Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Řešíme s dcerou velmi těžkou situaci, která je pro nás obě velmi bolestná. Jsem toho plná, nemůžu spát, strašně se trápím. Tím víc, že na konečné rozhodnutí je velmi málo času a já se obávám, že to dopadne špatně.

Jsem rozvedená, jedinou dceru jsem vychovala v podstatě sama, její otec nás opustil když chodila do školky. Já jsem si nikdy žádného stálého partnera ve smyslu že bych ho přivedla domů, nenašla. Občas jsem měla nějakou známost, ale nikdy to nepřerostlo v něco víc.

Dceři je teď třiadvacet let, je moc šikovná, má dobrou práci, která ji baví a dálkově studuje vysokou školu. Mám z ní opravdu radost. Před rokem začala chodit s jedním mladým mužem, hodně se do něj zamilovala a prožívala opravdu krásnou lásku. Přála jsem jí to.

No a teď se stalo něco, co s námi oběma pořádně zacloumalo. Před týdnem se mi dcera svěřila, že je těhotná. Zatím v úplném začátku, u doktora ještě ani nebyla, ale opakovaně si dělala těhotenský test a vždycky jí vyšel jasně pozitivní. Musím přiznat, že v první chvíli mě to zaskočilo, ale hned vzápětí jsem pocítila obrovskou radost. Jenže ta netrvala dlouho.

Pár dní na to přišla dcera domů s pláčem, že se s ní její přítel rozešel, že se prý na dítě ještě necítí a byl by radši, kdyby šla na potrat. A ona o tom začala opravdu uvažovat, i když předtím se na miminko těšila a z těhotenství měla radost. Teď si myslí, že když půjde na interrupci, dají to s přítelem zase dohromady a všechno bude jako dřív. Pořád je do něj moc zamilovaná a rozchod ji hodně zasáhnul.

Dlouho jsme o tom spolu mluvily, říkala jsem jí, že jít na potrat není jen tak, že ji to může psychicky a možná i fyzicky poznamenat, že si myslím, že by jim to pak už stejně neklapalo, dávala by mu za vinu, že ji k tomu donutil. Ptala jsem se jí, co cítí ona při představě potratu a bylo vidět, že jí to jedno není. Ona je teď strašně zmatená, bojí se, jak by sama zvládala dítě, neví, jak s prací, se školou, nejvíc ze všeho ale trpí tím, že ji přítel opustil.

Slíbila jsem jí, že pokud se rozhodne si miminko nechat, budu jí pomáhat jak jen to půjde, že sama s ním nebude a ve mně bude mít vždycky oporu. Ale ona to prý takhle nechce, vždycky chtěla založit rodinu jak se patří, aby mělo její dítě správného tátu.

Já jí rozumím, chápu ji, ale její rozhodnutí dát miminko pryč mi doslova drásá srdce. Je to pro mne něco absolutně nepředstavitelného. Vím, že nutit jí k ničemu nemůžu, je to její život, její rozhodnutí, je dospělá. Ale přesto, jsem její máma, prožila jsem si v životě dost, mám o ni strach. Bojím se, aby svého rozhodnutí nelitovala.

Myslíte, že je nějaká šance že si to ještě rozmyslí? Co bych proto já mohla ještě udělat? Jsem z toho úplně na dně.