Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S manželem jsme se na stará kolena rozhodli, že si pořídíme pejska. Už jsme oba v důchodu, času máme dost a aspoň nás to donutí několikrát za den vyjít ven na procházku.

Ani jeden z nás psa nikdy neměl, takže zkušenosti nemáme. Hned zpočátku jsme věděli, že si rozhodně nebudeme pořizovat štěňátko. Shodli jsme se na tom, že poskytneme domov nějakému opuštěnému pejskovi z útulku.

Domluvili jsme si návštěvu a jedno odpoledne se tam dostavili. Psů tam měli poměrně dost, přiznám se, že kdyby to šlo, vzala bych si snad všechny. Rozhodování nebylo jednoduché, nakonec zvítězila pětiletá fenka křížence, takové chundelaté, bílé štěstíčko. Hned, jak jsme ji uviděli, si nás získala. A my ji. Byla to zkrátka láska na první pohled, a dokonce i manžel byl naměkko, když se k němu začala lísat a tulit.

Od zaměstnanců útulku jsme se dozvěděli, že se jmenuje Mirunka a před čtyřmi měsíci jí zemřela panička. A jelikož se o ni neměl kdo postarat, skončila v útulku, kde si velmi stýská. Je prý hodná, bezproblémová, neagresivní, spíš se sklony k apatii.

Když jsme si vyslechli její osud, bylo rozhodnuto definitivně. Hned ten den jsme si ji odváželi domů. Celou cestu v autě mi Mirunka seděla na klíně a vděčně se ke mně tulila. Po příchodu domů si všechno pečlivě očuchala a hned dala najevo, že ví, jak se žije v bytě. Vyskočila na gauč a pohodlně se tam uvelebila.

Všechno probíhalo v pohodě, my jsme si užívali ji a ona nás. Nikdy bych nevěřila, kolik vděčnosti a oddanosti může takové stvoření projevit. Doslova jsme se do ní zamilovali.

Problém však nastal hned první večer, kdy jsme šli spát. Mirunka se velmi neodbytně dožadovala přístupu do naší postele, vyskakovala na ni a lehala si mezi nás. Gauč jsem skousla, ale pustit si psa do postele se mi moc nechtělo.  Snažili jsme se navést ji na její pelíšek, který jsme jí pořídili, a zkusili ho dát přímo k naší posteli, aby se necítila opuštěně, ale marně. Naše postel se pro ni stala alfou a omegou a nakonec jsme rezignovali.

Mylně jsme se domnívali, že až si Mirunka zvykne a setřepe ze sebe pocit opuštěnosti z útulku, postupně ji z naší postele vykážeme ven. Bohužel, pravděpodobně jsme to nezvládli, protože už ji máme více než měsíc a místo v našem loži považuje za své výsostné a dělá si na ně nárok. Chyba je asi i v naší nedůslednosti, protože vždycky podlehneme jejímu kňučení a pláči.

Ráda bych se zeptala zkušenějších pejskařů a pejskařek, co bychom měli nejlépe udělat. Přece jenom je to pejsek, který si prošel určitým životním traumatem a patrně byl zvyklý spát se svou paničkou v posteli. Neradi bychom jí nějak ubližovali, ale myslíme si, že spát by měla na svém místě. Jak ji to máme co nejšetrněji naučit? Jinak je moc hodná, opravdové zlatíčko, a jsme šťastni, že ji máme. Tohle je jediná „vada na kráse“.

Všem děkuji za zkušenosti.