Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.
Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.
Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.
S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.
No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.
Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.
Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?
Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?
Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.
10.1.2019 Rubrika: | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Jarča* - 16.1.2019 12:46 
Taky si myslím, že malé dítě potřebuje hlavně lásku a tu jí babička určitě dá. 
Jarča*: 
Bellana: já taky vím, že v 65 bych se školákem nedokázala držet krok tak jako ve 40. Ale na to existují kamarádi, kroužky, skaut... Myslím si, že dobré zázemí a láska jsou podstatnější. Možná to vidím naivně, ale takhle bych to cítila.
Nedá se to zkusit a kdyby měla babička opravdu zdravotní problémy nebo to nezvládala, mít kontakt s nějakou pěstounskou rodinou, kam by holčička v případě nutnosti přešla? Možná to není realizovatelné, ale Jana teď vypadá, že by vše zvládla a chtěla, jen časem to může být zdravotně všechno jinak.
Teď by dítě šlo určitě na nějakou dobu do kojeneckého ústavu, adopce nemůže být hned, matku musí zbavit rodičovských práv, dítěti zatím běží čas.
Taky se nepíše o dalších příbuzných, nějací sourozenci, kteří mají dospělé děti, případně už vnoučata, kteří by si ji mohli vzít později na víkend a pomoct. A dokáže babička držet aspoň trochu krok s dítětem? Někdo se v 60 sotva vleče do obchodu, někdo v 75 jezdí na běžkách a na kole.
Být na všechno úplně sama je hodně těžké, pak s důchodem a vzrůstajícími potřebami dítěte taky, Nemyslím teď mobily a značkové oblečení, to se dá vždycky vysvětlit a ovlivnit příkladem. Pokud dítě vyrůstá s tím, že je zbytečné vyhazovat takhle peníze a ne že se mu babička v slzách omlouvá, že na to nemá, nepřipadá si ošizené. Ale kroužky, tábor apod, taky něco stojí.
Ať jsou rozumové důvody jakékoli, já vím, že pokud bych nebyla nějak zdravotně handicapovaná nebo bez prostředků, tak bych dělala všechno pro to, abych se o tu malou mohla postarat. My všechny, co tu píšeme, máme většinou rodinu, děti, vnoučata... Ale na místě paní Jany bych nevydýchala, že nebudu vidět vyrůstat svoje pravděpodobně jediné vnouče. Jak už tu padlo, ona ani v pěstounské rodině nemusí být všechno zalité sluncem. A i kdyby to později nešlo, myslím si, že to, co se do dítěte vloží v nejrannějšm věku, to už mu nikdy nikdo nevezme.
Haninka: I o děti, které vyrostly v Dětském domově, se překvapivě zajímají rodiče, jen jak se dítě osamostatní a začne vydělávat peníze. Nebo ho začnou ovlivňovat už v 15ti letech, protože proč studovat nebo se učit, když by mohlo vydělávat hned a peníze odevzdávat svým "milujícím rodičům".
Z DD odchází většina dětí s Výučním listem, nebo i SŠ.
Pokud podlehnou vábení svých nezodpovědných rodičů, zůstanou bez vzdělání.
Co asi taková matka-feťačka může pro své dítě udělat ? Jedině se mu pověsit na krk. A Jana by tím pádem byla vydíratelná, protože dítě je dcery.
Moc by mě to mrzelo, ale holčičce bych dala šanci na normální život v adoptivní rodině.
kubikm: to bych asi teď neřešila, teď je na pořadu dne jestli si vnučku vzít nebo ne. Pokud bude svěřená do péče babičky, tak matka si ji nemůže brát tak, jak uzná za vhodné.
Haninka: tak to byla obrovská klika, že nezapracovaly obávané romské geny. Babička by měla být prohlášena za svatou. A myslím, že mamince do adopce holčičky daly proto, že o romské děti u nás zájem není.
.JPG){kind=avatar}
Většina píše o tom, jak se může v budoucnu cítit Jana. A co dítě? Soudím podle sebe. Před osmi lety bych nejspíš miminko zvládla. Dnes už bych celoroční péči o školáka bez pomoci nezvládla. Nedokázala bych mu dát tolik, co jsem mohla jako mladá. Ne finančně, ale při rozvoji jeho osobnosti. Je tu ale samozřejmě možnost, že se Janina dcera vzpamatuje, začne na sobě pracovat a pak bude schopná se o své dítě postarat. Pak by bylo lepší, kdyby je našla u své matky. Nezávidím jí tuto skoro Sofiinu volbu.
Haninka: u Jany je blbé to, že nemá manžela, byla by na to sama...o další rodině nepíše, tak nevíme, zda by někdo event. mohl pomoci
já hlavní nebezpečí vidím v té matce...pokud je na drogách, nebo opilec....že kdykoli může přijít a brát si dítě, unášet...snažit se ho nějak zašantročit...kdoví, co by se jí mohlo honit hlavou
kubikm: vidíš, kousek ode mě bydlí rodina, která si adoptovala dvě romské/poloromské děti. Matka z téhle rodiny mi vždycky přišla zvláštní, o děti hrozně moc stála a když je dostali, tak se o ně starala její tchyně, se kterou bydleli v domku - babička dole, rodiče nahoře. Děti trávily spoustu času dole, protože nahoře by dělaly nepořádek. Péči o děti postupně převzala babička, matka o ně neměla moc velký zájem. Nakonec to dopadlo tak, že rodiče se rozvedli, matka se odstěhovala (myslím, že je psychicky nemocná, což jsem měla podezření už v době adopce, vykládala, že tam po ní chtěli nějaké testy, nebo co, tak jich kousek vyplnila, pak jim to tam flákla a že se na to může... - i přesto jí děti dali. Nechápu) a děti do zůstaly "na krku" babičce, nevím, jestli se otec nějak angažoval, ale s ním jsem se nikdy neviděla. Děti jsou navzdory tomu všemu šikovné, mají obě SŠ, teď je jim cca 21 a 23 let a babička vloni ve věku 86 let zemřela. Klobouk dolů před ní.
Nedovedu si na místě Jany představit, že bych holčičku dala do adopce či pěstounské péče. Podle jejích slov špatně nesla odchod manžela (věc, co nemůže ovlivnit) a myslím, že by se do smrti trápila otázkou, jestli udělala dobře.
Haninka: no však hledají tu cikánskou holčičku, co si ji vzala do pěstounské péče její cikánská babička.....a dítě už rok nikdo neviděl, příbuzní ji hledají, pěstounka na ni čerpala peníze.....
Haninka: no právě...
proto bych osobně dala přednost prověřeným adoptivním rodičům
navíc...ta nezodpovědná dcera = matka by nevěděla, kdo jsou a kde bydlí...a nemohla by prudit, kdežto u matky??
pokud je adopce schválená, potom matka už nikdy nemá práva na to dítě, to dítě dostane i nový rodný list
no nevím, říkám, že znám 2 prima případy, jeden byl bratranec mého muže....jeho žena měla tuberkulozu vaječníku, nebo tak něco a bylo jasné, že nikdy dítě mít nemůže
ten druhý případ
nemohli mít děti...vzali si holčičku, kterou nikdo nechtěl, protože se narodila s vadou očí...jim to nevadilo a prožili s ní 2 operace
a najednou paní otěhotněla, asi, že už na děti nemyslela a soustředila se na tu holčičku
pokud jsem je vídala, nebyl znát rozdíl mezi dětmi, navíc paradoxně ta dívka byla velice podobná otci, každý to říkal.....
no nevím
jo vlastně...ještě mi napadlo jedno dítě...ale tam podrobnosti neznám
jednou na procházce s tchýní jsme potkali její známou, co taky měla holčičku, jako my
krásně si spolu hrály a i jsme se nasmály....
a když jsme šly domů, říkala tchýně...on si každý myslí, že jen má úžasné děti...no a vidíš, tohle dítě je adoptované....
PEGG: dcera jezdí na tábory pro děti z pěstounských rodin. Jednou vyprávěla, že tam byl kluk, cca 12 - 14 let, který je prosil, jestli by se nemohl vrátit zpět do DD 
Jen co jeho staršímu bráškovi bylo víc jak 18 a dokázal se o něho postarat, tak si ho z DD vzal...a to byl v pěstounské úéči u nějakých příbuzných 
PEGG - 15.1.2019 12:03
jednou jsem vyslechla rozhovor
ona si ty děti bere jen kvůli těm výhodám co může získat