Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím jak vy, ale my jsme coby malí haranti nebyli žádní svatouškové. Obyvatelé sídliště, na kterém jsme bydleli, nejspíš museli pořádat hromadné modlitební seance, abychom už konečně vyrostli a dali pokoj. Ani bych se nedivila, kdyby při nich propichovali panenky vúdú. Nerozbíjeli jsme okna, neničili majetky ani netrhali broučkům nožičky. Jen jsme si z lidí dělali legraci.

Nejvíc to asi odnášeli ti, kteří se jmenovali nějak návodně. Jak se z nich dá vystřelit, mi názorně ukázala o patro výš bydlící spolužačka, premiantka, jedničkářka, trochu šprtka, navíc všeobecně oblíbená. Ona by byl ten poslední člověk na světě, od kterého by kdokoliv očekával nějakou lumpárnu. Včetně mně. Tajemně zapíchla prst do telefonního seznamu a vytočila číslo. „Pane Konvička, už máte dneska zalito?“ zaječela do telefonu a zatímco se z druhého konce drátu ozývalo nadávání nad drzou mládeží, my se válely smíchy. Zopakovaly jsme to ještě mnohokrát s panem Lopatou, Řízkem, Procházkou, Žaludem, Kabelkou a dalšími. Nedělaly jsme to samozřejmě jen my dvě, takže v klidu nemohl být nikdo z celého města.

Hůř na tom byli ti, co bydleli poblíž. Na ty, co nás brali s humorem, jsme brzy zapomněli, ale trojice nerudných důchodců nám nedávala spát. Kritizovali nás za úplně všechno, co jsme udělali i neudělali, a trestný čin udělali i z pouhého pozdravu („Ale ten tón!“). Ke své smůle se jmenovali Nevolová, Bezručka a Pětioká. Paní Nevolová měla úvodní předložku svého jména vymazanou za všeho, z čeho to jen šlo. Před panem Bezručkou jsme neustále mávali prázdným rukávem kabátu či bundy a paní Pětioká neustále nacházela svůj obličej namalovaný na socialistickém asfaltu, samozřejmě s příslušným počtem zrakových orgánů.

Na pozoru ale museli být i ostatní. „Paní, vypadla vám peněženka!“ křičeli jsme do domovního telefonu, který měl zamřížovaný praskající reproduktorek u venkovních zvonků. Potom jsme se všichni vrhli k oknu nebo na balkon a bavili se, jak osoba, která šla zrovna kolem začne zmateně prohledávat kabelku nebo se rovnou otočí a začne prohledávat chodník. Volali jsme do něj i jiné věci, od vyznání lásky až po policejní zatykač. Málokdy bez odezvy. Uspokojivá zábava spočívala v bouchnutí papírového sáčku někomu za hlavou nebo v přemístění zastávky hromadné autobusové dopravy.

Měli jsme ale i dobré vlastnosti. Například když jsme našli na ulici válející se formulář s hlavičkou našeho vzdělávacího ústavu. Došli jsme k názoru, že ten chudák, který ho ztratil, teď musí mít problémy a bude vděčný za to, že jsme mu ten důležitý papír přinesli zpátky. Mirek Dušín by byl proti nám sobecký grázl. Když jsme po dvou dnech vysilujícího pátrání zazvonili u dveří v sousedním bloku, došlo nám, že jsme se spletli. Byl to formulář na převod dítěte do Zvláštní školy, která byla součástí té naší standardní základní, a paní jej zahodila úmyslně. Když jsme jí ho nadšeně strčili pod nos, připadala si jako ve zlém snu a málem nás přizabila.

Podobné to bylo i se zlodějem, který se vloupal do naší školy zadním vchodem. Byl velice podezřelý. Odcházel za šera, hluboko po skončení všech školních aktivit, úplně cizí člověk, který se ohlížel a zkoušel se tvářit nenápadně. Okamžitě jsme se chopili vyšetřování a sledovali toho nebožáka, tedy zločince lépe, než by to zvládli profesionální bojové jednotky. Plížili jsme se křovím, schovávali za auta a nenápadně za ním jezdili s vozíkem v samoobsluze. Nakonec jsme hlídkovali před domem, do kterého zašel. Byli jsme odhodlanější než major Zeman. Všimnul si každého z nás. My jsme jeho totožnost tehdy neodhalili, ale on tu naší rozpoznal okamžitě, jakmile vešel do třídy coby nový učitel fyziky. Všech pět detektivů potom dusil celý rok.

A teď se přiznejte. Chodili byste bouchat pytlíky s námi, nebo byste na nás chodili žalovat?