Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jedná šťastná žena mi nedávno poslala vzkaz s dotazem, zda mě někdy napadla myšlenka na návrat. Na to nedá odpovědět jednou větou. Vlastně dá: Ano a ne jednou!

Upřímně řečeno, že začátku jsem měla chuť sbalit svých pět švestek a sednout na nejbližší dopravní prostředek několikrát za den. Jenže jsem, nevím zda říci bohužel nebo bohudík, byla vychována, že z boje se neutíká. A tak jsem svůj život v Dánsku bojovala, ale to časem unaví každého. Na dalších několik let jsem si život rozdělila na užívání si návštěv Čech a na čekání na příští návštěvu.

Před odjezdem do Čech jsem byla plná energie a návštěvu Prahy a okolí jsem si užívala plnými doušky, jak nejdéle to šlo. Což díky manželové zaměstnání nebyl problém, když on odplul na několik týdnu/měsíců, tak proč bych já měla sama sedět doma. A když měl manžel volno, tak jsem zase přijela zpátky do Dánska. Ale i když jsem věděla, že je to jenom na pár měsíců, vždycky jsem odjezd z Čech nesla velice těžko. Prvních pár dní po příjezdu do Dánska jsem měla chuť se vším praštit a natrvalo se vrátit do Prahy. Jenže jak šel čas, měnila jsem se já, měnily se mé názory, měnil se život.

A já zjistila, že nepatřím nikam. Dánské mentalitě jsem pořád ještě nerozuměla a české jsem se čím dál tím víc vzdalovala. S hrůzou jsem zjistila, že s lidmi, s kterými jsem vyrůstala a s kterými jsme se vždycky navzájem podporovali v jakémkoliv bláznivém nápadu, si najednou nemám co říct. Vyjet si s kámoškou na víkend na chatu byl najednou komunikační chaos. Ač jsme se obě dvě těšily, všechna témata k hovoru jsme prokecaly v pátek večer a zbytek víkendu jsme si neměly co říct. Ať jsem udělala cokoliv, bylo to pro ni nelogické nebo úplná blbost a naopak totéž jsem si myslela já o ní. Bylo jedno, jestli se bavíme o světové politice nebo jak si udělat kakao. Prostě žily jsme ve dvou naprosto rozdílných světech a tu podivnou hranici nešlo překročit. Popisuje se to dost špatně, ale snad to pochopíte.

A já najednou pochopila, že i kdybych sbalila dětí a vyrazila zpátky do Čech, tak tu sice mám rodinu a přátele, měla bych kde hlavu složit a zázemí začít nanovo, ale už sem nepatřím. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se s tím smířila a než jsem pochopila, že jsem Čechy neztratila, jenom pouze místo jednoho domova na 100% mám dva a každý funguje na nějakých plus minus 50%. To byl nakonec taky jeden z podnětů, proč jsem se pustila v Dánsku opět do střední školy.

A kde jsem dneska, po 17 letech? Kdo ví? Zpátky do Čech bych se natrvalo už nevrátila, občas mám dost velké problémy porozumět české mentalitě. Chápu, že je člověk naštvaný, ale proč nadávat permanentně na všechno a všechny a přitom sám nic s tím neudělat? Ano, jsou věci s kterými nelze jen tak něco udělat, ale to přece nevyřeším tím, že budu každému na potkání nadávat?

A i když život zrovna stojí za kulový a leze na mě chřipka a poslední peníze jsem utratila v lékárně a zbytek měsíce budu mít v konto v mínusu a ….. tak přece pořád mužů být ráda za drobnost, za podržení dveří v lékárně, pozdrav a úsměv je taky zadarmo.  Čechy jsou a vždycky budou moje, ale žiju v Dánsku. Jestli tu budu dalších 50 let, nebo mě osud zavane někam dál, netuším. Nic bych proti tomu neměla, nakonec začít někde jinde od nuly není tak strašné, jak to z prvního pohledu vypadá. Do Čech zajedu tak jednou za rok na 2-3 týdny, obvykle se nejdříve nastěhuji na pár dnů k velice dobré kámarádce – ženě do nepohody.

Ne každému můžete v nekřesťanskou hodinu zavolat po Scypu a dožadovat se pomocí s domácím úkolem pro dceru. Jí klidně můžu, a pokud ji nevzbudím ve 4 ráno, ani neprotestuje, ale naopak považuje to za příjemné zpestření dne. Sama procestovala velký kus Evropy a moje občas ne zrovna české názory ji nevyvedou z míry. A máme spolu dohodu, že se nebavíme o věcech, o kterých víme, že na ně máme rozdílný názor a vážně bychom se nepohodly. Někomu to možná přijde jako podivné řešení, ale proč si kazit celoživotní vztah kvůli něčemu, co stejně nejde změnit.

A navštívím sourozence,  obvykle i stihnu pokecat s těmi několika lidmi, s kterými si i po letech máme co říct. A potom vyrážím za dalšími známými na chatu do Jeseníků. Ani nevím, jestli výraz známí v tomhle případě není urážka. Tihle lidé, kdybych byla v jakékoliv průšvihu, by mi dali svoje poslední a neptali by se proč. A samozřejmě nacpu auto vším českým, bez čeho bych v Dánsku další rok pravděpodobně nepřežila. Dětskou krupičkou, mléčnou Studenskou směsí, kořením, tatarkou, kyselým zelím, Sangriou, černými Krušovicemi...