Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi dvaapadesát let, manžel je o tři roky starší. Až dosud jsem žila v přesvědčení, že máme spokojené manželství. Jsme spolu letos přesně třicet let, vychovali jsme dva syny, kteří jsou již samostatní. Poslední čtyři roky jsme už s mužem jen sami dva a hezky jsme si náš společný život užívali.

Vždycky jsme měli s mužem hodně společných zájmů. Chodili jsme do divadla, jezdili na kole, oba dva milujeme horské túry. Když odešel z domu i mladší syn, měla jsem zpočátku takový divný pocit, jak se tomu říká syndrom prázdného hnízda. Ale netrvalo to dlouho. S oběma syny i jejich partnerkami máme hezký vztah, nedávno se nám narodilo první vnouče a já měla pocit, že je všechno, jak má být. S manželem jsme provozovali naše zájmy a musím říct, že jsme si to opravdu užívali. Myslela jsem si, že nám nic nechybí, že je nám spolu dobře.

Změna nastala letos v lednu. Muž se najednou začal chovat jinak. Byl zamlklejší, neměl zájem jít do kina ani do divadla, pořád jen visel na mobilu. Z práce začal chodit čím dál později, vysvětloval to novými projekty a časovou náročností. Nejdřív jsem si myslela, že je jen unavený a přetažený, ale když jsem zaznamenala jeho zvýšený zájem o sebe samotného, došlo mi, že se děje něco, co nemá s pracovní vytížeností nic společného.

Nikdy nebyl na nějaké fintění a nakupování. Do každého nového svetru nebo bundy jsem ho musela doslova natlačit, co šlo, jsem mu radši kupovala sama, protože on při nákupech a zkoušení trpěl jako zvíře. Hygienu dodržoval vždycky, ale nikdy nepoužíval pánské parfémy ani nic takového. Najednou změna. Začal se sám oblékat, kupuje si nové, hezké a drahé kousky včetně spodního prádla, dokonce se začal lehce vonět. U holiče na sestřihu je pravidelně minimálně jednou za měsíc.

Je to hezké, že o sebe začal takhle dbát, kdyby za tím nebylo jeho zamilování. Nejsem na sebe pyšná, že jsem to udělala, ale vlezla jsem mu tajně do mobilu a zjistila to. Píše si s nějakou Klárou, vůbec netuší, co je ona zač, odkud se znají ani kolik jí je let. Ale ty jejich textovky jsou velice výmluvné a doslova nabité oboustrannou vášní. Domlouvají si schůzky u ní v bytě, časově to odpovídá těm přesčasům.

Pěkně to se mnou zamávalo. Vůbec nevím, jak se teď zachovat. Muž neví, že já už vím, zatím jsem ho nijak nekonfrontovala. Vnitřně bych ho sice nejraději hned teď vypakovala k ní, ale připravená na takový krok nejsem. Zhroutil by se mi celý dosavadní život. Navíc ho mám pořád ráda, život bez něj si nedokážu představit. Je to pro mne strašně složitá a taky ponižující situace. Připadám si hrozně, jako odkopnutá nepotřebná věc. Ale říkám si, že třeba je to z jeho strany jen takové to pozdní mužské poblouznění, vyřádí se a ukončí to. Jenže co když ne? Mám mu poskytovat servis a prát mu prádlo, ve kterém se on pak natřásá před jinou?

Chtěla bych se zeptat, jestli některá z vás nezažila se svým manželem podobné období a jak to dopadlo. Myslíte, že má smysl dělat, jakoby nic a čekat, jak se to vyvrbí, nebo bych měla udeřit napřímo? Já mám totiž strach udělat to i to.