Když nás nezlikviduje Covid, zlikvidujeme se sami
.jpg)
Nějak už nedávám současná opatření. Trvá to příliš dlouho a světlo na konci tunelu v nedohlednu. Už skoro rok, pouze s pár přestávkami, jsme izolovaní doma a začíná nám z toho solidně hrabat. Celá rodina na sebe máme už pořádnou ponorku a utéct není kam.
Já pracuji na HO, máme dvě děti na druhém stupni ZŠ, manžel byl zaměstnán ve službách a je bez práce. Bere, co se dá, příležitostné brigády ve skladech apod., ale je z té nejistoty už pořádně vydepaný. V průběhu ledna se rozhodl, že kašle na brigády a na to, kdy se opatření rozvolní a začal si hledat práci na hlavní pracovní poměr. Rozeslal svůj životopis na všechny profese, které by přicházely v úvahu a nacházejí se v dostupné vzdálenosti. Nepřišla mu ani jedna odpověď, nic. Z některé firmy poslali aspoň ten automatický mejl, že děkují za zájem a případně se ozvou. Asi vám nemusím říkat, že je z toho chlap úplně v háji. Není líný, je zvyklý makat a otáčet se a teď je v pozici, kdy má škemrat o práci. Ty brigády ho samozřejmě moc neuspokojují, dělá to čistě kvůli penězům, aspoň něco tam vydělá. Ale je to nejistota, stává se, že mu večer zavolají, aby následující dva dny nechodil.
Já jsem doma, do kanceláře chodím na pár hodin jen jednou v týdnu. Už je to k nepřežití. Děti jsou střídavě na zabití a střídavě v nějaké apatii, kolikrát je přistihnu, jak jen leží na posteli a čumí do blba. Oba dva dělali sport, dcera atletiku a syn fotbal. K tomu měli každý ještě další kroužek. Nic z toho už dlouho nefunguje. Jsou zalezlí doma a jdou si zákonitě na nervy.
Ještě na podzim a kolem Vánoc jsem to psychicky nějak dávala, snažila jsem se jim věnovat, vymýšleli jsme zábavu, občas vyjeli někam za město do lesa, abychom se vyvětrali. Ale už mi to nějak nejde. Mám pocit, že všechno a všichni visí na mně. Já mám zajišťovat komplet chod domácnosti, já jim mám poskytovat podporu a pochopení. Všem, dětem i manželovi. A už se mi na to nějak nedostává sil.
Jdeme si doma na nervy šíleně. Manžel v totální depresi, že pořádně nevydělává a tím pádem nezabezpečuje rodinu, děti z té dlouhodobé izolace a nemožnosti se někde vybít, já z toho, jak každý den vařím, uklízím, peru, rovnám ty dva puboše do latě, koukám na jejich otočené obličeje a poslouchám jejich ustavičné hádky. Když je donutím něco doma dělat, tak vším třískají a dávají najevo, jak je to obtěžuje.
Vlastně ani nevím, proč to píšu, asi mi nikdo neporadí, myslím, že mnoho z nás je na tom stejně nebo podobně. Je mi z toho všeho nějak hodně ouvej. Mám pocit, že se mi moje rodina nějak vzdaluje, už na ně nemám sílu, nejraději bych někam zdrhla. Ale není kam.
Jak snášíte současná omezení vy? Třeba u vás najdu nějakou inspiraci. Já jsem totiž nějaká úplně vyhořelá.
7.2.2021 Rubrika: | Komentářů 155 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Když nás nezlikviduje Covid, zlikvidujeme se sami
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
... proč nejsou třeba doktoři, veterináři, kadeřníci otevření na objednávku na konkrétní hodinu? Jako je to vopruz sedět se zvířetem v autě před ordinací, dokud si nepřijde sestra, ale JE to opatření, které umožní vzít zvíře k vetovi, bez toho, že by člověk seděl v čekárně s x dalšíma lidma... tohle jsou opatření, která by se měla dělat a dodržovat a ne řešit, co si kdo nese v kelímku a jestli někde náhodou nesáňkují děti....
Kozoroh18: aha, takže to byla osobní volba, aby těm lidem zkrachovaly byznysy, aby děti byly zavřený celý dny doma, aby lidi neměli kamarády, sporty, žádnou relaxaci... jen do práce a domů, jak v koncentráku.... ostříhat doma strojkem - taky jak v koncentráku... Kultura - jasně, zahrajte si DOMA piškvorky.... I v tom Terezíně měli školu a divadlo a takovéhle věci...
A znovu opakuju - kdyby ta opatření dávala smysl a fungovala - ale nakonec místa, kde nejsou taková opatření, mají v úmrtnosti stejné výsledky, jako ty koncentráky... A o to mi jde - že to utahování NEDÁVÁ SMYSL, a že to lidi stejně nakonec nejsou schopní (já třeba nevydržím roušku déle než dvacet minut, mám astma, covid jsem měla na jaře, mám ztížené dýchání i bez mokrého hadru na hubě), nebo ochotní podstupovat.
A že CÍLENÁ ochrana - jako fakt tvrdé protokoy v nemocnicích a LDNkách, ubytovávání na doléčení atd. - by pomohly víc, než zákazy kafe do kelímku nebo vyhánění sáňkujících dětí.
.gif)
Hanča: naprostý souhlas....
Kozoroh18: přesně,na jaře se všichni báli,teď se to bere na lehkou váhu a každý se to snaží obejít
sallie - 14.2.2021 20:42 
promiň
sebevražda je tragédie ale osobní volba, je možnost najít jinou volbu, ale starý člověk, který dostane kovid volit nemůže
pokud funguje rodina jsou dobré vztahy tak zůstane velice dlouho místo, které se nedá nahradit a to jen , že dostal kovid. //silné plácnutí //
Tu je velká chyba, něco se nařídí a hned se hledají kličky jak z toho ven. V loni na jaře, když jsme měly ztažené prdele to tu fungovala, jen jsme se začali na tu hrozbu zvykat tak i oklepávat a nyní jsme v háji. Kdyby se místo bez rouškových protestů dodržovalo JÁ si myslím - byly bychom jinde. A i ty restaurace by byly otevřené s pravidly-
Arna: dá.... bydleli jsme v okrese, kde už rok děti nebyly ve škole, kde nefungují sporty, posilovny, kadeřníci, restaurace jen na dovážku, nákupní teror (kdy čtyři prodavači regulují počet lidí v obchodě, takže uvnitř jedou jen dvě pokladny, tudíž všechno neuvěřitelně zpomalené, nemá kdo doplňovat regály atd.) - na počty mrtvých na sto tisíc obvytel jsou na tom stejně, jako okres o kterém jsem psala níže - kde jsou ta opatření mírnější, cílenější - a tím pádem dlouhodobě udržitelná.
Když máš ve městě (okres č.1) víc sebevražd, než úmrtí na covid, tak je něco špatně - a když vyšilují tolik kvůli covidu, neměli by vyšilovat kvůli sebevraždám? Na promarněné roky (i kdybych přijala teorii, že všichni ti osmdesátiletí mrtví na covid by se vesele dožili ještě deset patnáct let), tak průměrný věk u těch sebevraž je asi třiadvacet - kdyby se měli dožít té stovky, tak je to u každého promarněných 70 let...
Opatření proti viru - ano, samozřejmě. Zničit ale životy milionů lidí?
.gif)
sallie: Napsalas to moc hezky. Ale ono se nedá naučit s tím žít. Jako zdravotnice v důchodu chodím často zaskakovat na plicní na poliklinice a tam vidím především naše chronicky nemocné, ale taky denně nové, co jsou po prodělaném covidu s dýchacími problémy, které před nemocí neměli. A rozhodně to nejsou staří lidé nebo ti co byli v nemocnici s těžkým průběhem.
Doufám, že tím očkováním se hodně pomůže k tomu normálnímu životu.
Arna: bohužel problém je v tom, že coronavirus nezmizí... už teď mutuje, lidi se nakazí opakovaně atd. - tj. měly by se hledat cesty, jak s tím svinstvem žít... a jak by mohli pokračovat v životech i lidi, co nemají zrovna statek s koněm a lesem a mají třeba naopak zaměstnání, kam musí docházet (tj. nemůžou celý den strávit výukou dětí) a mají třeba dítě dyslektika, pro kterého je distanční vyučování peklo samo o sobě... aby mohli žít lidi, kteří mají třeba astma a po dvaceti minutách v roušce omdlívají... aby mohli žít důstojný život lidi, kteří mají sluchové postižení a lidem v rouškách nerozumí... aby mohli chodit k doktorovi, veterináři, na masáže, rehabilitace, cvičení, léčby...
sallie: 
"Spratečci" mě pobavili Dovolím si tento výraz občas použít.
Jen musíme věřit, že ten coronavirus porazíme dříve a pak že spratečci z toho brzy vyrostou.
Arna: to jsem ječela tuhle.... na lince DVĚ prkýnka s drobkama, dva nože.... prostě jeden přišel, ukrojil si chleba, nechal to tam... přišel druhý, a nejen, že neuklidil ty předchozí drobky, ale ani ho nenapadlo ukrojit si ten chleba na stejným prkýnku stejným nožem a vytáhnul nové prkýnko a čistý nůž . A já pak přijdu, chci vařit (teda nechci vařit, ale "musím"), nebo si dát snídani a strávím deset minut úklidem kuchyně...
Obyvkle na nějakou dobu zabere to, že to musí jít uklidit okamžitě... ráno vstávám o hodinu, dvě (o víkendu tři čtyři) dřív než spratečci, takže stačí je občas vytáhnou před tou sedmou, ať jdou uklidit, abych si měla kde udělat snídani a dávají si pak pár týdnů pozor 
jsou si podobní, jen najít tu správnou nitku za kterou zatáhnout, aby se zapojily
bylo toho víc, v období jak se nosily bílé ponožky, já stála nad lavorem v umyvadle s namočenýma ponožkama a drbala chodidla i s kartáčkem. Jednou jsem si postěžovala, že mám odřené kloubky - myslela jsem si, že by si té mé snahy mohly vážit a neběhat jen v ponožkách. Zvolila jsem blbý argument, pronesená poznámka - odpověď od prostřední, v každé normální rodině je perou v pračce a bylo.
Jak se člověk umí bránit i když je ,,chyba, na jeho straně, to známe všichni i z pracoviště a třeba jsme to i zkusili také.
sallie: Vzpomněla jsem si, jak jsem synovi vyčitala, že by aspoň drobky na kuchyňské lince mohl po sobě uklidit. S klidem jednim tahem drobky smetl na zem. A bylo uklizeno.
Zabít jsem ho nemohla, už byl skoro o hlavu větší
Arna: já vím.... mě to jen připomnělo jakýsi vtip (tuším od Jiránka), kde bylo "kdo nekrmí ptáky, je idiot" nebo něco takovýho :-)
Ale teď mě napadlo pro Zuzu něco konstruktivního - my jsme kdysi měli na lednici rozpis, co kdo kdy dělá. Ze začátku jsme na něm byli i já a manžel - aby bylo viditelné, že fakt se neválíme na gauči s pivem, zatímco chudáci popeláčci na nás dřou... Takže tam bylo např. že kuchyň uklízí v pondělí dítě A, ve středu dítě B a v pátek matka. Hodně tím opadl takový ten pocit "proč pořád jen já" a "ona/a nic nedělá a jen se fláká" a "já to dělal/a včera, proč mám zase" atd... zkrátka bylo jasně dané kdo má kdy co na starost. Děti tam kromě toho měly taky ještě jednou týdně obývák, popelnice a koupelnu.
A každý pátek se sedlo nad kapesným a strhávala se část kapesného, pokud práce nebyla provedená, nebo byla provedená s držkováním, upomínáním atd... kupodivu to fungovalo a i mě to přišlo lepší než je platit za podíl na domácích pracech...
sallie: Jasně že nejezdí na koni v obýváku, mají hospodářství
Hanča: a kdo nezvládá na koni jezdit doma, tak je prostě blbej, no...
