Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jelikož se mi podařilo zachránit kabelku s veškerými doklady, nic nebránilo tomu, abychom se začali chystat na vstup do svazku manželského. Prvním rozčarováním se stala skutečnost, že to nebude ani tak během několika týdnů, ale spíš měsíců, neb nás naše ambasáda stále naháněla o další potvrzení, podpisy a bůhví co všechno... a čas běžel. Nakonec padlo konečné únorové datum, které jsme si zaškrtli v kalendáři červeným fixem, abychom neprošvihli vlastní svatbu... Nu, nebyly ještě ani Vánoce a člověk zapomíná lehce.

Vánoce jsme prožili lehce netradičně, tedy pro mě, protože přece jen si člověk zvykne za dvacet let na tyhle svátky v zimě, když to dobře dopadne, tak i na sněhu. Nějak jsem nevěděla, jak si s tím poradit a navodit správnou adventní atmosféru, takže jsem to přestala řešit a nakonec s námi svátky strávil český pár na svatební cestě po Asii, který jsme náhodou potkali v Singapuru. Dokonce jsme se společnými silami pokusili o českou štědrovečerní večeři a večer strávili tlacháním o všem možném. Realitu vánočního času jsem si uvědomila, až když jsme zavolali rodičům. Budoucí tchýně všechno bere sportovně, neb její synátor se už toulá po světě pěkných pár let. Ovšem telefon s mojí mamkou jsem obrečela jak já, tak ona sama. Po několika měsících člověk ještě nemá dostatečně otužilé city...

Přehoupl se nový rok a zbývaly ještě necelé dva měsíce do našeho velkého dne. Rodiče už se smířili s představou, že není cesty, jak na svatbě být, a že nehrozí, abychom si to rozmysleli a přece jen se vzali v Čechách (bohužel, část mé rodiny si to přiliš bere dodnes a vzhledem ke své nepřítomnosti považuje náš sňatek za lehce neprávoplatný). Jediné spojení s rodnou zemí nám umožňovala návštěva, kterou jsme očekávali, a to kamarád mého budoucího.  Rozhodl se totiž pro měsíční dovolenou v Malajsii a ochotně se uvolil jít ženichovi za svědka. Svědky jsme tedy měli oba, oblečení jsme se rozhodli příliš neřešit, a tak jsme starosti se svatbou pustili z hlavy, přece o nic nejde, mnohem důležitější je to, jak se nám bude dařit poté.

Návštěva dorazila a my jsme se ujali role průvodců, zároveň jsme se snažili nešidit pracovní povinnosti a čas nám rychle ubíhal. Narazili jsme samozřejmě na téma svatební cesta. Někdo by si možná pronajal pokoj v romantickém hotýlku na pláži nebo v horách, pořídil si romantickou okružní cestu po Malajsii pro dva... ne tak my. Společně se svědkem jsme si zabalili batohy a týden před obřadem jsme vyrazili směr severozápad. A abychom návštěvě ukázali všechna kouzla našeho nového domova, rozhodli jsme se stopovat. Když pominu fakt, že nám cesta zabrala dvakrát víc času, než by trvala autobusem, byla to docela legrace. Místní lidé neví, proč tři běloši stojí na kraji silnice a mávají na kolemjedoucí vozidla. A tak buď mávání oplatí, což jednoho opravdu potěší, a nebo zastaví a prohledávají očima okolní příkopy, hledajíce naše zrušené vozidlo. Třetím případem jsou ti, co si to nechají vysvětlit. Naštěstí jsme pár takových potkali, a tak jsme se dostali do nejzazšího kouta Malajsie, do malého vesnického přístavu, odkud už to bylo jen 30 minut lodí na místo určení – jeden z nejkrásnějších ostrovů – Perhentian.  

Konečně jsme si oddechli, shodili batohy a předčasně zajásali nad zdarem naší výpravy. V příštích minutách jsme se totiž dozvěděli, že turistická sezóna je slabá a opravdu žádná loď nás na ostrov nedoveze. Široko daleko nebyla možnost, kde se přes noc ubytovat, kromě jednoho hotýlku, který na první pohled sloužil úplně jiným návštěvníkům než uondaným turistům. Sebrali jsme tedy poslední zbytky sil a za hříšný peníz jsme si najali rybářský člun, který nás na místo dopraví. Konec dobrý, všechno dobré? Ráda bych řekla, že ano, ale těsně před vyplutím lodi jsem vylovila z útrob svého zavazadla řinčící mobil, abych se dozvěděla, jakouže pro nás mají novinku poslové z naší ambasády.... Ale o tom zase příště.