Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná že někomu bude moje trápení připadat jako banalita. Nejní to nic zásadního, spíš je mi to velmi nepříjemné.

Bydlíme v domě společně s manželovými rodiči. Taková ta klasika, jak to bývá: oni obývají přízemí, my první patro. Tohle soužití s sebou bohužel nese dost problémů. O nějakém opravdovém soukromí si totiž můžeme nechat leda zdát. Naše děti jsou dole u babičky a dědy jako doma a na oplátku zase rodiče chodí k nám, kdykoli je napadne. Není mi to příjemné, ale beru to jako daň za možnost bydlet téměř zadarmo.

Co mě ale rozčiluje takřka k nepříčetnosti, je tchán. Opravdu špatně snáším jeho chování a způsoby, spíš bych řekla „nezpůsoby“. On je zkrátka buran v tom nejhorším slova smyslu.

S ničím si nebere servítky a myslí si, že všichni jsou povinni ho respektovat takového, jaký je. On se přece kvůli nikomu měnit nebude. Chová se opravdu strašně. Už když slyším jeho hlas, tón řeči, takovou tu věčnou rozeřvanost a machrovitost, otevírá se mi kudla v kapse. A to je v podstatě to nejmenší.

Je zkrátka nevychovaný a netaktní. Když je doma, nevidím ho jinak než v trenýrkách, nátělníku a rozšmajdaných pantoflích. Dřepí na gauči, kouká na televizi a huláká. Takhle oblečen si s námi klidně sedne i ke společnému nedělnímu obědu. Vždycky mám po chuti už ve chvíli, kdy ho vidím, jak jde ke stolu a cestou si „urovnává“ rozkrok. O stolování radši ani nebudu mluvit. Podle něj je příbor pro fajnovky.

Je mi z toho na nic. Zjišťuji, že se začínám bát, aby se mu manžel jednou nepodobal. Zatím to naštěstí nehrozí, ale těžko říct, co bude třeba za dvacet let. Ráda bych tu stávající situaci s tchánem nějak vyřešila. Zatím to držím v sobě, myslím, že mi nepřísluší začít ho vychovávat nebo upozorňovat na jeho nevhodné chování. Politováníhodné je, že mu nic nedokáže říct ani jeho žena (bojí se ho), ani můj muž. Tvrdí, že táta byl odjakživa despota a nemá cenu se s ním pouštět do nějaké rozepře. On prý každého doslova „uřve“.

Co s tím? Když k nim přestaneme o víkendu chodit na obědy, vyřeší se jen malá část toho všeho. Navíc by to znamenalo zbytečný rozkol v rodině. Napadlo mě, že by to chtělo zapojit nějaký humor, nenápadnou taktiku, ale nevím jakou. Nenapadá vás něco, jak tchána přimět, aby se nad sebou zamyslel? Aby pochopil, že jeho chování je odpuzující?