuji tématem, které vám osvětlí, jak místní obyvatelé tráví volný čas.

Tak především je to absolutně prozaické nakupování. Když v mešitách dozní páteční modlitby, okamžitě se naplní k prasknutí obchodní domy, mega-nákupní super-centra, supermarkety i tržiště. Malajci si z toho vytvořili téměř kulturní záležitost. Chce se mi křičet, když o víkendu potřebuji projet kolem nějakého centra a to je beznadějně obšancováno ze všech stran, takže lidé spěchající jinam než za nákupy si můžou jen zoufat nad tím šílenstvím. Nedejbůh, když nemám na týdenní či větší nákup jiné volno než o víkendu. Pokaždé sním o tabletce valia či podobného sinstva, které by mě dostalo do stavu, kdy veškeré dění okolo sebe budu vidět jako film, jehož jsem tak nějak mimoděk součástí. Na nákupy vyrážejí celé rodiny s kojenci, s babičkami a dědečky o holích nebo v kolečkovém křesle. Pubescenti  se scházejí v obchoďácích, aby tam strávili celý boží den. Po vyčerpávajícím nákupu se jde do resaturace nebo fast foodu, pak ještě do kina, po filmu ještě jednou pro jistotu alespoň na zmrzlinu... a pořád dokola až do nedělního VELMI pozdního večera.

Za kulturu je v Malajsii také považováno jídlo. Všichni lidé jedí, aby se nasytili, Malajci tráví čas v restauracích a kavarnách, aby se potkali s přáteli, obchodními partnery, aby se ulili z práce, anebo prostě aby si jen tak poseděli hodinku dvě a nicnedělajíce zírali do blba. Žádné pravé přátelství není stvrzeno bez společného šálku kávy, žádný obchod neproběhne bez opulentní večeře. Já osobně mám dobré jídlo nebo posezení se známými ráda, ale nějak si říkám, že nic se nemá přehánět.

Ale nejen z jídla je člověk živ, a tak Malajci také sportují, aby se neřeklo. Národním sportem (a jediným doopravdy rozšířeným) je badminton. Jinak se zde provozují takzvané sezónní sporty, což v reálu znamená, že pánové opráší kopačky v době mistrovství světa ve fotbale a dámy skupují squashové vybavební poté, co malajská juniorská mistryně Nicol Davis získala další titul. Číňani preferují před sportem společenské hry, soutěže a hromadné zájezdy do dobrodružných kempů. Jednotlivé skupiny se příliš často nemíchají, každý si zachovává kolorit své kultury. Jen my, bílí přistěhovalci, se můžeme vrtnout, kam je nám libo, a při společných aktivitách jsme vítaní jak u badmintonu, tak u partičky mahjongu v čínském klubu.

Jinou kapitolou jsou bojová umění a tance. Indové břišní, Číňani provozují Tai Chi a podobné věci, Malajci nacvičují svůj folklorní tanec, který je vlastně bezdotekovým bojovým uměním kombinovaným s tancem. Zde už jsou nepsaná pravidla mnohem striktnější, takže nejen že se jednotlivé národnosti nemíchají mezi sebou, ale nevidí mezi sebou rádi ani cizince, kteři by se také chtěli něčemu přiučit. Je to docela škoda, a tak se v poslední době objevilo několik zahraničních lektorů výše jmenovaných aktivit. Ti ovšem nemají příliš žáků, protože když už jste jednou v Asii, láká vás originál a snažíte se přeci jen do nějakého „opravdového spolku“ přidružit.

Musím bohužel přiznat, že to je víceméně všechno, co se v Malajsii děje. Lidé jsou tu velmi relaxovaní, nikam nespěchají a donutit je k nějaké větší aktivitě je problém. Když jedeme na vodu, vesele nám mávají od svých piknikových místeček, zajímají se, co to provozujeme, ale zároveň se diví, PROČ to proboha děláme, proč si s nimi raději nedáme oběd, místo abychom se prali s peřejemi...

Co na to říct? Snad jen vyjádřit obdiv místní vládě, která se rozhodla s lenošstvím zatočit a pořádá kulturni a sportovní programy pro mládež, rodiny a vlastně kohokoliv, kdo nechce patřit do party malajských povalečů...