Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před necelým rokem jsem se vdala a teď máme dvouměsíční miminko, chlapečka Adámka. Bydlíme v bytovce, kousek od rodičů mého manžela. Ti žijí v sousedním domě. Mají to k nám tedy opravdu kousíček. A hlavně tchyně toho opravdu hojně využívá.

Když se nám krátce po svatbě naskytla výhodná koupě právě tohoto bytu, byla jsem ráda a vůbec mi nedocházelo, že by to mohl být, vzhledem k blízkosti tchánovců, problém. Byt je krásný, lokalita naprosto skvělá. Klid, zeleň, dětské hřiště u domu, blízko veškerá vybavenost. A cena více než přijatelná.

Bydlíme zde deset měsíců. Zpočátku jsem tchyniny časté návštěvy tolerovala a snášela bez problémů. Dokonce jsem ani nic nenamítala, když přišla s tím, abychom si k nim dali rezervní klíče, kdyby se cokoli stalo. Doufala jsem, že časem ji ty každodenní návštěvy přestanou bavit. Ale spletla jsem se. Vše se ještě zhoršilo po narození Adámka. Mám ji tady skutečně denně. Když jde z práce, chodí kolem našeho vchodu, tak prostě zaskočí. Hrůza.

Ona se strašně snaží, ráda by mi byla nápomocna, pořád se mi do všeho montuje, sama od sebe bere kýbl, že vytře, sundává prádlo ze sušáku a okamžitě ho žehlí, stoupne si k plotně a chystá se vařit. Všechno s úsměvem, ochotně, nezištně.  Vím, že to nemyslí zle, první týdny po porodu jsem tuto její péči i uvítala. Ale teď už je toho prostě dost. Náznaky z mé strany nepochopila, musela bych jí to říct naplno, aby k nám nechodila tak často, že mne to obtěžuje. A to se mi nějak příčí, je hodná a nerada bych ji ranila.

Jenže včera už toho bylo na mě moc. Odpoledne jsem byla venku, zastavila jsem se u kamarádky a zdržela se tam. Domů jsem dorazila vpodvečer a nestačila se divit. Už když jsem se blížila, viděla jsem, že se u nás svítí. Jelikož manžel má tento týden odpolední, věděla jsem, že on doma být nemůže.

Byla to tchyně. Jak jsem odemkla a vešla, hned na mě spustila, že bych neměla v tomhle počasí s tak malým miminkem být tak dlouho venku. A pak podala hlášení, co všechno mi stihla udělat. Vyprala, vyžehlila, uvařila, zalila kytky a uklidila koupelnu. Stála jsem jako opařená a nejdřív se na nic nezmohla. A pak jsem jí, jak je mým zvykem, opět velmi mírně řekla, že tohle dělat nemá, že to zvládnu sama a příště až se bude chtít zastavit, ať dá vědět.

Nezabralo. Prý o nic nejde, to ona ráda, ví, jak náročné to s miminkem je, jen ať si odpočinu. A začala mi nandávat jídlo. Prostě se u nás doma chovala, jako bych tam já byla na návštěvě a ona byla paní domu.

Večer jsem to řekla manželovi.  Že mi to začíná pěkně vadit a ať to mamince vysvětlí a vezme od nich naše klíče. To, co udělala, se prostě nedělá, a když jí to nedojde samotné a náznaky nepomáhají, ať jí to on, jako její syn, nějak taktně sdělí. Odmítl. Prý to zbytečně hrotím a co by za to jiné holky daly, kdyby měly tak hodné a obětavé tchyně. A vysloveně mi zakázal, abych já sama jeho mamince něco říkala, nedej bože si od ní vzala zpět naše klíče.

A já nevím, co teď s tím. Když to tchyni řeknu, ona si postěžuje svému synovi a budeme mít doma dusno. Když jí nic neřeknu, za chvíli se zblázním. Protože až bude teplo, můžu být v době jejího příchodu z práce vždycky venku, ale ona mi pak poleze do bytu a bude si tam hospodařit jakoby nic. Napadlo mě zkusit to přes tchána, ale tam je to úplně liché. On je hrozný flegmatik, nic neřeší, hlavně chce mít klid a pokoj.

Jak byste takovou situaci řešily vy? Moje chyba je, že chci asi být se všemi zadobře a bojím se jakéhokoli konfliktu.