Jak na tříletého agresora?
Máme tříletého syna a v poslední době s manželem řešíme jeho vzrůstající sklon k agresivitě. Už od malička byl takový vznětlivější, velmi brzy se začal vztekat a dožadovat se toho, co si zamanul, a ačkoli jsme mu nikdy nijak neustupovali a většinou si vztekem nic neprosadil, jeho chování je čím dál horší.
Už se totiž nespokojí se vztekáním a řevem, on začal naprosto otevřeně používat fyzickou agresi. Podotýkám, že doma fyzické tresty nepoužíváme (máme ještě starší dceru) a se synem jsem dosud doma na mateřské, takže ze školky to taky nemá.
Tím víc nás jeho chování zaráží. Jak není po jeho, tak do nás kope, bouchá pěstí, kouše. A to jak nás doma, tedy rodiče a sestru, tak i prarodiče a začíná mít tyto projevy už i na cizí lidi, včetně doktorky nebo návštěvy apod. Když to zkusil na doktorku, tak jsem na ní viděla, že ji to dost zarazilo, nedělala z toho žádnou vědu, ale počastovala mne mravokárnou větou, ať si dáváme pozor, aby nám synek brzy nepřerostl přes hlavu. Bylo to dost nepříjemné.
Tohle synovo chování se projevuje asi tak poslední dva, tři měsíce. Zatím jsme se s manžele oba drželi, nejdřív jsme si říkali, že to je jen období a zase to přejde, ale teď si to nemyslíme. Stupňuje se to. A byli bychom neradi, kdyby nám z kluka vyrost obecní rváč.
Momentálně teď v souvislosti se synovým chováním máme s manželem spor. On má za to, že je na čase ukázat synovi pádnou rodičovskou ruku klidně i s vařečkou, já si myslím, že když z něj budeme jeho agresi vytloukat jinou agresí, ničeho nedosáhneme. Na to mi manžel řekl, ať tedy předvedu, jak toho našeho sígra usměrním.
A já jsem v koncích. Na něj totiž opravdu nic neplatí. Nějaké „složitější“ tresty ještě ve svém věku nechápe a v podstatě neexistuje nic, co bych mu mohla zakázat. Na počítač ještě nechodí, televize ho nebaví, leda snad když mu seberu oblíbená auta jako hasiče nebo policajty. To mu vadí hodně. Jenže to má pak za následek, že svou agresivitu ještě vystupňuje a vybíjí si ji pak na mně a dceři.
Nevíte, co s takovým malým výlupkem? Už se pomalu začínám přiklánět na manželovu stranu a uvažuji o tom, že pár pořádných na zadek by mu asi neublížilo. Ale i tak se mi to hodně příčí.
7.12.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak na tříletého agresora?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Lidulinek:no to je strašný,jestli si z bití od rodičů až zjizvená
to je mi teda moc líto a taky tím pádem celkem chápu tvůj postoj k výchově dětí
....
Nessie: 13:22 
To si taky rikam s tou laskou. Ale obcas si pokladam otazku jestli je opravdu miluju. Nekdy kdyz mala hodne prudi, tak mam na ni takovy vztek....
13:14 Urcite nejsi k nicemu. A nemilovana snad taky ne, kdyz mas dve deti. A ja te mam taky rada a to jsem te ani nevidela a neznam. Ale podle toho co tu pises si myslim, ze budes fajn clovek
Nessie:někdy to pomůže se z trápení vypsat viď?přeju ti v životě jenom štěstí a radost,žádný chmury,těch sis užila až až,že máš vybráno do smrti
Lidulinek: A jinak se omlouvám a pojďme uzavřít mír....jestliže máš takové pozůstatky násilné výchovy, pak se nedivím, že jsi odpůrce fyzických trestů...nediv se ale zase mě, že mi naskakuje kopřivka při doporučení dítě ignorovat...
loupák: já pochopila, že mám dva syny, jen až později psala, že je fyzický zdatný a dělá bojové sporty
Nessie: myslím, že to asi hrozné bylo, výsledek to ale tahle výchova měla stejný jako u mě a to doslova.
Jinak jednou za měsíc je taky často, já to beru jako jednorázový prostředek pro vytyčení hranice a pravidel - a chápu, že někdo by z toho samého důvodu dal pořádný výprask.
Připomínáš mi moji sestru, ta se taky dodnes hrabe v křivdách z dětství a to je jí téměř 50, myslím si, že si tím zbytečně komplikuje život. Ale je to o povaze člověka, každý je jiný. Někomu to možná pomáhá, mě by vzpomínání na prvních 18 let života a připomínání si to asi naprosto zničilo a nezávidím nikomu, kdo si prožil v dětství něco špatného a neumí na to zapomenout nebo se alespoň natolik oprostit od těchto myšlenek, aby mu nezasahovaly do dalšího života.
loupák: Tak ono to působení otce je hodně důležité, ale není tak zásadní, jako působení matky. Prostě pokud to dítě se cítí dlouhodobě odvržené matkou, tak to je průšvih. Jak je to s otcem, to si netroufnu říct....pokud je sestra normální, milující a laskavá maminka, tak snad to takové škody nenapáchá...
Možná by se sestra mohla pokusit to synkovi vysvětlit, že tatínek je prostě takovej, to se nedá nic dělat a zkusti mu pomoct se vždycky přes to nějak přenést.
Lidulinek: 13:05 No tak to je teda taky extrem, jestli mas sramy jeste ted. To bylo nejspis hnusny fyzicky tyrani a nedivim se,ze mas k tomu takovy postoj. A ani me nenapada, co tak strasnyho by mohlo dite provest aby si tohle zaslouzilo 
To je fakt hnus, co jsou nektery rodice schopny na svych detech napachat 
Tady ale ty rady byly spis mysleny taky tak, jakoze za extremni chovani proste par pres prdel. A ne rezat kazdy den za blbosti hlava nehlava.
Jeste jedna vec. O tom distancovani se od dane casti zivota. I kdyz clovek nektere veci ve svem zivote zastrci nekam hodne hluboko a nechce je videt, stejne tam jsou a nase chovani ovlivnuji at chceme nebo ne, dokud je clovek nejak neprijme nebo nezpracuje 
A nejhorsi je ze obcas si nase traumata muzou prevzit od nas i dalsi generace 
Nessie: Me docela pomohly rodinne konstelace. Nekdo na to neveri, ale pro me to byla vzdycky sila, co vyplulo na povrch. A je fakt, ze se mnohe vyresilo.
loupák: Monik: Holky, moc mi pomohloi se tady vypovídat - i když jsem to původně neměla v úmyslu 
Vážně ne - jen když jsem si přečetla tu radu Lidulinka, tak to se mnou málem seklo a všechno se mi to najednou vrátilo.
Já bych všem doporučila, ať vychovávají své děti hlavně s nekonečnou láskou...já si prostě myslím, že pokud své děti milujete tak, jako já ty své, tak nemůžete udělat nic doopravdy a dlouhodobě špatně.... I pár přes zadek (zasloužených) nevadí, pokud to dítě opravdu milujete.
Nessie: můžu to zkusit navrhnout sestře,jestli by mu to nepřečetla,možná by to s ním hnulo,ale nevim,je s ním těžký pořízení,abych řekla pravdu,až teprve po přečtení tvých příspěvků,jsem si uvědomila,kam to vlastně spěje,to mě úplně jímá hrůza,že by ho to mohlo takhle poznamenat,fakt...chjo
Lidulinek: Hmmm....já se ale u psychologa nebyla "vypovídat". Já jsem chodila 2 roky na intenzivní psychoterapii. kdybych tam nechodila, tak bych patrně už spáchala sebevraždu, protože jsem v sobě měla hluboko zakořeněný pocit, že jsem naprosto k ničemu, zbytečná, nikým a nikdy nemilovaná a že všechno co udělám špatně si zasluhuje nejpřísnější trest - a já dělám špatně skoro všechno a pořád. Ano, takový byl vliv výchovné metody mé matky.
A ne, nebylo to každý den - víš, ono to stačí jednou za měsíc, dva. Pokud toto "výchovné působení" začne už v útlém věku a trvá několik let, pak tě spolehlivě zničí. Ale nemá smysl o tom s tebou debatovat - pokud si myslíš, že to "tak hrozné" nebylo a já se jen patlám v sebelítosti...tak to fakt nemá žádnou cenu.
Lidulinek:kdyby si lépe četla,tak bys věděla,že má Nessie dva syny,jednoho dospělého a jednoho tříletého
Nessie: No ja prave byla ze zacatku hrozny idealista a myslela si, ze kdyz povedu dcerku k tomu aby byla hodna, neublizovala a delila se, ze to bude fajn, protoze jsem zila, nevim proc, v nejakym bludu, ze ostatni matky to maji taky tak a ze to bude fajn a vsechny deti na sebe budou hodny.
Z tohoto omylu jsem se vylecila po par navstvevach detskych kolektivu.
O te doby ji vedu k necemu podobnemu jako ty sveho syna. Az na to judo a karate, jsou ji teprve dva 
Do budoucna premyslim v nekterych situacich spise o boxu 
loupák: Prostě někteří lidé už jsou takoví Já tohle taky nedokážu pochopit nikdy v životě - smysl "uražení se" a uraženého mlčení po několik dnů mi taky uniká.... je to prostě způsob manipulace - přinutit toho druhého, aby se cítil provinile, kál se, bičoval sám sebe pocity viny...
Jako dospělá se tomu prostě směju - to že to na mě někdo zkouší, svědčí o jeho ubohosti a já si kvůli tomu nohu za krk nedám.
Ale pro dítě je prostě zničující....
Nevím ale, co poradit. Jen - dát to švagrovi přečíst...ale jestli si z toho něco vezme....
Nessie: hihi, to se to dobře radí, když máš dítko dostatečně velké, aby se fyzicky zvládlo ubránit, to i chápu. Ale ty naše drobky, na ty si dovolí každý a silou se vážně neubrání.
Jo a k té tvé výchově, taky jsi to neměla jednoduché, ale aspoň si můžeš oblíknout dvoudílné plavky a nikdo se tě neptá, jak si k těm šrámům přišla. Ale jinak si myslím, že sebelítost ještě nikomu nepomohla, vypovídat se u psychologa jsem taky zkoušela, ale mnohem lepší je se od dané části života distancovat, uzavřít ji a žít přítomností.
A asi to zní hloupě, ale tvá matka je extrém, tedy z toho co píšeš, přijde mi, že "nemluvení" bylo na denním pořádku, já to brala jako opravdu extrémní trest na extrémní chování.
a děti chtějí dělat ozdoby, takže s touhle diskusí končím.
lee: Ano, samozřejmě, že mě to poznamenalo na celý život...toho se prostě jen tak nezbavím. A jak říkáš - obě děti jsem se snažila vychovávat přesně opačně - minimálně v tomhle směru. Jestli je to dobře, to nevím - zdá se mi, že starší kluk je vychovaný dobře - vždycky zdravil, děkoval, pomáhá babičce, dědečkovi, pomáhá galantně děvčatům...nikdy sám od sebe nezačal žádnou rvačku (aspoň jsem se to ze školy ani odjinud nikdy nedoslechla), nikdy s ním nebyly větší kázeňské problémy. Je sebevědomý, vyrovnaný a na 19-letého kluka má v životě poměrně jasno.
Tak snad to tak špatné nebylo.
Jinak na chození k psychiatrovi nebo psychologovi nevidím vůbec nic špatného - vím jistě, že bez dlouhodobé terapie, kterou jsem absolvovala když se narodil první kluk (taky se mi to vrátilo), bych tady už taky nemusela být....
