Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Moje rodina – rodiče a sestra – mne osočili, že jsem sobecká a neochotná pomoci, když to potřebují. Jediný, kdo stojí na mé straně, je manžel, ale to mi není moc platné, on do vztahů mezi mnou a mou rodinou zasahovat nechce a vlastně ani nemůže. Jde o to, že sestra by chtěla, abych jí poslední tři týdny v srpnu pohlídala její dvě děti – pětileté a osmileté, kluky. A mně se do toho nechce.

Abych popsala celou situaci. Mám desetiměsíční dvojčata, holčičku a chlapečka. Od začátku prázdnin jsem s nimi na chatě rodičů, kde je veškeré pohodlí a ani mně, ani dětem tady nic nechybí. V červenci jsme tu byli většinou v širším složení – rodiče a na dva týdny přijela i sestra se svými syny. To už jsme byli trochu namačkaní, ale dalo se to.

Teď jsem tady s mými dětmi sama, rodičům skončila dovolená, i mému manželovi a sestra odjela s rodinou k moři. Poprosila mě, zda bych jí po jejich návratu nepohlídala tady na chatě její děti do konce prázdnin. Prý je nemá kam dát a když jsem na mateřské a plánuju tady ještě zůstat, bylo by to ideální, kluci by byli na vzduchu a bylo by o ně postaráno.

Na rovinu jsem jí řekla, že si to neumím dost dobře představit, být tady v podstatě sama se čtyřmi dětmi, z toho se dvěma nechodícími, ale lezoucími batolaty. Moje dvojčata mě celodenně naprosto zaměstnávají,  mám s nimi práce dost. Představa, že k nim mám ještě další dvě děti, které sice už nejsou úplně nejmenší, ale pořád potřebují dohled, se mi moc nezamlouvá. Cítím to jako velkou odpovědnost a přiznám se, že z toho mám strach. Co kdyby se něco stalo? Její kluci jsou takoví rarášci, pořád něco vymýšlejí, všude lezou, navíc mě moc neposlouchají.

Jenže ani sestra ani rodiče moje důvody nechápou, berou to jako mou neochotu a nezájem pomoc sestře, která už nemá dovolenou. Respektive má, ale šetři si ji na Vánoce. Prý by šlo vždycky o hlídání od neděle večer do pátku večer, kdy by sem všichni na víkend přijeli. Přivezli by mi nákup, abych nemusela se všemi dětmi jezdit do vesnice, slibují, že by na ten další týden vždycky navařili, abych měla práce co nejméně. Prostě se snaží udělat všechno pro to, abych na jejich požadavek kývla a můj strach z odpovědnosti úplně pomíjejí a berou to, jako že hysterčím.

Manžel mi rozumí, ví, co obnáší péče o naše dvojčata a chápe, že vzít si k nim na plný úvazek ještě další dvě děti by bylo hodně náročné.

S rodinou jsem měla ohledně toho docela vyhrocenou debatu. Máma mě ostře sjela, že se chovám jako primadona, že co si prý myslím, až mi děti povyrostou a já půjdu do práce a ona bude v důchodu, tak si klidně vezme na chatu všechny čtyři vnoučata. A já v tom vidím nepřekonatelný problém. Sestra není vysloveně uražená, ale je poznat, že ji mé odmítnutí zaskočilo, počítala s tím, že tady kluci prostě budou. Jen mě zaráží, že neměla potřebu se o tom se mnou domluvit předem, ale vyrukovala s tím těsně před tím, než odjížděli k tomu moři.

Asi už sama nevím, co by bylo správné, abych udělala. Chtěla bych se vás zeptat, jestli si taky myslíte, že jsem přehnaně odmítavá a hysterická, když jim tu chůvu dělat nechci. Troufly byste si samy ke svým dvojčatům hlídat ještě další dvě děti?