Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Řeším poměrně nepříjemnou záležitost. Bydlím společně s přítelem, občas nás pozvou na nedělní oběd nebo na celý víkend na chalupu jeho rodiče. Oba dva jsou fajn, moc milí a je s nimi legrace. Otec je vyloženě veselá kopa, jen tak něco ho nerozhází, máma je na tom podobně. Do ničeho nám nemluví, neotravují nás, nesnaží se nám organizovat život.

Jenom jedna věc mi tu návštěvu vždycky pokazí, nedokážu se přes to přenést. Oni si totiž zrovna nepotrpí na hygienu. Podotýkám, že můj kluk se v tomto směru rodičům vymkl – naštěstí.

Máti není zrovna uklízecí maniak, takže kolem sebe mají neustále nepořádek. To je jejich věc a já dělám, že to nevidím. Vadí mi ovšem jejich hygienické návyky. Došlo to tak daleko, že se začínám štítit u nich jíst, což je nepříjemné, protože kdybych jídlo odmítla, máma by byla hodně smutná. Takže se přemáhám, ale jde mi to čím dál hůř.

Oni nedodržují ani základní návyky, jako je kupříkladu mytí rukou po použití WC. Máma jde klidně rovnou ze záchodu krájet dort. Navíc si ještě olizuje prsty po nandání každého jednotlivého kousku na talíř. Snažím se to radši nevidět, jenomže to moc nejde. Nádobí myje v dřezu v jedné vodě, ani ho potom neopláchne, takže je všechno takové zapatlané. Když vaří, různě se přitom drbe ve vlasech, utírá rukou nos apod. Ani nejsem schopná všechno popsat, je mi z toho nevolno.

Nechci je urazit. Také vím, že ve svém věku se těžko předělají, když takhle žijí celý život a připadá jim to normální. Jen nedokážu ty návštěvy zvládnout, aniž bych měla žaludek až v krku. Jinak jsou naše vztahy moc hezké, mám je ráda a oni mě taky. Napadlo mě, že bych jí to nějak naznačila nebo se do kuchyňských prací zapojila, ale ona o tom nechce ani slyšet.

Co s tím? Je mi pětadvacet, jim už přes padesát, znám je sotva pár měsíců. Proto se nehodí, abych je začala poučovat. Třeba mi někdo z vás poradí.