Když nás nezlikviduje Covid, zlikvidujeme se sami
.jpg)
Nějak už nedávám současná opatření. Trvá to příliš dlouho a světlo na konci tunelu v nedohlednu. Už skoro rok, pouze s pár přestávkami, jsme izolovaní doma a začíná nám z toho solidně hrabat. Celá rodina na sebe máme už pořádnou ponorku a utéct není kam.
Já pracuji na HO, máme dvě děti na druhém stupni ZŠ, manžel byl zaměstnán ve službách a je bez práce. Bere, co se dá, příležitostné brigády ve skladech apod., ale je z té nejistoty už pořádně vydepaný. V průběhu ledna se rozhodl, že kašle na brigády a na to, kdy se opatření rozvolní a začal si hledat práci na hlavní pracovní poměr. Rozeslal svůj životopis na všechny profese, které by přicházely v úvahu a nacházejí se v dostupné vzdálenosti. Nepřišla mu ani jedna odpověď, nic. Z některé firmy poslali aspoň ten automatický mejl, že děkují za zájem a případně se ozvou. Asi vám nemusím říkat, že je z toho chlap úplně v háji. Není líný, je zvyklý makat a otáčet se a teď je v pozici, kdy má škemrat o práci. Ty brigády ho samozřejmě moc neuspokojují, dělá to čistě kvůli penězům, aspoň něco tam vydělá. Ale je to nejistota, stává se, že mu večer zavolají, aby následující dva dny nechodil.
Já jsem doma, do kanceláře chodím na pár hodin jen jednou v týdnu. Už je to k nepřežití. Děti jsou střídavě na zabití a střídavě v nějaké apatii, kolikrát je přistihnu, jak jen leží na posteli a čumí do blba. Oba dva dělali sport, dcera atletiku a syn fotbal. K tomu měli každý ještě další kroužek. Nic z toho už dlouho nefunguje. Jsou zalezlí doma a jdou si zákonitě na nervy.
Ještě na podzim a kolem Vánoc jsem to psychicky nějak dávala, snažila jsem se jim věnovat, vymýšleli jsme zábavu, občas vyjeli někam za město do lesa, abychom se vyvětrali. Ale už mi to nějak nejde. Mám pocit, že všechno a všichni visí na mně. Já mám zajišťovat komplet chod domácnosti, já jim mám poskytovat podporu a pochopení. Všem, dětem i manželovi. A už se mi na to nějak nedostává sil.
Jdeme si doma na nervy šíleně. Manžel v totální depresi, že pořádně nevydělává a tím pádem nezabezpečuje rodinu, děti z té dlouhodobé izolace a nemožnosti se někde vybít, já z toho, jak každý den vařím, uklízím, peru, rovnám ty dva puboše do latě, koukám na jejich otočené obličeje a poslouchám jejich ustavičné hádky. Když je donutím něco doma dělat, tak vším třískají a dávají najevo, jak je to obtěžuje.
Vlastně ani nevím, proč to píšu, asi mi nikdo neporadí, myslím, že mnoho z nás je na tom stejně nebo podobně. Je mi z toho všeho nějak hodně ouvej. Mám pocit, že se mi moje rodina nějak vzdaluje, už na ně nemám sílu, nejraději bych někam zdrhla. Ale není kam.
Jak snášíte současná omezení vy? Třeba u vás najdu nějakou inspiraci. Já jsem totiž nějaká úplně vyhořelá.
7.2.2021 Rubrika: | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Když nás nezlikviduje Covid, zlikvidujeme se sami
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Jarča*: a zase důchodci....hergot , mě to vadí......
na FB kde kdo důchodce nenávidí.....a už i tady ....důchodci.....
sallie: já mám depresi po přečtení toho co píšeš....uf....
sallie: no, možná to jsou pindy, ale že by se purťáci do domácích prací zapojit mohli, o tom snad žádná, ne? Nemusí mýt okna, ale aby umyli nádobí nebo vyluxovali, to by je snad neubylo.Nebo myslíš, že je v pořádku, že "vším třískají a dávají najevo, jak je to obtěžuje?" To má Zuza dělat všechno sama, případně k tomu polykat ty antidepresiva?
Jinak je samozřejmě lituju taky. Jsou ve věku, kdy si mají užívat mládí, kamarádů, koníčků, a je jasné, že se to nedá srovnávat s důchodci, kterým to sezení na zadku až tak nevadí.
My tedy bydlíme v bytě, taky jsem přišla o spoustu svých zájmů, ale mám asi to štěstí, že mám ráda turistiku, tak vždycky naplánuju nějakou trasu a jdu se ráda provětrat. A naše děti to mají podobně. Dva už mají rodiny, a jsou pořád někde v přírodě. Nejhůř je na tom asi nejmladší dcera-vysokoškolačka, taky jí deptá, že už jsou skoro rok doma. K tomu dělá skautskou vedoucí, a schúzky online taky nejsou to pravé. Je to hrozná doba, v tom s tebou souhlasím. Ale bohužel nikdo z nás si jí nevymyslel.
Takže Zuze neporadím, ale pindy, jak má brát puberťáky na procházky po okolí nebo je zapojit do domácích prací a jak si nemá nač stěžovat, konstruktivní nejsou taky.
Jarča*: to je to, co nevím.... my bydlíme na venkově, máme zvěř, takže puberťáci občas pomáhají se zvířenou a hospodářstvím, máme to kousek na běžky / sněžnice, fungují nám sjezdovky, dcera má venkovní sport, který může tady provozovat, synův kroužek taky běží. Ve virtuální škole jsou pátým rokem, takže to máme taky vyřešené. Máme dost prostoru doma, děti mají ložnice a pracovnu v jednom patře, my s manželem máme ložnici, pracovnu a obývák v druhém patře, takže se nepřekřikujeme a můžeme si různě zavírat dveře....
Radit jí, aby se odstěhovali na venkov, pořídili si zvěř, jezdili na běžky / sjezdovky, měli větší dům atd. jsou jaksi hraběcí rady.
Z toho, v čem žije ona, bych se zbláznila. Samoúčelné procházky po okolí mě bavily tak první měsíc, bez kroužků / kamarádů (na jaře) byly děti depresivní a demotivované taky.
Na jaře se tvrdilo, že se zavírá na pár týdnů, po roce jsme furt zavření, žádné světlo na konci tunelu. Přitom efekt minimální.
A jo, já bych to zvládla, ale dětí je mi líto, ty to odsírají ve všech rovinách - nemají sociální kontakty, nemají řádnou výuku, a až budou dospělí, budou všechny státy v ekonomické krizi.
Mám středoškoláky, já v jejich věku měla školní brigády (chmely atd.), lyžáky, taneční, zábavy, konzerty, festivaly, první lásky, první pokoutní piva a cigára a sex... vyrůstala jsem v tuhé normalizaci, ale naše děti jsou zavřené a uvězněné a spoutané "režimem" mnohem víc, než jsme byli my...
sallie: a co bys tedy navrhovala Zuze ty?
Arna: ano, hlavně vidím ty puberťáky jak řeknou že je to skvělý, když místo fotbalu se naučí vařit a místo gymnastiky umyjou okna.... z toho budou fakt štěstím bez sebe... a opustí počítače, protože je tyto činnosti budou naplňovat radostí... a tím přestanou být depresivní a budou milovat maminečku a tak...
Kozoroh18: fakt tě překvapuje, kolik lidí je na antidepresivech? Když třeba nemají práci / hrozí jim ztráta, nebo práci dělají v polních podmínkách (ono taková učitelka, která má vést hodiny z obýváku, kde se třeba taky učí její vlastní děti, štěká pes, zvoní Rohlík atd...), přišli o sociální kontakty (sorry, kamarádi na skypu jsou fajn, ale teda osobní setkání to nenahradí), nemají možnost provozovat koníčky, mají strach o rodiče (já svoje neviděla dva a půl roku)... jsou všichni děsně šťastní a užívají si rodinné pospolitosti....
Arna: no to mám ale plastovou , i tři kousky - jednou hrábnu a je po ní, mmj je tu spousty mladých , nových co si ještě nehrábli tak můžou nastoupit.....
Arna 12:27: no, uznávám, to je trochu zidealizovaná představa
.
Já si umím úplně živě představit, jak by to probíhalo u nás, dokud tam byly ještě děti. Já jsem totiž typ papiňák - uvnitř to dlouho bublá, a najednou to bouchne. A čím déle bych to v sobě držela, o to by byl ten výbuch větší. A pak by se rodinka nestačila divit
Rodině předvést totální zhroucení. (Dřív, než skutečně nastane). Nevařit, nenakupovat, neuklízet, neprat...mokrej hadr na hlavě a kopyta nahoře.
Pokud manžel neprchne k mamince a ukáže se jako chlap, do týdne budou mít děti rozdělené úkoly, a manžel si stoupne ke sporáku, nebo aspoň "sežene potravu", která nedá moc práce ohřát. Jestli jim chybí peníze, tak to nebudou dobrůtky z rychlého občerstvení, ale ohřát párky, nebo uvařit špagety s kečupem, zvládne i nemluvně.
Teď jde o to, jestli to Zuza vydrží, a jestli hned poté, co se zvedne z gauče, se všechno nevrátí do starých kolejí.
Učení s puberťákama považuju za naprostou zbytečnost. Protože : "Kdo chodí do školy, Ty, nebo Já ?"
Tahle nucená samostatnost se jim bude v životě hodit.
.gif)
...a rozesmála mě představa sedící rodinky za stolem aby si řekli co a jak. Přesně vidím ty znuděně protáhlé obličeje puberťáků: ...co zas, mám rozehranou hru.....
Kozoroh18: Neumí, ale naučí se, nic na tom není. Bude se jim to hodit až si jednou třeba postaví, od dveří k brance jim to žadné technické služby neodhrabou
Vždyť jim to depresivní tatík může ukázat. Bude to 3v1: veřejně prospěsná činnost + zábava + posilovna
Arna - 8.2.2021 19:51
myslíš, že to umí vzít do ruky, na PC to zvládají určitě skvěle, nemohu teda všechny házet do jednoho pytle
byli by vyvětraní, příjemně unavení
Jarča* - 9.2.2021 7:27
jak píšeš s Almega, domluva, ale ona Zuza dělala asi vždy vše a oni chodili z koníčkama nyní jsou doma, ale nenapadne je, že by mohli pomoci a Zůza má práce více a ještě se ji tam ,,motají,,
mě docela zarazilo ve zprávách kolik lidí se přiznává - stěžuje, že jsou na antidepresivech. To jsem nikdy dříve nezaznamenávala.
Hanča - 8.2.2021 18:30: ono je to Hani asi jiné u vás, když máte hospodářství, zvířata, svůj pozemek, kde se můžete volně pohybovat a nadýchnout se. Zuza sice nepíše, jestli jsou v bytě nebo v domku, ale dovedu si představit, že ten byt je pro puboše jako klec, zvlášť, když byli zvyklí mít různé kroužky, sportovat, být v partě vrstevníků. Určitě máš pravdu v tom, že by se mohli zapojit v domácnosti, pomoci při vaření a úklidu, ale jestli na to nebyli doteď zvyklí, půjde to ztuha. Znovu se vracím k tomu, co psala na začátku Almega, že by si všichni měli sednout ke stolu a říct si co a jak, protože uštvaná máma atmosféře doma taky neprospěje.
