Dcera nesnáší mého nového partnera. Přejde to?
Možná některá z vás prošla něčím podobným a poradíte mi. V současné době prožívám docela velké trápení a kolikrát už mi docházejí síly. A nejenom mně, ale i mému partnerovi. Má dcera ho totiž odmítá přijmout a dělá nám ze života doslova peklo.
Mám jedenáctiletou dceru z předchozího vztahu. S jejím otcem jsme nebyli oddáni, žili jsme spolu tak zvaně na hromádce. Bohužel, nevydrželo nám to, partner nás v době, kdy bylo dceři sedm let, opustil. S dcerou se ale pravidelně stýká, je u něj každý druhý víkend, půlku prázdnin a taky v době vánočních prázdnin vždycky pár dní před Silvestrem až do Nového roku. Naštěstí spolu vycházíme dobře, neděláme si žádné naschvály, vždycky se na všem dokážeme domluvit. I jeho novou partnerku dcera přijala dobře.
O to víc mne mrzí, že o mém novém partnerovi toto říct nemůžu. Po rozpadu předchozího vztahu jsem byla s dcerkou několik let sama, až teď před přibližně rokem jsem se seznámila se svým současným přítelem. Je také rozvedený, ale bezdětný. Nejdříve jsme se spolu stýkali sami, bez dcery, až když jsme oba poznali, že náš vztah má budoucnost, že si rozumíme, rozhodli jsme se seznámit ho i s dcerou.
Nevím, co jsem udělali špatně, ničeho si nejsem vědoma, ale dcera se k němu od první chvíle chová velmi odmítavě, řekla bych až agresivně. Je drzá, odsekává mu, cokoli, co řekne, shazuje, vysmívá se mu. O nějakém respektování autority nemůže být ani řeč, byť se partner opravdu nesnaží jí nahrazovat otce nebo ji nějak vychovávat. Od začátku se jí chtěl přiblížit, dával jí najevo, že je pro něj stejně důležitá, jako já. Občas jí koupil nějaký dárek, prostě se snažil.
Jenže ona to vše bojkotovala a stále bojkotuje. Jeho dárky odhazovala do kouta, takže ho brzy přestalo bavit jí něco kupovat. Na mé domluvy nereaguje, mele pořád jedno a to samé – není to její táta a basta.
Už si s ní nevím rady. Nejhorší je, že přítele už to taky zmáhá, rádi bychom žili spolu, ale kvůli dceřinému chování k tomu nemáme odvahu. Je u mě vždycky celý víkend, který je dcera u svého otce a jinak chodí na návštěvy, na společné výlety apod. Pokaždé však kvůli dceřinému chování vznikne nějaký konflikt.
Přítel mi už řekl, že jestli se to během příštích pár měsíců nezmění, bude zvažovat rozchod, že na tohle nemá nervy. Nedivím se mu.
Snažím se s dcerou mluvit, vysvětlovat, nic nepomáhá. Je jako kolovrátek – nechci ho, nelíbí se mi, není to můj táta. O mých pocitech, jeho pocitech vůbec není schopná uvažovat. Vím, je jí teprve jedenáct, ale snad už by trochu rozumu mít mohla.
Jsem v koncích, nevím, co mám dělat. Nechápu, že partnerku svého otce bere a má ráda a mého partnera tak sveřep odmítá. Je mi z toho smutno, a i když se za to stydím, občas mám na dceru hrozný vztek a nejraději bych ji naplácala na zadek. Ale vím, že to by celou situaci jenom zhoršilo.
Nemá někdo z vás podobnou zkušenost? Myslíte, že to přejde, že si zvykne? Já totiž ztrácím veškerou naději a s největší pravděpodobností ztratím i partnera, s nímž je mi opravdu dobře.
3.11.2015 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera nesnáší mého nového partnera. Přejde to?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Bellana: v 11 letech už člověk umí vyjádřit své názory a pocity velice dobře.
To dítě chápu, přijde o soukromí, pohodlí, pohodu a půlku mámy. Nedivím se. Na druhou stranu chápu i matku, že nechce čekat, než se dcera osamostatní a odejde bydlet sama nebo s někým. Chování dcery je pro mě sice pochopitelné, ale ne omluvitelné. Asi bych se domluvila s jejím otcem na střídavé péči, před dcerou naoko napořád a jinak na zkušební dva měsíce. A vidělo by se. jinak nechápu, k čemu je honem to spolužití, volila bych sama za sebe rozumný kompromis - chodím s někým, vídám se s ním 3 krát týdně a dcero, budeš prostě doma sama. S tebou tady budu, o víkendu na střídačku se budu věnovat jak jemu tak Tobě, když s ním půjdu do kina, jsi doma sama, když pojedu s Tebou někam na výlet, je u sebe doma sám on a basta, já bych se nesestěhovávala, já bych chodila, protože taky já přijdu o pohodlí a soukromí atd. Nechápu, co dospělému a dítěti doma chybí. Ovšem...mně je kapku víc.....A když vztah rodiči nevyjde a nutil své dítě do něj, aby se podřídilo, bude mu to dítě pak zase dobré, viďte...partneři se mění...děti zůstávají.....
Malá možná ještě neumí formulovat, co jí na matčině příteli vadí. Ty dárky ji mohly děsit. A možná taky jen žárlí. Nebo má mezi svými kamarády někoho, ke komu se nový partner matky chová špatně, a tak se bojí. Odborník by to při rozhovoru s ní mohl poznat.
Jedenáctiletá už by mohla být přístupná rozumným argumentům. Když ne od vlastní matky, tak třeba od otce, prarodičů nebo od cizí osoby. V každém případě je třeba, aby se k němu chovala stejně slušně jako ke každé jiné cizí osobě. A partner by se měl chovat stejně, jako k dítěti kamaráda, tedy přátelsky bez podbízení a bez pokusů o výchovu.
Ivi: v takovém případě by nebrala tak snadnou za svou otcovu přítelkyni...
Piafka: Nerozumná očekávání nemají co dělat s věkem, já bych to jako možnost určitě brala v úvahu.
Ivi: Souhlas.
Jen si myslím, že těžko 11-ti letá holka věří, že se táta vrátí. Zvlášť když ho navštěvuje a ví, že je spokojený s jinou ženou. Tam zakopaný pes nebude.
Řekla bych, že holčička žárlí a chtěla by mít maminku jen pro sebe. A taky možná tajně doufá, že se tatínek jednou vrátí a to přece maminka nemůže mít jiného "tatínka". Asi by bylo dobré to s dcerkou řešit nikoliv domlouváním a prošením, ale srozumitelným vysvětlením narovinu s tím, že maminka jí pevným hlasem sdělí budoucí uspořádání svého, potažmo jejího života a zdůrazní, že ona má stejné právo na život jako tatínek a že tatínek sice je pořád tatínek, ale už se jako partner maminky nikdy nevrátí. A pokud by ani to nezabralo, poradila bych se v rodinné poradně. Od cizího by to ta malá slečna mohla vzít líp.
To už tu jednou bylo, jen ty děti už byly dospělé.
Do kontaktu s přítelem bych dceru nenutila. Do slušného chování ano (odpovědět na pozdrav, poděkovat, je-li důvod, odpovědět na běžné otázky atd.).
Stěhování bych rozhodně nebrala jako aktuální téma, ale vztahu bych se kvůli dceři nevzdávala.
Pentlička:
Almega: Anebo to může být tím, že k tátovi chodí dcera jen na návštěvu, zatímco u mámy je doma a děsí se toho, že se jim tam nasáčkuje cizí chlap.
Je divné,že dceři nevadí otcova přítelkyně,ale matky přítel ano.Možná v tom bude zakopaný pes. Děti možná vycítí něco špatného dříve,než se to naplno projeví.Nebrala bych to na lehkou váhu: zkusila bych znovu a znovu zjistit,v čem je příčina,že pán se dceři nelíbí.Možná matka je tak zamilovaná,že špatné vlastnosti nevidí.
orinka: No, ono to nebyla žádná sranda, když začal vyvádět na ulici před panelákem
Poté bylo dlouho vše OK, ale cca v 15 letech začal zase trojčit. začal být na mne nepřiměřeně drzý, ba sprostý. Samozřejmě, když u toho nebyl otec. když to trvalo dost dlouho, a nic nepomáhalo, řekkla jsem o tom manželovi a ten jej postavil do latě. Mám dojem, že padla i nějaká facka. Kupodivu to pomohlo. A do dneška, když něco potřebuje, obrací se na mně, nikoliv na tátu
Arna:souhlas..... no právě....za 5 let se zamiluje dcerunka a matka zůstane sama a třeba jí bude i na obtíž........kdo ví.....každý má právo na život , na lásku čímž i na přítele.......malá věčně malá nebude a nakonec až tak malá už není.....
A to ještě můžou být rádi, že ten nový partner nechce do rodiny přivést vlastní děti. Mohli by jí navíc zazlívat, že se netěší na bratříčka a sestřičku Ale teď vážně: myslím, že odborná pomoc je na místě, tohle jsou jenom takové řeči, které plynou a moc jí nepomohou. Já bych tu alespoň pomoc v tak vážné věci určitě nehledala.
orinka: Ne, neštveš, jen tvé názory jsou trošku divné, každý člověk má právo na štěstí, na náruč, tedy i ta matka. Nevím jak žiješ ty, zda jsi něco takového ve své rodině prožila, ale Drahuše je ještě dost mladá na to aby žila sama, případně čekala do doby než se její dcera postaví na vlastní nohy. Pokud by studovala vysokou, může to být ještě 10 i více let.