Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.
Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.
Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.
S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.
No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.
Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.
Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?
Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?
Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.
10.1.2019 Rubrika: | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
rychlonožka - 12.1.2019 9:19
Znám pěstounskou rodinu, berou si děti kvůli penězům. Nemají k nim vztah a to jsou prověření. Ale tak nějak zvráceně. Děti sice netrpí hlady, nechodí špinavé, ale nejsou štastné, jsou trpěné, pořád něco musí, neustále jim připomínají, jak jim mají být vděčné a musí na slovo poslechnout. Podle mě si na nich léčí nějaký svůj mindrák.To už by jim snad bylo lépe v děcáku. Nechápu to, co se teda prověřuje?
Rozhodně tam není láska.
Ještě bych připomněla ,kdyby si paní Jana tu vnučku vzala do péče,co by se asi stalo,kdyby ji zradilo zdraví,nebo dokonce kdyby náhle zemřela.No a co pak,stejně by dítko skončilo někde...Přeci jen nějací pěstouni/adoptivní rodiče by na to nebyli sami,měli by větší zázemí,kdyby i tam se něco jednomu stalo.
Ze svého okolí znám víc negativních mužských vzorů, než těch, které jsou dítěti a ženou přínosem a vypadají, jak mají a dělají, co mají....Přidávám odposlechnuto ze života z minulého roku, cizí dítě bylo hned vedle mě, nemohla jsem neposlouchat, ti mí tátové jsou jeden horší než druhý.....co dodat....já to dítě litovala.
kubikm: 
máš sice pravdu, ale kolik dětí v dnešní době vyrůstá
s mužským vzorem /řádným - nikoliv ochlastou, pod jehož jhem trpí žena i děti/
Protože se ještě stále cca polovina manželství rozvádí a jsou statisíce párů "na psí knížku", kde není problém zdrhnout ze vztahu a obveselit jinou, třeba mladší - tak kolik asi samoživitelek má doma slušný mužský vzor? Většina si stejně - bohužel - rychle hledá partnera většinou stejných kvalit a dnes je módou u střední a mladé generace "pánů tvorstva" hned po
prvních překážkách opustit rodinný krb a začít znovu-jim stačí 
. Zde bych se spíše obávala, jak bude Jana snášet v budoucnu /pokud se dožije/ - neúspěchy své vnučky s rpzvernými mládenci a zda ji udrží v mezích slušného chování, když matka nestojí za moc 
Pokud ji to utěší, musím zmínit, že jsem téměř o dvacet let starší a mít dnes v péči vnučku ve věku cca 18let, i při svých nemnoha zdrav.potížích bych se o ni rvala jako "matka lvice" a těšila se na její promoci.
Přece jen dobrý příklad z domova by mohl mít větší vliv nežli pochybné geny ???
Až půjde Jana do důchodu, dívenka už bude 9-letá a to už je docela dobrý parťák na výlety, dovolené či za kulturou a protože "náhoda je blbec" - co když v blízké budoucnosti Jana potká výjimečně slušného a po rodině a dítěti toužícího partnera ? Na procházkách s kočárkem má větší šanci nežli v parku s pejskem !!!Přeji vše nej 
ještě mě napadla jedna věc
pokud malá bude vyrůstat jen s babičkou, učitelkami ve škole, učitelkou ve škole....nebude mít žádný mužský vzor, který ke zdravému vývoji člověka patří....
pokud by šlo dítě do adoptivní rodiny, tak by se tam nemohla objevit matka a východu nějak narušovat, což u matky prostě může nastat...
přeju štěstí v rozhodování
Ještě jsem nečetla předchozí komentáře, ale jestli Janě úměrně věku slouží zdraví, není o čem přemýšlet. Nebyl by nárok i na MD? Vůbec bych nepřemýšlela, jestli za pár let zvládnu puberťačku, takový obavy má i mladší "rodič". ...........
A ještě dodatek: život s milující babičkou může být i kvalitnější, než pendlování mezi rozvedenými rodiči. A jednou, až ta malá vyroste, a bude ve věku, kdy adoptované děti začnou pátrat po příbuzných, může babičku vyhledat a říct jí - proč sis mě nevzala, já na tebe pořád myslela. A babička jí řekne, víš, já se bála, že tě nestihnu vychovat. A vnučka řekne, mělas to aspoň zkusit. Vyrůstala jsem u cizích, i když mě měli rádi, zajímalo mě, odkud vlastně pocházím. Každý adoptovaný tím projde. Většina se to jednou dozví. Jano, udělejte všechno pro tu malou. Nemá teď nikoho, než Vás. Každý rok péče, který jí dáte, je pro vás obě dobrý.....
Blízké lidi by měl člověk mít blízko....a ne je dávat jinam.....není co rozhodovat. Jste teď jediná, koho malá má. Nehledejte důvody, proč to nejde. Hledejte způsob, aby to šlo.
Moc těžká situace...a každá rada drahá. Samozřejmě by bylo ideální, aby Jana měla ve svém blízkém okolí příbuzné či známé, kteří by byli nápomocni při výchově. Třeba neteř, která má jedno a další mít nemůže, nebo bezdětné sousedy, s nimiž kamarádí. Kteří by dítěti rádi dělali tetu se strejdou a pomáhali při hlídání či volnočasových aktivitách. Vzít si to sama na triko asi bude při svědomitosti Jany připravit si doživotní permanentní stres. Jana se bude bát každé chřipky, každé hospitalizace, protože co a kam s dítětem? Nemůžeme být až takoví optimisti, abychom předpokládali, že manželé, kteří by malou adoptovali, nechají Janu chodit na návštěvy, kdykoli bude chtít, nechají ji zasahovat do výchovy, budou jí malou dávat na hlídání...určitě ne. Budou ji chtít pro sebe, eventuálně pro svoje rodiče, kteří se vlastního vnoučete nemohli dočkat, vždyť kolikrát se o vlastního potomka soudí bývalí manželé, kteří ho nechtějí tomu druhému nechat. Neumím si představit, že si adoptivní rodiče k dítěti vezmou vlastní babičku jako bonus....
Jako ženská ve stejném věku vím, jak jsem ráda, že žiju sama. Ano, užila jsem si svoje první a poslední vnouče hodně, trávila s ním maximum času, ale to mně bylo o deset míň, když se narodilo. Už dávno sem nechodí na noc s plyšákem, má svoje zájmy, dává i přednost rodičům. Už nejsem ta první, která byla připravená kdykoli vyrazit do herny, na pískoviště, protože si na to uměla udělat čas a doma jí nic neuteklo. Ale vím, že kdyby se cokoli stalo, jsem připravená se maximálně postarat. I kdybych po čtyřech lezla. Když Jana dá dítě k adopci, do konce života si bude říkat, jak asi holčička vypadá, co dělá, zda má v životě dost lásky, a bude na ni vzpomínat s lítostí.
Těžká rada. Ale já bych to dítě nedala. Vzala bych si je k sobě. A na to, co jednou řeknou holčičky spolužáci, a jak s ní jednou vyžiju v důchodu, bych se teď skutečně vykašlala. To bych řešila, až to nastane.
já bych udělala toto - zkusila bych se domluvit se sociálkou a dítě dát rovnou z porodnice k adopci...lidi, co mají žádost, leta na volné dítě čekají, jsou prověření.
Tak by dítě mělo šanci žít normální život. Vím o 2 takto adoptovaných dětech - jedna rodina to okolí řekla, druhá ne. Obě děti se mají príma. Do té jedné rodiny se potom ještě k děvčátku narodil chlapec.
Mít dítě u sebe by pro Janu byl risk, že se její dcera rozhodne vzít dítě k sobě...a potom zase se o dítě nebude starat, nakonec se zase drogy projeví.....
Jano, dopřej dítěti normální život
Jano, já si myslím, že cokoliv, co té malé dokážeš předat, je lepší než kojeňák.... možná to nepůjde, ale když to nezkusíš, tak imho budeš vždycky litovat a přemýšlet, co by bylo.
Co z holčičky vyroste, to samozřejmě nikdo neví, kdo ví, jakou bude mít zátěž, jestli byla matka na drogách atd....
Pak teda varianta adopce / pěstounská péče, kde by byl umožněný styk s dítětem - prostě bys jí dělala regulérně babičku.... ale tyhle vztahy bývají složité i ve vlastní rodině, natož s "cizími"...
denkas: 20.41 "pane vachmajsrt,voni jsou hlava..." jak se říká ve Švejkovi no jo,mě se nechtělo hledat,tak díky za info.
.jpg)
kobližka: hihi, koukla sem na internet. Tam přímo psali, že při pěstounský se umožňuje kontakt s příbuznými, jako třeba s prarodiči.
Jestě mě napadla SOS vesnička, ale to nevim, jak tam to chodí.
denkas: 20.26 jó,máš o tom povědomí? No,v tom případě by to taky bylo řešení a vůbec ne špatné .
kobližka: u pěstounský právě ano.
denkas: 18.58 to by bylo nejlepší,ale nevíme jestli je to po legislativní stránce možné.
