Bydlení. Udělala jsem špatné rozhodnutí.
.jpg)
Celý život jsem snila o bydlení na venkově ve vplatním domečku. Teď to mám a jsem nešťastná. Myslíte, že si zvyknu? Stěhování je momentálně dost nereálné a navíc manželovi se tady ohromně líbí a o návratu do města nechce ani slyšet.
Je mi pětatřicet let, jsem vdaná, máme dvě děti – školáka a předškoláka. Od malička jsem vyrůstala v paneláku v jednom velkém městě na severu Čech. Když jsem se vdala, odstěhovali jsme se s manželem do Prahy, oba zde pracovali a pracujeme stále. Bydleli jsme na Jižním městě v třípokojovém bytě. Po narození prvního dítěte, syna, jsme zatoužili po klidnějším bydlení a pustili se do hledání. Oba jsme chtěli někam na okraj Prahy nebo na vesnici, do vlastního domečku.
Pustili jsme se do hledání a po nějaké době jsme našli domeček, který nám naprosto vyhovoval a v lokalitě, která je už sice venkov, ale v rozumném dosahu do Prahy. Byt na Jiráku jsme prodali, vzali úspory a hypotéku a koupili si ten krásný domeček. Po přestěhování jsem byla nadšená, vlastně oba dva. Bylo to něco jako zhmotnění snu. Útulný domek, zahrada. Od jara do podzimu žijeme prakticky venku, grilujeme děti zde mají bazén. Když se pak narodila dcerka, druhou mateřskou jsem už prožívala tady. Vyhovovalo mi to maximálně.
Tahle idyla ale vzala v posledních dvou letech za své a já si uvědomuju, že jsem při své touze po domečku a zahrádce podcenila další aspekty. A ty na mě teď citelně doléhají. Všechno je tady nějak složitější. V místě není ani školka ani škola, děti rozvážím, každé jinam. Syn jde do páté třídy, navštěvuje různé kroužky, které jsou ale v Praze, takže si připadám jako honící pes. Z práce fofrem do školky, pak vyzvednout syna z družiny, zavézt ho na kroužek, i s dcerou někde počkat, až skončí, a teprve pak mířit k domovu. Teď jsou sice prázdniny, tak je to volnější, ale během školního roku jsme se kolikrát dostali domů až po sedmé hodině. Domácnost, večeře, úkoly… Po prázdninách půjde do školy i dcerka a to si nějak neumím představit, jak bude takový nápor v první třídě zvládat.
K doktorovi jezdíme do blízkého městečka, stejně tak na poštu, na úřad apod. Není tady ani obchod, jen taková malá večerka pro doplnění toho nejnutnějšího, na nákupy musíme taky dojíždět. Dřív mi to nevadilo, asi jsem byla v eufórii, že máme domek, ale teď mě to zmáhá čím dál víc a dochází mi, že místo poklidného bydlení, které si teď ani neužiju, jsem větším štvancem, než když jsme bydleli na tom ohromném pražském sídlišti. Kolikrát si na to vzpomenu a říkám si, co by nám tam chybělo. Škola a školka v docházkové vzdálenosti, doktor taky, do práce metrem za půl hodiny. Kroužky by syn už od příštího roku zvládal objíždět sám.
Manžel je v práci od rána do večera, veškeré záležitosti kolem dětí jsou čistě na mně. Sice pracuju jen na šest hodin a ranní směnu, ale i tak sotva stíhám. Dělám od devíti do tří, v půl čtvrté jsem ve školce, ve čtyři v družině (ve školním roce), pak ty kroužky, jak to budu zvládat, až bude do kroužků chodit i dcera, fakt nevím.
Nadhodila jsem své pocity před manželem a ten to utnul hned. Na nějaké další stěhování ať prý zapomenu, máme hypotéku, domek jsme si zařídili, zabydleli se. Zpátky do paneláku ho prý nedostanu ani za nic. On to nechápe, ráno se sbalí a odjede do práce, večer se vrátí, o děti je postaráno, večeře na stole, ale že já jsem jak štvanec si vůbec neuvědomuje a když si postěžuju, tak jsem podle něj prý přecitlivělá a nejsem jediná, kdo to takhle má.
Připadám si jako v pasti, žiju tak, jak mi to vůbec nevyhovuje a nemám z toho úniku. Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste to neměla některá podobně. Dá se na takový život zvyknout? Já vím, že až děti vyrostou, bude to zase jiné a asi se to všechno zklidní. Ale do té doby uběhne ještě hodně let. Představa, že ještě dalších deset roků funguju v tomhle modelu, mě přímo drtí.
8.7.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bydlení. Udělala jsem špatné rozhodnutí.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.To, že nejste vesnický typ jste mohla vědět už předtím, nedokázala bych si představit bydlet na vesnici, ale nedávno jsme si na https://www.digireality.cz našli chalupu na venkově, protože oddechnout si alespoň na víkend od stresu velkoměsta je k nezaplacení.
My jsme to s mužem a 2 dětma zkusili a po 2 letech se pěkně pokorně vrátili do města do bytu..domeček máme jako chalupu a teď na víkendech a o prázdninách jsme tam šťastní...dojíždění je hrůza a jak děti porostou,bude to jen horší...
.jpg)
YXH: myslim si že ne. A kdyby náhodou jo, tak ne moc dlouho

bobulka: Denrepa: Taticek na zabiti, ale dovedete si predstavit co zkusi tech deti budouci spolecnici? Teda jestli vubec nejake budou diky tatinkovi mit.

bobulka: no u nás to jsou deskový hry,vaření, to vede někdo jiný než vychovatelka, úkoly se už v družině nedělají a u nás pokud je počasí, tak jsou ty děti pořád venku
.jpg)
bobulka: ani se mu nedivim, konečně může volně dýchat

Achjo, domeček se zahrádkou, v dosahu Prahy, zdravé děti a manžel, který pracuje od slunka do slunka, aby vás zajistil... Jste šťastný člověk a nevíte o tom :) To je jen zvyk, zkuste nebýt na vše naštvaná, trochu si užívejte, jak je všechno jiné, nové, dobrodružné... Co změnit práci, najìt si něco na home office? Nebo nenutit děti do kroužků a místo toho se jim věnovat, chodit do přírody, na výlety a tak? Jinak co se manžela týká, proč by nemělo být o děti postaráno a večeře na stole, když celý den pracuje aby vás zajistil?

Achjo, domeček se zahrádkou, v dosahu Prahy, zdravé děti a manžel, který pracuje od slunka do slunka, aby vás zajistil... Jste šťastný člověk a nevíte o tom :) To je jen zvyk, zkuste nebýt na vše naštvaná, trochu si užívejte, jak je všechno jiné, nové, dobrodružné... Co změnit práci, najìt si něco na home office? Nebo nenutit děti do kroužků a místo toho se jim věnovat, chodit do přírody, na výlety a tak? Jinak co se manžela týká, proč by nemělo být o děti postaráno a večeře na stole, když celý den pracuje aby vás zajistil?
Denrepa: To je teda ještě o level výš! Když to dělá matka, mám dojem, že je to příšerné, ale když je to tatíček, tak to už chorobné. Ptáčátka třicetiletá, to bych teda nesnesla ani měsíc. I když, než to člověk zjistí, nějakou dobu to trvá.
bobulka: johohó, tak to mi připomíná mého expřítele. Ten denně svoje děti, kterým tehdy bylo 17 a 19 let vozil ráno autem do škol v tomtéž městě. Taky po nich uklízel, vařil jim, sklízel po nich ze stolu a dělal jim úkoly. Taky jsme se kvůli tomu rozešli. Ne, že bych měla něco proti tomu, aby se o ně staral, ale když po pár minutách odejde z rande, protože mu zavolá holčička, že by si k večeři nebo k snídani přála semínkový biochleba z konkrétní pekárny, a on ho tam okamžitě letí koupit, aby chuděrka nemusela večeřet obyčejnou šumavu z Tesca, nebo chlapeček potřebuje odvézt na sraz s kamarády, nebo přijde jakýkoliv jiný požadavek a přání a on tomu dá absolutní přednost... Nemohli jsme jít do kina nebo na večeři, protože musí vařit večeři pro děti doma. Nemohl u mě přespat, protože ráno musí dětem připravit snídaně a svačiny a pak je odvézt. Výlet? Fajn, ale jen tak na hodinku, protože odpoledne musí dětem vyluxovat pokojíčky a pak s nimi jet na kolo. Můžu jet s nima? Jé, to ne, protože holčička je moc citlivá a těžce nesla rozchod rodičů a přítelkyně tatínka by ji mohla rozrušit. Ale úkol? Jo, ten jí udělat můžu, to je v pořádku. Navařit a napéct jim taky můžu - u sebe doma - on si to pak odveze a společně si na tom pochutnají.
Tak jsem je nakonec poslala do kelu všechny tři. :-D
Co vím, slouží jim dodnes, přestože chlapeček už vychodil i vysokou a začal pracovat. Akorát tyhle děti se za to nestyděly, dokázaly toho obratně využívat
Petruša: Taky 14 dní po svých 18. narozeninách sedl na letadlo a odfrčel do Austrálie. Pokud vím, doma od té doby nebyl a to je to tak dva roky.
Hanča: Kroužky jsou ale podle mě něco jiného. Opravte mě, jestli si to myslím špatně: družina je podle mě takové to zařízení, kam jsou odkládány děti před zahájením vyučování a po něm a z něhož si je vyzvedávají rodiče. Jsem z venkova a v době mého dětství fungovala družina od 6.30 ráno před školou a po vyučování do 17. hod. pro děti na prvním stupni. Ovšem v praxi to bylo pro prvňáčky a max. druháky, ostatní samozřejmě chodili sami domů. Ve družině byla soudružka vychovatelka, děti si tam pod jejím dozorem kreslily, hrály s medvídky a kostkami a odpoledne i dělaly domácí úkoly. Kroužky, to bylo něco úplně jiného. Ale možná je to dneska jinak.

bobulka: no nevím jak v Praze, ale u nás na vsi byla družina do 16 a já dítě v pátý třídě nedostala domů dřív ani náhodou, všechny kroužky byly ve škole a ač jsem byla celý den doma, tak mi dítě odmítalo chodit domů dřív, původně bylo v plánu hned po vyučování, ale vydupala si školní obědy a pobyt v družině, letos už chodila na gymnázium do města, ale stejně se cestou od autobusu stavovala ve starý škole a ocházela na kroužek sem, druhý měla ve městě a nepřišlo mi vůbec divný, nechávat ji tam do půl šestý bez dozoru
.jpg)
bobulka: tak to je hustý s tím klukem Chudák
Teprve teď jsem si toho všimla: On je chlapec v páté třídě umístěn v družině?!!! Počítám-li dobře, je mu 11, skoro 12.let, no to teda nechápu, co z těch dětí děláte za nesamostatné panáky. Zřejmě už mutuje, ale sám domů autobusem jet nesmí. No tak tím se to možná vysvětluje. Měla jsem kolegyni, jejíž "prcek" ve 14.letech nesměl sám do školy, kterou měli přes ulici, pravda rušnou. Ráno musel přijít dědeček, 75+, a chlapce odvést. Kluk byl zoufalý, skoro se hanbou propadal a ostatní ho samozřejmě šikanovali.