Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Někdy začátkem května:

Dcera: ”Mami pojeď se mnou na dovču do Prahy”

Já: “Ty si se zbláznila, já se teď poženu do Prahy”

Dcera: “…a co si vyrazit někam na hory?” …potvora zná mě, ví jak jsem z místní placky vyprahlá po kopečkách

Já: “ ...a kdy by to tak mělo být?”

Dcera: “Asi tak na týden od 16.května.”

Já: “Ok, něco někde najdu.”

Během následujících několika dnů se mi v hlavě zrodil plán, něco na způsob týden někde na západě/jihozápadě Čech, kam se dá pohodlně dojet hromadnou dopravou jak z Dánska tak z Německa. A pozveme s sebou i kamarádku z Brandýsa – 1) jsem ji už přes rok neviděla a musime dohnat co jsme si nestačily během roku sdělit mailama a 2) má auto, přece jenom je to pohodlnější a rychlejší.

Už zde se vloudila chybička, jelikož kámoška měla na víkend koupené vstupenky na Pražské jaro a hned v pondělí odlétala služebně do Varšavy. Akčně měním plán, pojedeme na hory sami dvě s dcerou, ale vrátíme se o 2-3dny dříve a zajedeme za kámoškou do Brandýsa až se ona vrátí z Varšavy. Nakonec jsem koupila jízdenku na noční autobus z Kodaně na čtvrtek 15.května večer, v pátek v poledne bych měla být na Florenci. Dcera si koupila jízdenku na autobus na pátek ráno z Mnichova a byla na Florenci chvilku přede mnou. Když pominu drobnosti šíleně narvaného přetopeného autobusu, noc jsem ztrávila s koleny v oblasti žaludku, hodinovou procházku kolem šesté hodiny ranní po Berlínském autobusovém nádraží, proběhla cesta bezproblémově.

Z nějakého mě neznámého důvodu odjíždí všechny přímé vlaky z Prahy směr Železná Ruda v ranních a dopoledních hodinách. Po obědě mi hromadná doprava nabídla spojení se 4 až 5 přestupama. S díky odmítáme, házíme zavazadla do úschovny na Hlavním nádraží a jdeme se na 3 hodiny procházet Prahou. V 15.15h odjíždí rychlík do Klatov, kde by na něj měl čekat motoráček. Pan průvodčí pravil, že obvykle čekají a pokud by nečekali, tak za dvě hodiny odjíždí z Klatov další spoj. Musím se přiznat, že nad tou vidinou jsem zrovna nejásala. Našťěstí jsme do Klatov dorazili skoro v čas a motoráček čekal.

Dcera už v rychlíku, pamatujícím mé dětství, projevila poprvé v životě zájem o své životní pojištění, motorák jí dokonale uzemnil. Nastěstí bylo poměrně chladno a tak nikoho neudivily její rukavice, které si odmítala z hygienických důvodů sundat. Nevím proč, na mě dopravní prostředek působil v duchu hesla “podporuj imunitní systém”. Motoráček vyrazil směr Janovice u Klatov, lehce zapáchal naftou a když zastavil dcera šokovaně zjistila, že nádraží je kus vysekaného pole. Vyjeli jsme z Janovic, motoráček smrděl čím dál tím víc a začal se z nás valit hustý černý dým. Poučila jsem dítě, že to je jenom nespálená nafta a ona začala přednášku na téma ničení ozónu. Nedošla ovšem v osvětě daleko neboť motoráček parkrát kýchnul, drcnul, prdce přibrzdil a zdechnul kdesi uprostřed polí. Spolucestující skupinka asi 15 žen, tak v mém věku, vytáhla kytaru a láhev blíže neurčité tekutiny.

Dcera začala řešit, jak co nejhygieničtěji sníst balíček polomáčených sušenek. Asi po půl hodině nám pan výpravčí sdělil, že motoráček neoživí a ať si přesedneme do prvního vozu, v kterém nám velkoryse otevřel nákladní prostor pro kola. Část ze skupinky žen, posilněná onou záhadnou tekutinou, začala řešit existenci a použitelnost motoráčkova sociálního zařízení, a druhá část zpívala s kytarou. No proč si nezpříjemnit cestu a tak jsem se, společně s dalšími cestujícími, přidala. Když dcera prohlásila, že mě nezná, tak jsem jí někde mezi Dajánou a Holkama z naší školky připoměla, že to byl její nápad a vesele jsem se družila. V Hojsově Stráži vypovědělo sociální zařízení službu. Na Brčálníku zhasla v motoráčku všechna světla. Tunel pod Špičákem jsme projeli potmě za prozpěvování si “…ve stáncích na levnou krásu, postávaj a smějou se času s cigaretou a s holkou co nemá kam jit”. Když jsme na Špičáku vystupovaly z vlaku někdo tam nahoře obrátil konev a tak, ač jsem vybírala ubytováni co nejblíže k nádraží, dorazily jsme k penziónu mokrý až na kůži. Prozpěvující skupinka jela až do Železné Rudy na víkendovou dámskou jízdu.

Ubytování jsme měly přímo královské. Ani jsme se nenamáhaly vybalovat, pouze jsme se převlékly do suchého spodního pradla, po postele jsme si vzaly tašku s proviantem nakoupeným v Praze, láhev vína a mapu. Nad rohlíkama s Apetitem jsme pomalu zacaly řešit kam vyrazíme zítra.

PS:  jen tak mimochodem neumím zpívat a nemám hudební sluch, ale poměrně úspěšně si pamatuji slova.