Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dokážete si představit, že byste se z rušného velkoměsta přestěhovali do bohem zapomenutého kraje, kde lišky dávají dobrou noc? Taková představa je možná lákavá a mnozí z nás si ji splní alespoň občas v průběhu dovolené. Něco jiného však je změnit své bydliště tímto způsobem natrvalo. To chce bezpochyby kus odvahy.

Naše čtenářka Majucha  tuto odvahu měla a navíc veškerým úskalím života, které po přestěhování následovaly, čelila s humorem a velkou dávkou nadsázky. Své zážitky pak velmi osobitým a čtivým stylem sepsala v knize Život vidláka, která se právě nyní dostává na pulty našich knihkupectví. Vy si teď máte možnost přečíst alespoň úryvek z této knihy, který se svolením Majuchy zveřejňujeme.

V současné době chystáme také rozhovor s autorkou, na který se můžete těšit v nejbližších týdnech.

Život vidláka

KOLONIÁL STORY

Do naší vsi dorazila instituce obchodu a byl zde zprovozněn prodej zboží. Ta prodejna se oficiálně nazývá samoobsluha, ale nikdo jí neřekne jinak než koloniál. Má celé dvě uličky (jednu tam a druhou nazpátek) a automatickou pokladnu. Otevírací doba je pro pracujícího člověka zcela nepoužitelná a výběr potravin prakticky také, ale i tak jsme rádi, že ho máme.

Je pravda, že pokud chce mít člověk jistotu, že na něj zbude chleba nebo rohlíky, je lepší si je objednat. Koupit jiný jogurt než je „jahodová máma“ je také na hranici zázraku. Ono vlastně koupit jakýkoliv jogurt, sýr, tvaroh a spoustu dalších potravin se někdy rovná veliké radosti. U nás vůbec odpadají dlouhé nákupní cesty a vybírací procesy.

Jaképak rozhodování mezi značkou nebo příchutí, jakmile zjistím, že mají sýr, dám si do košíku hned tři krabičky. Jakékoliv. Příště už totiž nebude. Na druhou stranu si ale můžeme vybrat ze dvou plných regálů cukrovinek neznámých značek. Všechno je tu neznámých značek, ale alespoň je to změna od všech jednotvárných samoobsluh ve městech a někdy jsou opravdu dobré.

Jednoho horkého dne přivezli mražené zboží. Fronta se táhla až na náves a všichni se osvěžovali zmrzlinou. Zapojila jsem se mezi stojící, abych zjistila, že mají dva druhy nanuků nějaké polské, nic neříkající značky. V kornoutu a vodovou na špejli. Při rozbalování té vodové čtu na obalu Lulek – lízák lodowy. To sdělení ve mně vyvolalo dojmy zcela odlišné, než je lízání zrovinka zmrzliny, ale statečně jsem tmavě modrý kus ledu zastrčila až do jícnu. Dobrý tedy opravdu nebyl, ale myslím, že většině lidí v tu chvíli stačilo alespoň to, že je studený. Vždyť já vím, co by za něj daly děti v Africe!

Život vidláka

Autor: Mája Štěrbová

Vydalo: Tribun v edici Knihovnička