Vztah z rozumu. Přijde i láska?
Jsem rozvedená, je mi 33 let, mám pětiletá dvojčata, holčičky. S jejich otcem spolu nejsme už skoro čtyři roky. Kráte poté, co dcerky oslavily první narozeniny, od nás odešel. Upřímně, ani jsem toho tenkrát moc nelitovala. Náš vztah byl omyl, než jsem přišla do jiného stavu jsme se znali jen pár měsíců.
Když jsme spolu začali žít a narodily se nám dcery, šo všechno tak nějak do kopru. Naplno se projevily rozdílnosti našich povah, které jsem já před tím neviděla, neboť jsem byla hodně zamilovaná. On se nikdy nezačal chovat jako táta, pořád si jel ve svém svobodném modelu – kamarádi, záliby, i ta hospoda byla na můj vkus moc často. Doma se nijak neangažoval ani v zapojení do domácnosti ani v péči o své děti. Když jsme se rozešli, ulevilo se mi. Naštěstí jsem na něm nebyla finančně závislá, i na mateřské jsem pracovala z domova.
Až donedávna jsem byla s dcerkami sama, jejich otec se o ně moc nezajímá, alimenty posílá a to je všechno. Naposledy je viděl před rokem.
Před časem jsem poznala jednoho muže, který se mi začal dvořit. Je o pět let starší, vdovec, bezdětný. Jeho žena před třemi lety zemřela při autonehodě. Byla prý tenkrát zrovna čerstvě těhotná. Je to hrůza, ani si nic takového nedokážu představit. On byl až dosud sám, nikoho prý nehledal, až když se seznámil se mnou, tak jakoby znovu ožil.
Je moc milý, galantní, ohledupný, citlivý, inteligentní. Má rád i mé dcery, párkrát jsme se viděli všichni společně, šli jsme do ZOO apod. Dcerkám jsem řekla, že je to můj kamarád, vzaly to neprosto přirozeně a hned se o něj začaly zajímat, pověsily se na něj a švitořily jedna přes druhou. Jemu se to líbilo a na další setkání, kdy s námi budou i moje dvojčata, se vysloveně těšil.
Všechno se jeví jako úžasné a ideální, až na jednu věc. Já do něj nejsem zamilovaná. Je mi sympatický, je mi s ním hezky, dobře si popovídáme, máme dost společných zájmů, ale chybí tam ten elektrický náboj. Žádné chvění, když se mě dotkne, nic takového. V sexu celkem dobré, ale asi je to z mé strany spíš fyzická záležitost.
Sama v sobě se nevyznám. Vím, že ideálnějšího partnera nenajdu, rozumově jsou všechny kladné body na jeho straně, citově tam ale cítím nějakou mezeru. Co myslíte, má cenu v takovém vztahu pokračovat? Může se z mé strany ta láska nějak opožděně dostavit? Nebo by bylo férovější to ukončit?
23.11.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 33 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Vztah z rozumu. Přijde i láska?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No a teď ještě pořešit ty ostatní věci - není lakomý? není nečistotný? není zbytečně žárlivý? Pokud tu čteme o ženách s těmito problémy, většinou je sex fajn, ale...
jako největší plus bych brala ten fakt, že má rád i tvé dcerušky - pro mne by to bylo téměř nejdůležitější 
A tuhle větu bych brala jako bonus :
Je moc milý, galantní, ohleduplný, citlivý, inteligentní.
Na nic bych nespěchala, všemu nechat volný průběh - ale opět se zklamat v nějakém "gigolovi" jen pro "šimrání v podbříšku" - to je spíše pro -náctileté
Zralá žena s dětmi má už snad jiný žebříček hodnot 
- je-li zde náklonnost, pocit jistoty a bezpečí - už proto ho budeš mít ráda víc a více 
.jpg)
Ale jde... Já svou největší lásku zažila mezi 39 - 45 lety. Osobně bych do vztahu bez fyzické přitažlivosti nešla. Z vlastních zkušeností. Všechny mé vztahy, které byly "pouze z rozumu", stály za prd.
taky nemám pocit, že bych se do svýho manžela tenkrát zamilovala, spíš jsem nechtěla být sama a jsme spolu už krásných dvacet let, myslím, že po třicítce už o to bláznivý zamilování ani nejde
Nespěchej, dej tomu volný průběh. To, že správný vztah musí začíst úžasným zamilováním je iluze. Někdo tohle naopak ani nedokáže, potřebuje druhého poznat, začít si ho vážit . Poznávej ho v různých situacích a uvidíš.
Než úžasná zamilovanost , která časem vyprchá a pak zbyde rozčarování, co jsi na tom člověku vlastně viděla, je cennější postupný vztah, kdy objevuješ jeho klady a víš, co si na něm ceníš. Pak ti ve vztahu zůstane vzájemná úcta a tolerance, příjemný pocit z blízkosti toho druhého, to je myslím dostatečné.
Ale i ta zamilovanost může přijít. Mně to trvalo 4 roky, než se něco změnilo, najednou to prostě už nebyl jen kamarád.
Ja bych vyckala a na nic netlacila. Kdyz jsem potkala jednu ze svych nejvetsich lasek, tak se mi ten kluk nelibil, nebyl to muj tip. Nejdriv jsme byli kamaradi a jiskra u me preskocila tak za rok.
.jpg)
orinka: sharon: 
souhlas
jinak hodně
Jdi do toho, hlas rozumu bývá po čase daleko cennější, než motýli v břiše. Takového partnera, co ho popisuješ, budeš později hledat těžko. On vás má rád a bere vás tři bez výhrad, co chtít víc? Spolehlivý a charakterní mužský má cenu zlata.
Pokud Ti fyzicky není nepříjemný,zatím bych to neřešila.Společné soužití může přinést i určitou zamilovanost - i,když to nebude ta velká láska...souznění v běžném životě,spolehlivost,to,že neublíží-naopak pomůže.Nemusíš si ho přece hned brát-dej tomu čas.
.gif)
ta zamilovanost stejně časem opadne , jestli je ti sympatický a je ti s ním dobře tak co řešíš....a hlavně děti ho mají rady,,,to už je výhra sama o sobě......ale zase nic neuspěchej....
Pokud je to fajn chlap a zároveň Tě fyzicky přitahuje (nebo alespoň Ti není fyzicky nesympatický), jeho doteky Ti nejsou nepříjemné, tak bych počkala, ono to možná přijde.
Víš co, já bych se pána držela. Na elektrický náboj se člověk může načekat a ve finále se ještě pěkně seškvařit. A tenhle člověk tě chce i s dětmi a dětem se líbí, je hodný a galantní - co víc si přát? Zamilovanost snadno vyprchá, koneckonců valná většina těch, co se rozešli, byli původně zamilovaní. Takže já bych do toho šla.
.JPG){kind=avatar}
Nejsem romantická, velké city mě děsí. Vypadají dobře na filmovém plátně, ale v životě už tak moc ne. Některá žena chce Heathcliffa, některá dává přednost panu Darcymu, některá potká plukovníka Brandona. Klidný a spolehlivý vztah sice může nudit i klidné povahy, ale je na každém, jestli si ho dokáže zpestřit (nevěru tím zpestřením nemyslím).
Je vám spolu dobře, nechala bych to tak, jak to je. Každý bydlet ve svém a stýkat se, když je čas a nálada. Není kam spěchat. Jednoho dne se může ukázat, že ty sympatie přerostli v trvalejší vztah. Nebo taky ne. Pak ale není tak těžké vztah ukončit.
Kdysi rodiče dohodli dceři ženicha a bylo.Občas se taky asi stalo,že to byl omyl,ale většinou lépe odhadli,kdo by se k ní hodil.Tak bych neviděla zase takový problém,ale ještě bych vyčkala,jak se vztah bude vyvíjet za delší dobu,určitě se nikdo nedokáže víc jak rok-dva přetvařovat.
Je vam spolu dobre? Tak co resite? V trvalem vzpeneni citu se zit neda.
