Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme s manželem jedno dítě, syna, kterému je 26 let. Bylo to naše vytoužené dítě, už jsme ani nedoufali, že se nám zadaří. Když se narodil, byli jsme oba nesmírně šťastní a považovali to za zázrak. Manžel se v synovi doslova viděl, hned, jak se narodil, začal plánovat, co všechno s ním jednou bude podnikat. Jenže vše si vyvinulo jinak, než jsme si představovali.

Od synova útlého dětství jsme na něm pozorovali, že je trochu jiný, než ostatní kluci. Nikdy se nepral ani neprojevoval zájem o čistě mužské aktivity. Manžel jako nadšený rekreační fotbalista tím dost trpěl. Od malička se synovi hodně věnoval v takových těch klučičích záležitostech, ale on se k ničemu moc neměl. Radši byl doma, četl si nebo si stavěl nějaké modely lodí a letadel, nebo ho bavilo pomáhat mi při vaření.

Když přišel do puberty, začalo v nás podezření, že syn je „jiný“ sílit. O děvčata neprojevoval žádný zájem, kromě jednoho krátkého románku v sedmnácti letech s žádnou nikdy nechodil. Začal být čím dál víc uzavřený, o svém osobním životě s námi prakticky nemluvil. Až ve svých dvaadvaceti letech se nám konečně svěřil, že je gay. Nebudu zastírat, že i když jsme to svým způsobem očekávali, tak když jsme to slyšeli takhle natvrdo, zamávalo to s námi.

Já jsem se s tím vyrovnala poměrně rychle, bylo mi sice líto, že se pravděpodobně nikdy nedožiju vlastních vnoučat, ale převládl ve mně pocit, že ať je syn jakýkoli, je to naše dítě. Je slušný, pracovitý, zodpovědný. Když se pak po nějakém čase odvážil představit nám svého přítele, dokázala jsem se k tomu postavit s chladnou hlavou a hezky jsem ho přijala do rodiny.

Problém je však s mým manželem. Jak jsem psala, od synova dětství pociťoval často zklamání z toho, jaký syn je. Ale od chvíle, kdy se dozvěděl skutečnost o jeho orientaci, ho manžel od sebe vnitřně úplně odstřihnul. Naprosto ho ignoruje, nemluví s ním, jeho přítele viděl jen jednou, prý z důvodu, aby věděl, s kým syn je a víc se s ním stýkat nechce. Vlastně on se nechce stýkat s nimi oběma. Nějaké rodinné oslavy, vánoční posezení nebo i výlety, nic z toho nehrozí.

Strašně mě to trápí. I když manžela svým způsobem chápu, tak se na něj zároveň dost zlobím, že není schopen překousnout, že syn je, jaký je a takového ho brát. Manžel to bere jako nějakou zradu, neuvědomuje si, že syn za to, jakou má orientaci, nemůže a že to v žádném případě nesnižuje jeho hodnotu jako člověka. Když se s mužem snažím na toto téma mluvit, úplně se oklepe a prohlásí, že nechce nic slyšet, že ho nechce vidět, že je mu úplně špatně při představě, co ti dva spolu dělají v posteli a že jsou mu odporní. Vyčítá mi, že se se synem a jeho přítelem stýkám, že k nim jezdím na návštěvy, prý jsem ho vždycky rozmazlovala a tu svou opičí lásku mu dávám i teď, když je dospělý a navíc „takový“.

Jsem jako mezi mlýnskými kameny. Můj syn je mé dítě a miluju ho, ale mám ráda i manžela, byť mě jeho postoj velmi mrzí. Tak ráda bych dala naší rodinu nějak dohromady, ale veškeré mé snahy vždycky ztroskotají na manželově rezolutním a negativním postoji.

Dá se to vůbec nějak zlomit? Je nějaká šance, že to manžel konečně rozdýchá a smíří se s tím?