Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Řeším velmi složitou situaci a nevím, jak se k ní postavit. Je mi 56 let, žiju sama, jsem vdova. Mám jednu dceru, které je 32 let. Bohužel s ní jsou problémy, které teď vyvrcholily narozením jejího dítěte – holčičky, o kterou se ona nechce postarat.
Dcera byla už od malička takový svéráz. Paličatá, umíněná, nechtěla poslouchat. Školu flákala a s odřenýma ušima dokončila učiliště. Hned pak se od nás odstěhovala a v podstatě s námi přerušila styky. Snažili jsme se s manželem ji vyhledat, nakonec se nám to podařilo, ale dcera se s námi skoro nebavila. Žila s nějakým klukem v takovém pronajatém kutlochu, vypadalo to, že berou i nějaké drogy.
Odcházeli jsme tam odtud s mužem naprosto otřesení a s tím, co z naší dcery vyrostlo, jsme se nemohli vyrovnat. Tři roky po tomto zážitku manžel zemřel na srdeční selhání, jsem přesvědčená, že i v důsledku situace ohledně dcery. Zůstala jsem sama a přiznám se, že jsem měla občas myšlenky odejít dobrovolně za manželem. Nakonec jsem to ustála a posledních pár let žiju celkem spokojeně, i když tu bolest v duši už nikdy nesmažu.
S dcerou jsem se několik let vůbec neviděla. Vlastně jsem ji neviděla dosud. Vůbec jsem nevěděla, jak se má, jak žije, co dělá. Až před třemi týdny mne kontaktovala úřednice z odboru pro ochranu dětí. Sdělila mi, že moje dcera předčasně porodila holčičku, která je v inkubátoru na nedonošeneckém oddělení. Dcera z nemocnice druhý den po porodu odešla, respektive utekla a od té doby se tam neobjevila. O malou nejeví žádný zájem. Úřednice mi volala s tím, zda o dceři něco nevím. Vysvětlila jsem jí, jak to s dcerou máme, že se vůbec nestýkáme, věřte mi, že mi bylo strašně to takhle někomu vyprávět.
No a teď k jádru problému. Když jsem se dozvěděla o narození té maličké, pěkně to se mnou zacloumalo. Myslím emocionálně. Okamžitě jsem ji chtěla vidět. Úřednice mi řekla, že to není problém, že je v nemocnici bude informovat. Hned druhý den jsem se tam rozjela a na chvíli, kdy jsem tu maličkou viděla, jak leží v inkubátoru, nikdy nezapomenu. Úplně se mi sevřelo srdce a zaplavila mě šílená směs pocitů. Okamžitá láska k té malé mě až zaskočila, ale cítila jsem také vztek na svou dceru, že byla schopná opustit své malé, bezbranné dítě. Zkusila jsem ji pak vyhledat na té adrese, kde jsem ji viděla naposledy, ale tam už dávno nebydlí.
Do nemocnice za malou chodím každý den, vždycky mi ji na chvíli vyndají a můžu jí chovat. Už je z nejhoršího venku, dýchá sama a váhově jde nahoru. Prý tak do dvou týdnů půjde už na normální oddělení. A já se teď rozhoduju, co dál. Radila jsem se i na OSPOD, řekli mi, že pokud bych se o malou chtěla starat, nebyl by to problém, preferují, když dítě zůstane v biologické rodině, byť u prarodičů. Pokud bych se o ni starat nechtěla nebo nemohla, musela by jít do kojeneckého ústavu a následně do přechodné pěstounské péče. To je pro mě šílená představa.
Jsem strašně rozpolcená a zvažuju všechno pořád dokola. Co se citů týká, tam je to jednoznačné, ta maličká je moje velká láska. Když ji mám v náručí, to je tak nádherný pocit, že to neumím ani popsat. Takže po téhle stránce bych řekla okamžitě, že ano, vezmu si ji k sobě a postarám se, vychovám ji. Jenže pak se dostaví obavy: můj věk, to, že jsem sama, bez partnera, co když malá podědí povahu po své mámě, co si pak v nějakých sedmdesáti letech počnu s nezvladatelnou puberťačkou? Možná jsou to zbytečné úvahy takhle dopředu, ale mě to v té hlavě prostě šrotuje. Na jednu stranu bych si ji nechala strašně ráda, je to moje vnučka, vlastně jediný „můj“ človíček, kterého teď mám. Předběžně jsem se informovala i ve firmě, kde pracuju jako účetní a šéf by neměl problém umožnit mi práci z domova, to by zvládnout šlo a byly bychom obě tím pádem zajištěné. Ale co pak? Až půjde do školy, já už půjdu pomalu do důchodu. Zatím jsem zdravá, ale kdo ví, co bude za deset let?
Věřte mi, že mi je strašně těžko, to rozhodování je tak nesnadné. Jedná se o život té malé. Vím, že bych jí dokázala dát lásku a péči, ale zvládnu to po celou dobu, než dospěje a postaví se na vlastní nohy?
Budu moc ráda, když mi sdělíte vaše názory a postřehy ohledně této situace. Vím, že rozhodnout se musím sama, ale možná máte nějaké zkušenosti, třeba i zprostředkované, kdy prarodiče vychovávali svá vnoučata. Předem vám moc děkuji.
10.1.2019 Rubrika: | Komentářů 111 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vzít si vnouče do své péče? Bojím se, že to nezvládnu.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
A co malou dát do pěstounský péče 
s tim, že babičce bude umožňován kontakt s vnučkou.
Asi bych zvolila péči o vnučku. Můžou, ale nemusí přijít pozdější komplikace. Ale pokud se vnučky vzdá, do smrti ji budou trápit myšlenky na to, že ji nenávratně ztratila. Nebude mít ani dceru, ani vnučku, bude sama. Nikdo neví, jestli právě ta vnučka nebude ve stáří oporou...
Souhlasim s mamcou a koblizkou. Rvalo by mi to srdce, ale nesla bych do toho. Nemela bych odvahu byt uplne sama bez pripadne pomoci nekoho, komu by se dalo duverovat s vychovou. Asi jsem srab, ale nez to zkusit a pak treba za par let muset dat holcicku do ustavu, protoze to nezvladam, tak radsi nekomu k adopci od miminka.
Asi budu v nemilosti a vypadat jako nelida,ale já bych do toho teda nešla.Ale tohle měla paní Jana řešit dřív než se šla do nemocnice na miminko podívat a než si ho vzala do náruče.Teď je zřejmě ztracená a trápit se bude v obou případech.Ale vzít si v 58 letech na výchovu miminko,byť by to měla být i vnučka,to je fakt odvaha.To chce se odprostit od "sluníčkových" rad typu je to tvoje krev,ap.a podobně.V tomhle věku mívá člověk (většinou) trochu jiné zdraví a nervy a když je sám,jako paní zde,kdo jí pomůže,bude se mít o koho opřít? Protože to nebudou jenom krásné chvíle s miminkem.Nikde není psáno,že paní bude mít i nadále práci,že vnučka nebude potřebovat větší péči,než si teď umí představit.To je 24 h.denně,7 dní v týdnu,rok co rok,minimálně do jejích 18 ti let.Bez možnosti pomoci z jiné strany.Jistě,koukám se na to možná trochu pesimisticky,ale pořád lepší,než mít růžové brýle a pak spadnout tvrdě na zem.A taky si myslím,že pro tu malou bude možná lepší mít od mala novou rodinu,než kdyby jí babička vychovávala třeba 5-6 let a pak už se dál z jakéhokoliv důvodu o ní nemohla starat a malá musela pryč.A není zanedbatelný ani fakt,že paní Jana už při sebelepší snaze jí ve svém věku nemůže dát to,co prostě mladý člověk.Ale jak říkám,teď už je pozdě,babička vnučku viděla,přilnula k ní a bude asi mít dost problémů,ať se rozhodne jakkoliv.
tak když to tady čtu o dnešních dětech, tak mám pocit, že asi žiju na jiný planetě, dceři bude letos 15, jsme starší rodiče,ale doposud se za nás nestyděla a vypadáme prý mnohem líp než někteří mladší rodiče jejich spolužaček, v cizině nebyla nikdy, lepší mobil dostala loni a to ještě můj starý, oblečení nosí většinou po svých starších sestrách, je zvyklá pracovat a už se těší, až bude moct na brigádu a vydělat si své vlastní peníze a šikanou ve škole netrpěla, asi dokázala všechny včas odpálkovat
šla bych do toho... hodně štěstí, ať už se rozhodneš jakkoliv
denkas - 11.1.2019 13:03
naprosto souhlasím
každý jsme jiný, každého ovlivní něco jiného a pak nikdy nejsou stejné podmínky
Kozoroh18: a hlavně vychovavá i škola a kamarádi. A i přes tu nejlepší výchovu se to může zvrtnout.
mam-ča - 11.1.2019 12:48
píšeš
Jana nezvládla výchovu vlastní dcery -v té době byly na ni dva
a tam se můře také stát chyba, netáhne se za jeden provaz. Jeden zakáže druhý povolí a už to začíná
Nyní by byla sama a tam nic jiného nehrozí, to co se řekne to musí platit
mam-ča: jedna z mých bývalých kolegyň vychovává vnučku, její dcera (matka vnučky) si ji pořídila v šestnácti, drogy tam taky figurovaly, otec byl to samé, ten nakonec spáchal sebevraždu, vnučka je celkem bezproblémová (je jí 17). Ta dcera ještě porodila dvojčátka holčičky a chlapečka, holčičky jsou v pěstounské péči, chlapečka dala "matka" k adopci. Ta moje kolegyně by si bývala nejraději vzala všechny čtyři, ale je sama, rozvedená, tak ví, že by to nedala. S holčičkami (teď je jim cca 10 let) se několikrát do roka stýká, o chlapečkovi nic neví a hodně ji to mrzí.
mam-ča - 11.1.2019 11:17
a co ta úča uděla proto, aby se ty děti dozvěděly, že hodnoty jsou někde jinde
Jana nezvládla výchovu vlastní dcery - to není výčitka, to se může stát komukoli z nás. A tehdy byla mladá, plná energie a měla oporu v manželovi. Dneska je na všechno sama a síly ubývají.
Chápu, že má obavy. Ta malá má geny po své matce a po svém otci. který asi nebude výkvět rodičovství, když se k dítěti nehlásí.
Může se stát, že ta malá zdědila geny po prarodičích, ale jací jsou prarodiče z otcovy strany ? Sílu genů bych nepodceňovala, a na výchovu bych si ve věku Jany už netroufla.
To se špatně radí. Já osobně bych do toho asi nešla, už bych to nezvládla a děti mají právo na to, aby měli mladé rodiče. Starší, nebo staří rodiče či prarodiče poznamenají jejich život už napořád, a to v záporném smyslu. Jsou úzkostliví, trochu už nemoderní, prostě jiní, než ti mladí. A je záruka, že budeš zdravá? A ještě jsi sama, bez jakékoliv další opory.
Jenže zase na druhou stranu si nedovedu představit, že by moje vlastní vnouče, moje krev, vyrůstalo někde v pěstounské rodině. Znala jsem jednu takovou rodinu a děti tam měli jako levný pracovní nástroj.
Tvoje dcera asi potřebovala v mládí malý dvůr a velký bič, jenže co už teď s tím?
denkas: Faktem je, že děti starých rodičů jsou v dospělosti jiné, než ty, co zažily s rodiči výlety na kolech, na lyžích...apod. Takové to zdravé "blbnutí".
Starší rodiče jedináčka jsou příliš úzkostliví, a z dítěte pak roste "malý dědeček".
Měli jsme v práci několik takových (svobodných) jedinců. Velmi inteligentních a vzdělaných, ale pro život nepoužitelných.
mam-ča: no pravě, akce! Jenže na ty už nemusí mít sílu, nervy. A co se týče vychovy, jak vychovávat správně?
Já si myslim, že tu máte všechny pravdu. Teď vybrat tu správnou.
