Bydlení. Udělala jsem špatné rozhodnutí.
.jpg)
Celý život jsem snila o bydlení na venkově ve vplatním domečku. Teď to mám a jsem nešťastná. Myslíte, že si zvyknu? Stěhování je momentálně dost nereálné a navíc manželovi se tady ohromně líbí a o návratu do města nechce ani slyšet.
Je mi pětatřicet let, jsem vdaná, máme dvě děti – školáka a předškoláka. Od malička jsem vyrůstala v paneláku v jednom velkém městě na severu Čech. Když jsem se vdala, odstěhovali jsme se s manželem do Prahy, oba zde pracovali a pracujeme stále. Bydleli jsme na Jižním městě v třípokojovém bytě. Po narození prvního dítěte, syna, jsme zatoužili po klidnějším bydlení a pustili se do hledání. Oba jsme chtěli někam na okraj Prahy nebo na vesnici, do vlastního domečku.
Pustili jsme se do hledání a po nějaké době jsme našli domeček, který nám naprosto vyhovoval a v lokalitě, která je už sice venkov, ale v rozumném dosahu do Prahy. Byt na Jiráku jsme prodali, vzali úspory a hypotéku a koupili si ten krásný domeček. Po přestěhování jsem byla nadšená, vlastně oba dva. Bylo to něco jako zhmotnění snu. Útulný domek, zahrada. Od jara do podzimu žijeme prakticky venku, grilujeme děti zde mají bazén. Když se pak narodila dcerka, druhou mateřskou jsem už prožívala tady. Vyhovovalo mi to maximálně.
Tahle idyla ale vzala v posledních dvou letech za své a já si uvědomuju, že jsem při své touze po domečku a zahrádce podcenila další aspekty. A ty na mě teď citelně doléhají. Všechno je tady nějak složitější. V místě není ani školka ani škola, děti rozvážím, každé jinam. Syn jde do páté třídy, navštěvuje různé kroužky, které jsou ale v Praze, takže si připadám jako honící pes. Z práce fofrem do školky, pak vyzvednout syna z družiny, zavézt ho na kroužek, i s dcerou někde počkat, až skončí, a teprve pak mířit k domovu. Teď jsou sice prázdniny, tak je to volnější, ale během školního roku jsme se kolikrát dostali domů až po sedmé hodině. Domácnost, večeře, úkoly… Po prázdninách půjde do školy i dcerka a to si nějak neumím představit, jak bude takový nápor v první třídě zvládat.
K doktorovi jezdíme do blízkého městečka, stejně tak na poštu, na úřad apod. Není tady ani obchod, jen taková malá večerka pro doplnění toho nejnutnějšího, na nákupy musíme taky dojíždět. Dřív mi to nevadilo, asi jsem byla v eufórii, že máme domek, ale teď mě to zmáhá čím dál víc a dochází mi, že místo poklidného bydlení, které si teď ani neužiju, jsem větším štvancem, než když jsme bydleli na tom ohromném pražském sídlišti. Kolikrát si na to vzpomenu a říkám si, co by nám tam chybělo. Škola a školka v docházkové vzdálenosti, doktor taky, do práce metrem za půl hodiny. Kroužky by syn už od příštího roku zvládal objíždět sám.
Manžel je v práci od rána do večera, veškeré záležitosti kolem dětí jsou čistě na mně. Sice pracuju jen na šest hodin a ranní směnu, ale i tak sotva stíhám. Dělám od devíti do tří, v půl čtvrté jsem ve školce, ve čtyři v družině (ve školním roce), pak ty kroužky, jak to budu zvládat, až bude do kroužků chodit i dcera, fakt nevím.
Nadhodila jsem své pocity před manželem a ten to utnul hned. Na nějaké další stěhování ať prý zapomenu, máme hypotéku, domek jsme si zařídili, zabydleli se. Zpátky do paneláku ho prý nedostanu ani za nic. On to nechápe, ráno se sbalí a odjede do práce, večer se vrátí, o děti je postaráno, večeře na stole, ale že já jsem jak štvanec si vůbec neuvědomuje a když si postěžuju, tak jsem podle něj prý přecitlivělá a nejsem jediná, kdo to takhle má.
Připadám si jako v pasti, žiju tak, jak mi to vůbec nevyhovuje a nemám z toho úniku. Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste to neměla některá podobně. Dá se na takový život zvyknout? Já vím, že až děti vyrostou, bude to zase jiné a asi se to všechno zklidní. Ale do té doby uběhne ještě hodně let. Představa, že ještě dalších deset roků funguju v tomhle modelu, mě přímo drtí.
8.7.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 77 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bydlení. Udělala jsem špatné rozhodnutí.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Táňo, formulujte přesně. Neudělala jste špatné rozhodnutí. Vy špatně snášíte důsledky Vašeho společného rozhodnutí. Nemůžete vidět jen dopředu jen klady a nebýt připravená na nějaké ty zápory. Musela jste počítat, že budete všichni dojíždět. To, že dojíždí Vaše děti do Prahy do školy, je Vaše volba. Že ho dáváte do víc kroužků, taky. Pokud jste uhoněná a máte domek jen na přespání, to jste se fakt nemuseli stěhovat. I v Praze jsou na okraji klidná místa k bydlení, a to i v paneláku. Měli byste tedy jezdit společně a přijíždět společně. Bez ohledu na Vaši 6 hodinovou práci a manželovu 8 hodinovou. Dejte dětem pouze takový kroužek, který koresponduje s pracovní dobou otce a Vy si za ty zbylé dvě hodiny něco oběhejte. Nákup, atd. Dokud bude manžel chodit domů sice k teplé večeři a do s vypětím sil uklizeného domu, ale zato k uštvané ženě a dětem po kroužcích dovezeným, které se chystají na kutě a mají napsané úkoly, nikdy Vás nepochopí. Ta Vaše současná situace směřuje akorát k rozvodu. Uvědomte si, že budete muset dům třeba prodat, a že oba můžete skončit v pronájmu. Takže rozum do hrsti. Vždycky může být hůř.
No tak já si hlavně myslím, že ta přetíženost plyne z toho, že Táňa odmítá slevit. Píše, že toužila po domečku a byla v něm maximálně šťastná, dokud byla na mateřské. Teď si připadá jako štvanec. Tak možná řešení není v tom se přestěhovat, ale vyřešit to ostatní. Podle mě není nezbytné se kvůli kroužkům uštvat, ale je to každého věc a věc nastavení priorit. No a nebo ať si pořídí třetí dítě a bude zase klid.
.jpg)
PEGG: 
.jpeg)
Sama jsem jako dítě zažila přestěhování z města na vesnici a přechod do vesnické školy. Nic lepšího mě nemohlo potkat.
I když to byla klasická devítiletka, každý každého znal, většina učitelů se znala osobně s rodiči, takže každý průser doma věděli ještě dřív, než jsem dorazila ze školy
Ta škola měla úplně jinou atmosféru než ta městská, byla taková domácí. A kamarády jsem si našla okamžitě a to jsem byla zakřiknuté dítě. Vlastně oni si našli mě, protože hned celá škola věděla, že nastoupila nová holka a všichni se na mě přišli podívat, co je to za exemplář Moc ráda na tu dobu vzpomínám.
Takže osobně bych dítě dala na tu malou školu a vykašlala se na dělání taxikáře do Prahy
Byla jsem tyden pryč, vidím, že zde proběhla zajímavá diskuze...
Bydlíme na vesnici bez lékařů, pošty, školy úřadů již 22 roků. Je pravda, že obecní úřad a mateřská školka tu je. Taky velmi aktivní sporovní klub. Ale do školy se dojíždí, buď do sousedního městečka, nebo přes 2 vesnice... A světe div se, Dojíždění zvládají i prvňáci. Předem se to dá nacvičit. Již to tu bylo napsáno. Děti nikdy nejedou samy, jezdí skupina. Přistěhovalo se pár rodin, a někteří měli postoj: óóó přece moje dítě nebude dojíždět do malé vesnické školy..
Lup a už měli zaděláno na problény s logistikou... jak dopravovat dítě do některého ze dvou okresních měst na blízku asi 15km. Táňa neuvádí v článku vzdálenosti do Prahy a do toho sousedního městečka.. Kroužky jsou v družině. ALE NIKDY... by mě nenapadlo čekat 2 hodiny, než si dítě pokreslí, nebo něco uplácá z v keramice... přijet na otočku vyzvednout .. to jo..minimálně jednu cestu ale ať potomek v 5.třídě absolvuje sám, buď tam, nebo zpět. Ale to tu již bylo hezky popsáno. Bydlení na venkově je krásné. A děti zde pořád ještě pobíhají po venku.. Kam asi by mohly utéct. Jak jednou přijedou ze školy, tak jseou na vesnici, a pokud se "potulují" po venku tak jen v rámci dědiny...
líbily se mi rady - Linda - 8.7.2016 10:01 prostuduj si její příspěvek
.jpg)
Čo sa týka krúžkov, kamarátka mala študentku, ktorá deti v škole vyzdvihla a krúžky s nimi obehala. Kamarátka si deti už len vyzdvihla cestou domov (z nákupu, prípadne ešte niečo vybavila, alebo ostala dlhšie v práci). Iná kamarátka to poriešila tak, že deti chodia do školy v meste kde majú krúžky do 18:30 vrámci školy aj s dozorom. Býva u nás na dedine, zamestnaná, má tri deti (11,9,6) a pred 2 rokmi ju nechal manžel kvôi inej žene. Všetko sa dá. Deti rýchlo vyrastú a budú samostatné.
Viem o čim hovorím, sťahovala som sa pred 10 rokmi na neznámu maličkú dedinu vzdialenú 400km od pôvodného bydliska, bolo to tesne po narodení syna a mali sme ešte prváčku. Muž večne v práci v meste. Ale všetko sme zvládli a bez pomoci rodiny. Do bytu a do mesta by som nešla už ani za nič.
A u vás nejezdí autobus nebo nějaká doprava? Taky bydlím na vesnici, všechny děti odsud dojíždějí do školy do nejblížšího města, musí autobusem a zatím všechny dojely tam i zpátky. I na různé kroužky, jezdí tak i ty malé, prostě s nimi rodiče párkrát jedou, a pak už to umí samy. Stejně v tom autobuse bývá zhruba stejná sestava cestujících z naší i z okolních vesnic, ti také dohlédnou, jestli dítě nevystupuje kde nemá. Nebo těch dětí jezdí víc spolu. Zkuste chlapce trochu nasměrovat k samostatnosti, uleví se vám.
Nemáme tady taky ani práci, ani poštu, ani obchod, ani úřad, ani lékaře a přesto tady žijeme docela v pohodě, je to jen o tom zorganizování věcí. Někdy to je blbý, to uznávám, s horečkou se špatně cestuje, ale i na tom sídlišti je to často docela kus cesty.
Co by ti na sídlišti chybělo? To ti povím, volnost, vzduch, zahrada a prostor. Vždycky je něco za něco. Buď máš fajn domov, ale dojíždíš, anebo máš všechno "u nosu", ale budeš zavřená v králíkárně. Vyber si, co je ti milejší. Tvého muže chápu, že do kobky zpátky nechce za žádnou cenu. Tak ses ním zkus domluvit, aby třeba děti vyzvedával on nebo udělal jiné věci a rozdělili jste se napůl.
s malýma dětma se do vesnice, kde není ani školka odstěhuje jenom magor. ale to je pozdě řešit. jinak souhlasím s tim co už tu je. prostě nejde chtít mít městský život na vesnici.
sharon - 8.7.2016 13:00 -
Přesně. Zůstaň doma. Když chlap dělá od rána až do večera, musí vydělávat balík, pokud ne, je něco špatně.
Paní Táňa je asi tzv.zelená vdova,manžílek si jede svoje,a ona se má někde na vystrkově přetrhnout?! Neměla na to přistupovat,nyní se dá dělat jen to,co zde radily jiné,vzít si z toho to nejlepší a změnit stereotyp.Jinak se vše jednoho dne rozpadne a nastane kolotoč rozvodu atd.
Bellana: Pobyt venku s kamarády ještě pořád funguje, a to i na okrajích větších měst. U kluků ve věku syna pisatelky rozhodně ano.
souhlasím s Lindou, určitě bych hledala všechny možnosti, jak si trošku ulevit... a hlavně bych nepodléhala tomu, že dítě musí chodit do školy v Praze a musí mít tisíc kroužků.
Mě momentálně stejně starý syn odmítnul letní tábory, i příměšťáky. Prostě nechce. A já si uvědomila, že třeba za mého dětství, když jsme žili tři generace v dvoupokojáku na hlavní ulici, s jediným prašným, špinavým hřištěm na této ulici, tak se samozřejmě naši snažili, abychom o prázdninách nebyly doma ani den... my žijeme v domku, s bazénem, s kamarádama v ulici - tak není potřeba děti stěhovat na celé léto. S kroužkama to vidím podobně - děti mají jen to, co jim jako rodiče nedokážeme zajistit (v našem případě třeba hudební vzdělání, v jiném případě např. jakožto rodič nenahradím 10 spoluhráčů při fotbale, že), ale spousta kroužků je imho zbytečných. Plus pokud je syn od osmi ve škole, pak do čtyř v družině a pak do sedmi na kroužku - 11 hodin v zápřahu, to musí být šílený i pro něj, nejen pro tebe....
Takže omezit kroužky, zorganizovat lépe manžela (ne, výmluvu, že je "hodně v práci" fakt neberu - můj manžel pracuje taky hodně, ale když dceři končí jednou týdně kroužek v půl sedmé na půl cesty mezi jeho prací a domovem, tak jí vyzvedává on a přes to nejede vlak - i v práci to vědí, že ten den on odchází před šestou, i kdyby se všichni managoři na uši stavěli)
.JPG){kind=avatar}
Možná ještě jsou vesnice, kde si děti hrají v partě, ale mnoho jich není. Svět se změnil a vesnické děti tráví taky čas u svých počítačů. Rodiče už si netroufnou nechat je bez dozoru. My jsme samozřejmě celé dny lítali po venku a domů se chodili jen najíst a vyspat. Ale pořád byli poblíž nějací dospělí, kteří pracovali na poli, zahradě, staré babičky seděly na zápraží a vše sledovaly zrakem ostřížím. Taky se nám teď svět zmenšil a noviny by se spíš daly nazvat černou kronikou, takže mají rodiče pocit, že na každém rohu číhá motorizovaný úchyl. Někdy je fakt třeba děti zabavit v kroužcích, protože jinak by jen kynuly.
Také si myslím, že je Táňa přetažená a že by měla trvat na tom, že jeden den v týdnu musí mít pár hodin jen pro sebe. Nevěřím totiž tomu, že její muž musí trávit v práci tolik času, aby o ni nepřišel. Vidím v tom spíš lenost a nechuť starat se o vlastní děti. Padlo tu spousta dobrých rad a na Tánině místě bych si sedla a sepsala si, jak je možné zorganizovat si týden tak, aby si přestala připadat jako křeček v kolečku.
Myslím ,že chcete žít městský styl na vesničce a to asi fakt nepůjde ,neměnná je zřejmě práce a z toho vyjít ,nakoupit nárazově víc uvařittřeba víc porcí ty zamrazit ,vyšetříte kapku času ,kouknout jak žijí sousední rodiny a jejich dítka,družit se v místě ,spol.aktivity sousedská výpomoc (beru třeba sousedovic malou do školy odpoledne zas sousedka doveze všechny z družiny ,nemyslím že děcko musí nutně veškerý čas trávit v organizovaných (drahých ) krooužcích možná s vámi či kamarády na vsi či zahradě budou taky štastní,zkrátka nehrotit věci ,nehnat se za něčím jen proto že to tak MÁ být nebo to tak dělají druzí ,zachování života nezávisí ani na dokonalém bydlení ,desinfikovaném bytě ,či jiných trofejích tzv.úspěšného života Jinak tedy :každý štěstí svého strůjcem a říkávalo se taky že nejvíc nás osud potrestá splněním našich snů.to si nemyslím je ale pravda že se musíme naučit s těmi svými sny popasovat v nové realitě a někdy to chvíli bolí jako když začnete cvičit netrénované tělo ,vydržet - bude fajn
Myslím ,že chcete žít městský styl na vesničce a to asi fakt nepůjde ,neměnná je zřejmě práce a z toho vyjít ,nakoupit nárazově víc uvařittřeba víc porcí ty zamrazit ,vyšetříte kapku času ,kouknout jak žijí sousední rodiny a jejich dítka,družit se v místě ,spol.aktivity sousedská výpomoc (beru třeba sousedovic malou do školy odpoledne zas sousedka doveze všechny z družiny ,nemyslím že děcko musí nutně veškerý čas trávit v organizovaných (drahých ) krooužcích možná s vámi či kamarády na vsi či zahradě budou taky štastní,zkrátka nehrotit věci ,nehnat se za něčím jen proto že to tak MÁ být nebo to tak dělají druzí ,zachování života nezávisí ani na dokonalém bydlení ,desinfikovaném bytě ,či jiných trofejích tzv.úspěšného života Jinak tedy :každý štěstí svého strůjcem a říkávalo se taky že nejvíc nás osud potrestá splněním našich snů.to si nemyslím je ale pravda že se musíme naučit s těmi svými sny popasovat v nové realitě a někdy to chvíli bolí jako když začnete cvičit netrénované tělo ,vydržet - bude fajn
