Bydlení. Udělala jsem špatné rozhodnutí.
.jpg)
Celý život jsem snila o bydlení na venkově ve vplatním domečku. Teď to mám a jsem nešťastná. Myslíte, že si zvyknu? Stěhování je momentálně dost nereálné a navíc manželovi se tady ohromně líbí a o návratu do města nechce ani slyšet.
Je mi pětatřicet let, jsem vdaná, máme dvě děti – školáka a předškoláka. Od malička jsem vyrůstala v paneláku v jednom velkém městě na severu Čech. Když jsem se vdala, odstěhovali jsme se s manželem do Prahy, oba zde pracovali a pracujeme stále. Bydleli jsme na Jižním městě v třípokojovém bytě. Po narození prvního dítěte, syna, jsme zatoužili po klidnějším bydlení a pustili se do hledání. Oba jsme chtěli někam na okraj Prahy nebo na vesnici, do vlastního domečku.
Pustili jsme se do hledání a po nějaké době jsme našli domeček, který nám naprosto vyhovoval a v lokalitě, která je už sice venkov, ale v rozumném dosahu do Prahy. Byt na Jiráku jsme prodali, vzali úspory a hypotéku a koupili si ten krásný domeček. Po přestěhování jsem byla nadšená, vlastně oba dva. Bylo to něco jako zhmotnění snu. Útulný domek, zahrada. Od jara do podzimu žijeme prakticky venku, grilujeme děti zde mají bazén. Když se pak narodila dcerka, druhou mateřskou jsem už prožívala tady. Vyhovovalo mi to maximálně.
Tahle idyla ale vzala v posledních dvou letech za své a já si uvědomuju, že jsem při své touze po domečku a zahrádce podcenila další aspekty. A ty na mě teď citelně doléhají. Všechno je tady nějak složitější. V místě není ani školka ani škola, děti rozvážím, každé jinam. Syn jde do páté třídy, navštěvuje různé kroužky, které jsou ale v Praze, takže si připadám jako honící pes. Z práce fofrem do školky, pak vyzvednout syna z družiny, zavézt ho na kroužek, i s dcerou někde počkat, až skončí, a teprve pak mířit k domovu. Teď jsou sice prázdniny, tak je to volnější, ale během školního roku jsme se kolikrát dostali domů až po sedmé hodině. Domácnost, večeře, úkoly… Po prázdninách půjde do školy i dcerka a to si nějak neumím představit, jak bude takový nápor v první třídě zvládat.
K doktorovi jezdíme do blízkého městečka, stejně tak na poštu, na úřad apod. Není tady ani obchod, jen taková malá večerka pro doplnění toho nejnutnějšího, na nákupy musíme taky dojíždět. Dřív mi to nevadilo, asi jsem byla v eufórii, že máme domek, ale teď mě to zmáhá čím dál víc a dochází mi, že místo poklidného bydlení, které si teď ani neužiju, jsem větším štvancem, než když jsme bydleli na tom ohromném pražském sídlišti. Kolikrát si na to vzpomenu a říkám si, co by nám tam chybělo. Škola a školka v docházkové vzdálenosti, doktor taky, do práce metrem za půl hodiny. Kroužky by syn už od příštího roku zvládal objíždět sám.
Manžel je v práci od rána do večera, veškeré záležitosti kolem dětí jsou čistě na mně. Sice pracuju jen na šest hodin a ranní směnu, ale i tak sotva stíhám. Dělám od devíti do tří, v půl čtvrté jsem ve školce, ve čtyři v družině (ve školním roce), pak ty kroužky, jak to budu zvládat, až bude do kroužků chodit i dcera, fakt nevím.
Nadhodila jsem své pocity před manželem a ten to utnul hned. Na nějaké další stěhování ať prý zapomenu, máme hypotéku, domek jsme si zařídili, zabydleli se. Zpátky do paneláku ho prý nedostanu ani za nic. On to nechápe, ráno se sbalí a odjede do práce, večer se vrátí, o děti je postaráno, večeře na stole, ale že já jsem jak štvanec si vůbec neuvědomuje a když si postěžuju, tak jsem podle něj prý přecitlivělá a nejsem jediná, kdo to takhle má.
Připadám si jako v pasti, žiju tak, jak mi to vůbec nevyhovuje a nemám z toho úniku. Chtěla bych se vás zeptat, jestli jste to neměla některá podobně. Dá se na takový život zvyknout? Já vím, že až děti vyrostou, bude to zase jiné a asi se to všechno zklidní. Ale do té doby uběhne ještě hodně let. Představa, že ještě dalších deset roků funguju v tomhle modelu, mě přímo drtí.
8.7.2016 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 77 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bydlení. Udělala jsem špatné rozhodnutí.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Žijeme v době kroužkové manie, to je věc, kterou jsem pochopila zhruba když bylo staršímu dítěti pět. Řešením je redukce kroužků, výměna za lítání po venku s kamarády, vyhledat kroužky přímo ve škole nebo u ni. Velké nákupy objednávat, zapojit manžela, učit něco děti sama, zaplatit si paní na úklid.
Ale Táňa není až tak zhnusená bydlením, připadá mi, že ji spíš unavuje ten věčný kolotoč, ale je otázka, jestli by to v bytě bylo lepší. S dětmi na kroužky by jezdila stejně, i když možná MHD, manžel taky celé dny v práci a vše by bylo jen na ní.
Mně to spíš připadá jako takové to klasické - manžel není věčně doma, s ničím mi nepomůže,já chci mít všechno perfektní a jsem vyčerpaná.
Chtělo by to aspoň jedno odpoledne v týdnu mít pro sebe, moct vypnout.
Možná by to chtělo s manželem probrat ještě jednou, ale ne stěhování, v tom ho chápu, spíš jak se on hodlá zapojit a trochu pomoct nebo jaké jiné řešení navrhuje.
Hm, tohle zní jako dokonalá noční můra - tedy pro mě 
Pisatelku naprosto chápu, že chce odtamtud pryč, ale bohužel na to přišla moc pozdě 
Z popisu mi to připadá jako bydlení v nějakém ze satelitů, takzvané sídliště naležato, akorát bez čehokoliv užitečného okolo, prostě jen domky v poli. Mám pár známých, co takhle žijí, a neměnila bych s nimi ani na týden. Nutnost nasednout do auta i když mi třeba jen dojde toaletní papír je peklo 
Bohužel poradit nedokážu, v tomto stádiu už těžko něco radikálně měnit. Stála jsem před podobným rozhodnutím, můj bývalý chtěl z města pryč, někam daleko od lidí. Já ale nechtěla, jsem ve městě s plnou vybaveností a se vším po ruce včetně zaměstnání naprosto spokojená. Po čase hledání řešení se naše cesty musely rozdělit, jiné řešení nebylo 
.jpg)
Taky bydlím na vesnici, kde není ani školka, ani škola, ani pošta a obchod jen se zakladnimi potravinami. ... vše je v okolních vesnicích či blízkem městě. Nám to ale nevadilo.Venkovská škola je fajn - vždy jsem říkala, že děcka mají luxusní vzdělaní zadarmo - ve třídě jich bylo jen 12 - 15, učitelka se jim mohla plně věnovat. Ředitel znal všechny školáky jmenem a když nastal nějaký pruser, hned informoval rodiče ...nic se neutajilo 
Moje děti se díky dojíždění staly dost rychle soběstačnými, do kroužků začaly chodit, až samy dojely tam, kam bylo nutné. Díky mobilům jsme byli v kontaktu - kdyby něco.
Vše má své klady a zápory.
Prodali byt v Praze a ještě si museli vzít hypotéku na domeček v nějaké osadě, kde není ani obchod, pošta, prostě NIC? No, dobře. Taky mám chlapa, co pořád pracuje. Ale mám taky paní na úklid. Ta položka není nijak závratná, je překvapivě komfortní, takže nemusím řešit úklid a občasné žehlení. Nepochybuji, že se na vsi dá najít bystrá a šikovná důchodkyně, která to udělá, m ožná se i o zahrádku postará. Naše paní je báječná, dokonce mi umí i ostříhat růže. A to jsme v Praze.
Tak jak se tu píše, pracovat s tím, co jde změnit:
1. manžel může aspoň občas vyzvednout děti nebo je ráno vozit , neříkej, že ne, to jen nechce, je to pohodlnější.
2. kroužky- pro prvňáky je spousta kroužků ve škole, je to praktické, děti jsou v družině, učitelky je převedou sem a tam a vyzvedneš je až pak. Holka nemusí hned začít závodně sportovat.
3. Syn by si měl vybrat takové kroužky, aby tam mohl dorazit sám, věk na to má. Družina většinou v 5. třídě už stejně není. Když tak chvíli počká ve škole, udělá si úkoly a pak může jet na kroužek. A dvakrát týdně opravdu stačí, děti potřebují taky čas jen samy pro sebe.
Žádné honění- nemysli jen na ostatní, ale program dělej i podle sebe. Když budeš víc v klidu a víc času trávit s dětmi třeba na kole nebo v lese, je to pro ně přínosnější než kdo ví jaký kroužek.
Asi prostě nejde žít na vesnici a mít městský život, stejně jako nejde mít městský život na vesnici. Snažíte se skloubit tyhle dva životní styly a logicky to dře. Jestli máte doma na vsi, děcko má lítat venku a hrát si na indiány, ne mít jeden kroužek na žžkově, druhý v Kobylisích (s nadsázkou řečeno) a v sedm večer se dostat domů.
a este dovetok: ako si si naucila manzela pomahat v domacnostii, takeho ho mas
nechapem, preco manzel neberie deti do skolky a skoly&? to chodi do prace tak skoro rano? a tak isto, ako uz bolo napisane, moze ich vyzdvihovat. dcerine kruzky sklbit so synovymii, co sa casu tyka. manzel je zivnostnik, ze robi od rana do vecera? zda sa mi, ze sa velmi malo zapaja do pomoci v domacnosti. ukazala si, ze dokazes vsetko zvladnut sama, aj ked niekedy, s vyplazenym jazykom, tak naco by sa staral aj on? skus na tyzden vypadnut z domu a uvidis, ako sa vsetko zvladne aj bez teba a v pohode. myslim, ze si typ zeny - ja sama, som dokonala a vsetko sama zvladnem
Bellana - 8.7.2016 14:06
to jsem vyčetla, ale jsou víkendy a prázdniny. Pokud Táňa pečuje o domácnost může je pustit ven, to možná na sídliští bez dozoru nejde.
nejdříve se snažili najít a koupit domeček, Táňa měla asi zkreslené představy co bude život mimo město i když na dosah obnášet. Měla by chtít jen to opravdu potřebné a nepřehánět s kroužky, užívat si života od jara do podzimu s možností pobytu s dětma na zahradě dokud jsou malé. Rychle to utče. Možná muž zůstává v práci dlouho aby nemusel stále poslouchat jaký špatný rozhodnutí to bylo, když kupovali domek.
PEGG: Přesně 
Dnes už chlapim když jsou to teda takoví, co se chtějí ulívat, nemůžou argumentovat mužskýma a ženskýma pracema, jako před 30 lety. Dneska říkají: já nemůžu nic dělat ani zařídit, jsem v práci. Ne všichni samozřejmě. Takový ten argument toho živitele. Jenže pokud prodali tři jedničku v Praze a ještě měli úspory, nemůže ta hypotéka být nějak závratná. Navíc ve vsi bez občanské vybavenosti. A nebo je to palác s hektarovou zahradou 
.JPG){kind=avatar}
Kozoroh18: Děti jsou celé dny v Praze. To si toho běhání kolem domečku a na čerstvém vzduchu moc neužijí.
.gif)
nebo nepracuj když muž maká od rána do večera ......zůstaň nějaký čas doma .., uskromníte se a bude pohoda...
a co si domluvit posunutí tvé pracovní doby od 8 - 14 ....ať jste dříve doma .....
.jpeg)
A s těmi kroužky - chce je všechny syn? Nebo to je váš výmysl, aby byl syn co nejvíc vytížený? Možná by mu bylo líp na zahradě u toho domečku. Ony i ty děti si potřebují odpočinout
