Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi jsem si pěkně naběhla svým současným vztahem. A to jsem si myslela, že ve svém věku (je mi už 40), dokážu rozpoznat, co je člověk zač. No, asi nedokážu.

Ovdověla jsem velmi mladá, nebylo mi ještě ani třicet. Manžel zahynul při autonehodě. Bylo to šílené, měla jsem tehdy ročního syna, kterému je dneska dvanáct. Vychovávala jsem ho sama, na nový vztah jsem neměla pomyšlení. Až před rokem a půl jsem poznala svého současného partnera. Rozvedený, o čtyři roky starší, se dvěma dětmi – 13 a 9 let, které jsou v péči matky. On si je bere každý druhý víkend.

Začali jsme spolu chodit, všechno klapalo, po nějaké době jsme do našeho vztahu zasvětili i všechny naše děti a víkendy, kdy měl u sebe ty své, jsme trávili všichni společně na výletech. Kromě drobných rozmíšek všechno klapalo, jak má, žádné větší problémy se nenaskytly.

Po necelém roce chození jsem mu navrhla, zda se ke mně a k synovi nechce přistěhovat. Uvítal to velmi rád, bydlel v pronájmu. Začali jsme spolu žít. Zpočátku bylo všechno v pořádku, ale postupem času se začaly objevovat první neshody a z mé strany i jisté rozčarování. Z dosud pozorného a obětavého partnera se postupně stal docela velký sobec.

Najednou mi došlo, že dokud jsem byla se synem sama, vlastně nám nic nechybělo. Teď si připadám jako služka a pečovatelka. On se zpočátku snažil doma pomáhat, ale postupně slevoval a teď už je líný si po sobě odnést i hrnek. Všude nechává všechno válet a ještě má řeči, že je nepořádek. Když mu řeknu, ať ho tedy nedělá, dokáže být velmi nepříjemný a udělat dusno i na několik dnů. Víkendy, kdy jsou u nás jeho děti, trávím u plotny a neustálým uklízením po nich. Obě jsou dost náročné na jídlo, jen tak něco nesnědí a já mám docela problém vymyslet něco, co by bez problémů snědly. I syn je z nich nešťastný, protože se s nimi v ty „jejich“ víkendy dělí o svůj pokoj a vadí mu, že se mu prohrabují jeho věcmi a vše si bez dovolení berou. Jako by tam byly doma.

Abych se moc nerozepisovala. Je to asi tak měsíc, dva, co mi došla trpělivost a uvědomila jsem si, že ani já ani syn něco takového nemáme zapotřebí.  Vnitřně jsem se rozhodla, že vztah ukončím a když jsem byla dostatečně odhodlaná, partnerovi jsem to oznámila. Slušně, klidně. Vysvětlila jsem mu, že se v našem vztahu a soužití necítím dobře, že mám pocit, že mi to víc bere než dává a chtěla bych se s ním v klidu rozejít a ať je tedy tak laskavý a od příštího měsíce si najde bydlení.

Jeho reakce mne hodně překvapila, či spíš šokovala. Úplně se rozklepal, ať se prý neunáhluju, že mne miluje, i mého syna má rád, jeho děti mne zbožňují, co si počne, jak jim to vysvětlí, že je to ode mne pěkná podpásovka a jestli budu na rozchodu trvat, mám ho na svědomí, protože on si něco udělá. Jsem prý jeho životní láska, neumí si beze mne představit, co bude dál. A když ho nechci, nemá pro něj život smysl.  Řekla jsem mu, že takové citové vydírání ať na mne nezkouší, že na smysl života má své děti, ať mne nedělá odpovědnou za jeho bytí či nebytí.

No, nebyl to příjemný rozhovor. Nicméně asi dosáhl svého, protože ten konec měsíce, do kdy jsem mu dala termín k odstěhování, proběhl právě teď posledního června a on je stále u nás. Chová se snaživě, najednou začal pomáhat v domácnosti, je pozorný, nosí mi dárky, všemožně dává najevo, že se mnou chce být.

A já jsem v takové podivné situaci. Sama v sobě mám jasno, prostě ho už nemiluju, mám tisíc důvodů, proč s ním nebýt a mým snem je být opět sama se synem. Jenže rázně to ukončit nějak nemám sílu, nebo na to nemám povahu. Zvlášť, když se teď tolik snaží. A taky mi, přiznávám, vrtá v hlavě ta jeho myšlenka na sebevraždu, protože ačkoli si to rozumově můžu zdůvodnit jak chci, tak kdyby to náhodou opravdu udělal, výčitek bych se asi do konce svého života nezbavila.

A tak jsem se rozhodla se vás tady zeptat na váš názor na celou mou situaci. Co by podle vás bylo nejlepší udělat? Daly byste mu ještě šanci a doufaly, že se ve vás city k němu opět probudí, nebo byste se řídili tím, co momentálně cítíte?