Na stará kolena jsem si udělala řidičák a bojím se jezdit. Dá se to překonat?
.jpg)
Milé ženy, možná se potřebuju jen vykecat, možná potřebuju nějaké povzbuzení. Nemám žádný závažný problém, děti už vylétly s hnízda a všechno jim v životě klape, brzy budu už i babička, s manželem máme vztah snad ještě lepší, než za mlada. Jsem fakt spokojená. Trápí mě jen jedna věc a chtěla bych slyšet vaše názory.
Totiž, na stará kolena jsem si konečně udělala řidičák. Je mi třiapadesát a tím, že jsem se do toho pustila, jsem sama sebe překvapila. Musím ale přiznat, že to nebylo rozhodnutí jen tak pro nic za nic. Já měla z řízení auta vždycky respekt a po vlastnictví řidičáku jsem nikdy netoužila. Jenže před rokem a půl měl můj muž pracovní úraz, jehož následkem je epilepsie. Tím pádem přišel logicky o možnost řídit auto.
A jelikož jsme šťastní vlastníci krásné chaloupky, kam jezdíme na víkendy, na dovolené a plánujeme v ní jednou coby stařečkové společně skonat, vyskytl se problém s dopravou. Loni jsme tam téměř nebyli, kvůli manželově úrazu, letos už se chystáme, že zase začneme jezdit. Proto jsem si přes zimu udělala řidičák. Naivně jsem se domnívala, že to bude bezva, že až budu mít papíry, sednu za volant a pofrčíme.
Jenže všechno je jinak. Řidičák jsem zvládla, testy na plný počet bodů, jízdy napoprvé. Všechno v pořádku, nic mi nebrání sednout, nastartovat a vyrazit. Kdybych ovšem neměla nějaký blok. Bojím se. Jak vedle mě nesedí ten instruktor, který má nohy na pedálech, jsem najednou strašně nejistá. Manžel mě povzbuzuje, rád už by na chaloupku začal jezdit, těší se tam a vím, že i ze zdravotního hlediska by mu to prospělo. Stejně jako párkrát loni, i letos nám tam zavezl syn, ale to nejde donekonečna. Má svůj život a nemůže sloužit rodičům jako víkendový taxikář. Navíc ta chaloupka není zrovna za rohem, máme to tam sedmdesát kilometrů.
Teď jak bylo o víkendu krásně a my byli doma, respektive ve městě, oběma nám bylo líto, že nejsme na chalupě. Muž na mě nějak přehnaně netlačí, spíš mě povzbuzuje a dodává mi odvahu. Já sama se vnitřně taky hecuju, že to přece dám. Ale ten strach je obrovský. Dala jsem si teď předsevzetí, že v sobotu hodně brzy ráno vyrazíme, že to prostě odřídím. Říkám si, že v tuhle dobu budou prázdné silnice. Manželovi bych tím udělala ohromnou radost. ale víte co, já už teď se hrozím té zpáteční cesty v neděli odpoledne. Asi jsem cvok, viďte?
Prosím vás, řekněte mi, že nejsem jediná taková poserka, že jste to měla některá taky tak. A že i přesto jste se vyjezdily a řízení zvládáte dobře. Anebo co myslíte, nebylo pro mě na ten řidičák už opravdu pozdě a nemám šanci? Jestli se odhodlám a opravdu pojedu, slibuju, že vám sem příští týden napíšu hlášení, jak to šlo.
25.5.2016 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Na stará kolena jsem si udělala řidičák a bojím se jezdit. Dá se to překonat?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
já jsem si udělala řidičák ve 29 letech a jela jsem párkrát . Od té doby asi před 8 lety jednou a zařekla se , že už mě za volant nikdo nedostane . a hodlám to dodržet , prostě na řízení nemám nervy . ale znám ženy , které prostě různé životní situace řídit donutily . osobně bych radila vůz s automatem .
Linda: Já když jedu přes Něměcko,mám sebou Hašlerky.Nemám po nich žízeň.
.jpg)
to me v zivote nenapadlo neco dumlat v puse 
, ale je fakt kdyz jedu cely den pres NEmecko tak me to primo nuti neco porad strkat do pusy a nakonec koupim nekde na benzince zvykacky - pokazdy 
Renda68: Jarča*: Je to logické. Někde v mozku máme zakódováno z dětství, že sání uklidňuje.
Proč by se jinak dávaly miminkům dudlíky, kdyby to nefungovalo ? 
Pro nejisté řidiče jsou mentolové bonbóny nejlepší.
(Já jezdím na Klokanky 
).
.gif)
Renee: Ještě k té dopravě do nemocnice, pokud se jezdí autem, jsou i tyto cesty propláceny, jen se musí vyzvednout "cesťák", také u obvoďáka a při každé návštěvě v nemocnici dát potvrdit. Je to na více jízd jeden tiskopis.
Renee: Pokud musí maminka na vyšetření, ošetření, rehabilitaci a pod. a je hůře pohyblivá, rozhodně má nárok na sanitku. Zajdi za její obvodní a pokud ne ten,tak pracoviště kam jezdí jí tu sanitku musí napsat. Když to odmítnou, obrať se na maminčinu zdravotní pojišťovnu.
Pak jsou tu ještě i placené, ale proč platit, když je nárok zdarma, že?
Jen se nenechat odbýt.
Hanky manžel nemůže řídit, protože má po úraze epilepsii. Je to náhoda, bude jezdit rok a nic, ale pokud dostane záchvat za volantem, může to být katastrofa.
mam-ča: já jsem zase ze začátku nesedla do auta bez žvýkačky :-)
Jarča*: 
já jsem tehdy milovala cokoliv mentolového, tudíž během trvání autoškoly a ještě i pár let poté jsem měla velkou spotřebu Lesněnek, Klokánek či německých Eukalyptus-menthol - a taky jsem si zpočátku říkala nahlas, co mám udělat a co dělám 
Nyní po 20ti létech praxe jezdím jako Fitipaldi,dokonce jsem se zde naučila zaparkovat podélně /už ne šikmo jako opilec
/ - vzhledem k nynějšímu HOSIP si odříkávám hlasitě pro co jdu do vedl. místnosti, jinak přijdu s prázdnou
mam-ča: to už jsem slyšela, bonbón nebo žvýkačka. Budu to muset taky zkusit
.gif)
Renee: Zkus mrknout sem: http://www.novodobasanitka.cz/
Mám s nimi dobrou zkušenost v Pardubicích, ale jsou i jinde, tak třeba jsou i u vás. Nebo zkus najít něco podobného ve vašem kraji.
Renee - 25.5.2016 22:26
koukni sem, snad jsem to dobře okopírovala. to jezdí u nás, třeba máte také něco takového u vás.
http://www.rozhlas.cz/zpravy/regiony/_zprava/1568838
Hanko je fajn, že máš respekt. Jak sedneš za volant nesmíš podlehnout ponice. Já jsem si dělala řidíčák po třicítce. Do auta jsem si posadila takového velkého černocha s tím, že vozím dítě a mám zodpovědnost. taky jsem měla pocit, že není možné vše uhlídat. Pokud je tvůj manžel kliďas, tak se neboj a jdi do toho.
Teorii znáš, tak jdi do praxe, jen hlídat značky a bacha na chodce. Jako chodci to někdy řidičům komplikujem.
Dnes jsem jela do města, stála jsem na semafotech za bilou Kiou. Bez semaforů to je vedlejší. Náhle se to auto rozjelo a ještě v levo - na červenou. Já ho pak dojela, jelo pomalu, když jsem se zařadila do levého pruhu tak vidím mladou.
A k článku: Hanko, ta vaše chaloupka je na tak odlehlém místě, že se tam nedá dojet vůbec žádnou veřejnou dopravou? Nemyslím samozřejmě úplně k ní, ale aspoň někam, odkud by bylo možné dojít pěšky. Znám lidi, co pěšky dochází ke svým chalupám od vlaků nebo autobusů kilometry, třeba i přes les 
Samozřejmě neznám rozsah úrazu manžela - pokud v důsledku toho nemůže chodit, omlouvám se. Ale nemyslím to zle, jenom mi přijde škoda, abyste trávili pěkné jarní víkendy v bytě ve městě jen kvůli tomu, že se bojíš za volant. Mohli byste to třeba střídat, dokud se nevyjezdíš. Cesta tam autem, zpět vlakem a příští víkend zase obráceně, aby toho na tebe nebylo za jeden víkend moc najednou a neměla jsi takové nervy 
Taky mám chalupu a dopravuju se tam různě, jednou busem, jindy vlakem... jenom ne autem, tím nemůžu 
Arna: Zaujalo mě to s tím odvozem příbuzných do nemocnice na kontroly, odběry atp. Docela mě to trápí, mně řízení zakázali ze zdravotních důvodů, samozřejmě jsem i prodala auto, a zajímá mě, jak to mám řešit s nemocnou maminkou, když je zrovna velmi špatně pohyblivá a v nemocnici vyžadují obdenní návštěvy 
Nikdo další z příbuzenstva k dispozici není a kdybychom měly platit vždy taxi tam a zpět, můžeme jít za chvíli bydlet pod most, protože nebudeme mít ani na slanou vodu 
Bohužel ne každý má to štěstí na rozvětvenou rodinu s vždy ochotnými řidiči a zároveň majiteli aut Ty jako pracovník ve zdravotnictví určitě víš, jak to v takových případech chodí. Snad nenechají člověka umřít. Děkuju za případnou odpověď.
Marie Emilie: Radícího manžela stačí jednou vysadit u nejbližšího nádraží. 
Příště už neradí...
